2 Afs 2/2014 — Nejvyšší správní soud

15 Af 29/2010- 49 - text Pokračování 13 15Af 29/2010 15Af 29/2010-49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: M. H., bytem „X“, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem v Liberci, ul. 1. máje č. p. 97, PSČ 460 01, proti žalovanému: Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, ul. Letenská č. p. 15, PSČ 118 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16. 12. 2009, č. j. 126897/09/178913507251 a č. j. 126740/09/178913507251, takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16. 12. 2009, č. j. 126897/09/178913507251 a č. j. 126740/09/178913507251, se pro vady řízení z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16.520,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou, ve znění jejího doplnění ze dne 23. 6. 2010 a ze dne 9. 1. 2012, podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení dvou rozhodnutí původního žalovaného Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16. 12. 2009, č. j. 126897/09/178913507251 a č. j. 126740/09/178913507251, jimiž byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 12. 6. 2009 ve smyslu ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), o prominutí příslušenství v podobě daňového penále, které bylo původně vyměřeno společnosti PROZATEX, v. o. s. Dotyčnou žádost podala žalobkyně z pozice ručitelky a někdejší společnice společnosti PROZATEX, v. o. s., s 30% obchodním podílem, která zanikla bez právního nástupce a ke dni 2. 10. 2008 byla vymazána z obchodního rejstříku. Na tomto místě je třeba uvést, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), kterým byly zrušeny všechny finanční úřady, včetně Finančního úřadu v Děčíně. S účinností od 1. 1. 2011 byl rovněž zrušen daňový řád, jenž v ust. § 55a upravoval problematiku prominutí daně a příslušenství daně. Vzhledem k této skutečnosti se soud musel před vlastním meritorním projednáním žaloby nejprve vypořádat s otázkou, který správní orgán je žalovaným namísto původně žalovaného Finančního úřadu v Děčíně. Podle ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), platí, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Podle ust. 20 odst. 2 zákona o finanční správě rovněž platí, že jsou-li v rozhodnutích nebo osvědčeních vydaných při správě daní nebo ve správním řízení uvedeny Ministerstvo financí nebo územní finanční orgány, rozumí se jimi ministerstvo financí nebo orgány finanční správy příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle právní úpravy obsažené v ust. § 55a odst. 1 daňového řádu bylo k rozhodnutí o prominutí daně a příslušenství daně v době podání žádosti žalobkyně a rozhodování o ní věcně příslušné Ministerstvo financí. Dle odst. 2 tohoto ustanovení bylo Ministerstvo financí oprávněno obecně závazným právním předpisem k provádění tohoto oprávnění, tj. k prominutí daně a příslušenství daně, zmocnit správce daně. Ministerstvo financí zákonného zmocnění využilo a vyhláškou č. 299/1993 Sb., ministerstva financí ze dne 1. prosince 1993, kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), zmocnilo finanční úřady k prominutí příslušenství daně zcela nebo částečně, a to do maximální výše 600.000,-Kč v běžném kalendářním roce u jednoho daňového dlužníka a jedné daně. Z tohoto důvodu byl v souzené věci k rozhodnutí o žádosti žalobkyně věcně příslušný Finanční úřad v Děčíně, neboť ani v jednom případě příslušenství daně nepřesáhlo zmíněnou hranici 600.000,-Kč. Z právě uvedeného je patrné, že daňovým řádem bylo po celou dobu jeho platnosti a účinnosti rozhodování o prominutí daně a příslušenství daně originárně svěřeno do pravomoci Ministerstva financí, které následně mohlo obecně závazným právním předpisem zmocnit k provádění tohoto oprávnění správce daně, tj. např. finanční úřady. Pokud s účinností od 1. 1. 2013 byly zrušeny finanční úřady, tj. i Finanční úřad v Děčíně, je zřejmé, že pravomoc v rozsahu svěřeném finančním úřadům z důvodu jejich zrušení musela logicky přejít zpět na Ministerstvo financí, jakožto správní orgán, jemuž byla ust. § 55a daňového řádu svěřena pravomoc rozhodovat o prominutí daně a příslušenství daně. V této souvislosti soud poznamenává, že v případě zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení, by o žádosti žalobkyně nově rozhodovalo Ministerstvo financí. Bylo by tomu tak zejména z důvodu, že zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový daňový řád“), v přechodných ustanoveních, konkrétně v ust. § 264 odst. 6 ve vztahu k dosud nevyřízeným žádostem o prominutí daně podaných dle dosavadních právních předpisů, což by po zrušení napadeného rozhodnutí byl tento případ, stanoví, že tyto žádosti se posoudí podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech. Věcnou příslušnost přechodná ustanovení daňového řádu pro tento případ výslovně neřeší. S ohledem na tuto skutečnost, když nový daňový řád neobsahuje výslovně odlišnou právní úpravu věcné působnosti, není důvod, aby v novém řízení po zrušení napadeného rozhodnutí byla dána odlišná věcná působnost od příslušnosti původní. Jediným rozdílem v návaznosti na výše uvedené by byla skutečnost, že namísto zrušeného Finančního úřadu v Děčíně by o žádosti žalobkyně o prominutí příslušenství daně nově rozhodovalo Ministerstvo financí, jemuž tato pravomoc byla originárně svěřena ust. § 55a daňového řádu. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem je proto zdejší soud toho názoru, že od 1. 1. 2013 je třeba Ministerstvo financí pokládat za nového žalovaného, neboť dle ust. § 20 odst. 2 zákona o finanční správě se jedná o příslušný správní orgán ode dne účinnosti tohoto zákona, na který v souladu s ust. § 69 s. ř. s. přešla působnost správního orgánu, jenž rozhodoval v posledním stupni. V žalobě žalobkyně předně namítla, že obě napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, v důsledku čehož byla dotčena na svých zákonných právech. Dle žalobkyně původní žalovaný postupoval v rozporu s ust. § 55a daňového řádu, když nad rámec zákonných kritérií pro prominutí příslušenství daně stanovil absolutní překážku pro možnost (byť alespoň částečného) prominutí, která z daňového řádu nijak nevyplývá. Konkrétně se jednalo o výchozí předpoklad původního žalovaného, že penále vztahující se k daňovým povinnostem hrazeným na základě exekuce nelze prominout. Žalobkyně k tomuto doplnila, že si je vědoma, že tento právní názor je součástí správní praxe, neboť vyplývá z pokynu Ministerstva financí D-330 (dále jen „pokyn Ministerstva financí D-330“), jenž byl vydán ke sjednocení postupu finančních úřadů při promíjení daňového penále, nicméně dle žalobkyně správní praxe založená tímto pokynem je v některých ohledech v rozporu s ust. § 55a daňového řádu, což je dobře patrno z jejího konkrétního případu. Žalobkyně nikterak nezpochybňuje, že ohledně příslušného daňového nedoplatku, ke kterému se daňové penále vztahovalo, byla nucena snést exekuci ve formě dražby a prodeje jejího rodinného domu, avšak tato skutečnost nemůže být z hlediska otázky, zda toto penále znamenalo pro žalobkyni vzhledem k širším okolnostem příliš velkou tvrdost či nikoliv, nijak směrodatná. Dle žalobkyně totiž zmíněný pokyn de facto stanovuje absolutní překážku pro věcné projednání a posouzení žádosti dle ust. § 55a daňového řádu, přestože tento zákon žádnou takovou překážku nezakládá ani nepředvídá. Dále žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že původní žalovaný ve vztahu k žalobkyni nepřijatelným způsobem omezil možnost využití mimořádného opravného prostředku dle ust. § 55a daňového řádu, neboť z důvodů formálních překážek, jež byly pokynem vymezeny zcela mimo rámec citovaného ustanovení daňového řádu, se vůbec nevěnoval specifickým okolnostem svědčícím o tvrdosti vyměřeného penále. Původní žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K věci uvedl, že společnost PROZATEX, v. o. s., nehradila své daňové povinnosti, pročež jí byly zasílány výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě s tím, že tyto nedoplatky byly následně z důvodu jejich neuhrazení exekučně vymáhány a k jejich zajištění bylo zřízeno i zástavní právo. Jelikož daňové nedoplatky nebyly společností PROZATEX, v. o. s., hrazeny, zaslal původní žalovaný žalobkyni výzvu k zaplacení daňového nedoplatku, neboť žalobkyně byla v té době společníkem společnosti PROZATEX, v.