22 Azs 19/2026 — Nejvyšší správní soud

62 A 4/2026- 38 - text  13 62 A 4/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci žalobce: J. G. v ČR bytem X zastoupený JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou sídlem Cihelní 14, 360 06 Karlovy Vary proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2026, č. j. OAM-9373-27/ZR-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2026, č. j. OAM-9373-27/ZR-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Bodlákové, advokátky, náhradu nákladů řízení ve výši 16 900 Kč. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Napadeným rozhodnutím byl žalobci zrušen přechodný pobyt občana EU podle § 87d odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ZPC“), a podle § 87d odst. 3 ZPC mu byla stanovena lhůta k vycestování z území v trvání 30 dnů od právní moci rozhodnutí. 2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí přípustnou a včasnou žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s., v níž namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné právní posouzení podmínek pro zrušení přechodného pobytu, absenci posouzení aktuálního stavu žalobce ke dni vydání rozhodnutí, nedoložení aktuálního, skutečného a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku, vnitřní rozpornost rozhodnutí a nedostatečné posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s tvrzením žalobce o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce byl ve výkonu trestu a od jeho podmíněného propuštění neuplynula dostatečně dlouhá doba k vyloučení rizika recidivy. Podmíněné propuštění, dohled probační služby ani povinnost léčby závislosti podle žalovaného samy o sobě neznamenají, že žalobce nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalovaný zdůraznil, že žalobce byl v průběhu správního řízení procesně pasivní a nové skutečnosti týkající se léčby a rodinného zázemí uplatnil až v žalobě. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. II. Posouzení věci soudem 4. V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. 5. Soud předesílá, že listinami, které jsou součástí správního spisu, správní soudy dokazování neprovádí, neboť nejde o důkazní prostředky a správní soud přezkoumává tyto dokumenty jako součást správního spisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 10 Afs 281/2020-70, bod 29). Relevantní právní úprava a judikatura 6. § 87a odst. 1 ZPC ve znění ke dni 4. 4. 2018 stanovil, že ministerstvo vydá občanu Evropské unie na jeho žádost potvrzení o přechodném pobytu na území, pokud občan Evropské unie (a) hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce a (b) neohrozil bezpečnost státu nebo závažným způsobem nenarušil veřejný pořádek. 7. Podle § 87d odst. 2 písm. d) ZPC ve znění ke dni 12. 3. 2026 zruší ministerstvo rozhodnutím přechodný pobyt na území občanu Evropské unie, jestliže ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí o zrušení přechodného pobytu na území bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života občana Evropské unie. 8. Vnitrostátní úpravu je nutno vykládat v souladu s právem Unie. Podle článku 27 odst. 1 směrnice EP a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „Směrnice“), mj. platí, že členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku. Podle odstavce 2 a 3 musí být opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. 9. Podle judikatury SDEU samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které je způsobilé odůvodnit omezení práv, které přiznává unijní právo (rozsudek ze dne 17. 11. 2011, C-430/10, EU:C:2011:749, bod 38, citovaný v bodě 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44). Omezení pobytových oprávnění z důvodu ochrany veřejného pořádku představuje výjimku z obecného pravidla, a proto je nutné vykládat ji restriktivně. Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, které představuje současnou závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Opatření z důvodu ochrany veřejného pořádku lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje závažné ohrožení v současné době (rozsudky Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, 41/74, EU:C:1974:133, bod 18; anebo ze dne 19. 1. 1999, C-348/96, EU:C:1999:6, bod 23, ze dne 27. 10. 1977, 30/77, EU:C:1977:172, či ze dne 19. 1. 1999, C-348/96, EU:C:1999:6, bod 24, ze dne 2. 5. 2018, C-331/16, EU:C:2018:296, bod 56, citované v bodě 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44). 10. Tuzemská judikatura vykládá danou problematiku ve shodě s SDEU. Pojem závažné narušení veřejného pořádku v kontextu ZPC rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, vyložil tak, že narušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. I Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, č. 233/2020 Sb. ÚS, bod 39, uvedl, že nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen pro spáchaný trestný čin, ale je dále třeba vzít v úvahu další aspekty, a to zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti. V rozsudku ze dne 13. 7. 2023, čj. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS, se pak Nejvyšší správní soud věnoval případům osob, které se v minulosti dopustily závažné trestné činnosti, avšak byly podmíněně propuštěny na svobodu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutné vždy pečlivě posoudit na základě individuálních okolností týkajících se žadatele, zejména toho, jak dlouhá doba již uplynula od ukončení jeho trestné činnosti, jak dlouho již vedl prima facie nezávadný život ve zkušební době, jaký je jeho osobní vývoj a dostupné informace o jeho aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Chování žadatele je přitom třeba hodnotit ke dni rozhodování správního orgánu a v perspektivě budoucího chování; minulost je relevantní pouze potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o současném a budoucím chování žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44, body 18 až 21). 11. Podle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu lze závěr o narušení veřejného pořádku na poli ZPC učinit jen za splnění následujících kumulativních podmínek: na základě komplexního posouzení individuálních okolností cizince ke dni rozhodnutí správního orgánu bude zjištěno, že cizinec s ohledem na své osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku (některého ze základních zájmů společnosti). Takové posouzení je ze své podstaty zaměřeno do budoucna a smyslem je, aby pobytové oprávnění nezískala osoba, u níž se lze dů