1 Afs 7/2008 — Nejvyšší správní soud

15 A 127/2012- 137 - text Pokračování 11 15A 127/2012 15A 127/2012-137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Hnutí DUHA – Přátelé Země Česká republika, sídlem Údolní 33, Brno, IČ 15547779, zastoupeného právním zástupcem Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem v Praze, Ve svahu 531/1, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) EVO – Komořany, a.s., sídlem Teplárenská 2, Most, IČ 28735161, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, a 2) AUTODROM MOST a.s., sídlem Tvrzova 5, Most, IČ 25419048, 3) RING energy s.r.o., sídlem Hořanská cesta 205, Most, IČ 64053563, 4) HOMO POSTERITAS o.s., sídlem Čs. legií 143, Klatovy, IČ 00525812, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.8.2012, JID 103556/2012/KUUK/Ha, č.j. 124/UPS/2012-8, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 15.8.2012, JID 103556/2012/KUUK/Ha, č.j. 124/UPS/2012-8, a rozhodnutí Magistrátu města Most, odbor stavební úřad, ze dne 21.12.2011, č.j. MmM/162541/2011/OSÚ/JŠ, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 937,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.8.2012, JID 103556/2012/KUUK/Ha, č.j. 124/UPS/2012-8, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Most, odbor stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), ze dne 21.12.2011, č.j. MmM/162541/2011/OSÚ/JŠ, jímž bylo žadateli, společnosti EVO – Komořany, a.s., vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „Zařízení pro energetické využití odpadů EVO – Komořany, Most“ v Mostě, část Komořany, katastrální území Třebušice na pozemcích p.č. 181, 188, 189, 194, 196, 197, 198, 33/2, 135/1, 135/3, 135/12, 135/13, 135/14, 135/17, 135/30, 150/2, 188/38, 1199/9, 1199/10, 1305/4, 1305/5 a v katastrálním území Komořany u Mostu na pozemcích p.č. 396, 762, 763, 50/5, 77/6, 77/9, 94/28, dále jen „stavba“. V žalobě uvedl, že bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces z důvodů podjatosti pracovníků Magistrátu města Most. V předmětné věci rozhodoval orgán územního samosprávného celku (Magistrátu města Most), v němž jsou zařazeni i zaměstnanci stavebního úřadu. Statutární město Most deklarovalo dne 11.8.2011 jednoznačný zájem na pozitivním výsledku schvalování a realizaci záměru stavby podpisem „Dohody o partnerství a spolupráci na rozšíření systémového řešení odpadového hospodářství Ústeckého kraje“ uzavřené mezi ním a společností United Energy, a.s., která je vlastníkem EVO – Komořany, a.s. [osoba zúčastněná na řízení 1)]. Mezi společností United Energy, a.s. a Statutárním městem Most existuje i finanční pouto. Dne 28.3.2011 byl podepsán dodatek Dohody o vzájemné spolupráci pro rok 2011. Přímo z internetových stránek United Energy, a.s. vyplývá, že podpoří město Most částkou ve výši 500 000,- Kč. S ohledem na uvedené je možno uvažovat o podjatosti všech úředních osob, které jsou ke Statutárnímu městu Most v zaměstnaneckém vztahu, tedy v pozici podřízenosti a závislosti k jeho orgánům, a to zejména ke starostovi a radě města. Došlo tak k situaci, kterou předvídá ustanovení § 14 odst. 4 správního řádu a mělo být postupováno podle § 131 odst. 4 správního řádu. Námitku podjatosti všech úředníků Magistrátu města Mostu vznesl žalobce v územním řízení s tím, že ustanovení § 14 správního řádu nestanovuje povinnost namítat podjatost vůči konkrétním osobám jmenovitě, pokud byla namítnuta podjatost všech úředních osob mosteckého magistrátu. S ohledem na danou situaci nebylo nijak nutné jmenovitě specifikovat jednotlivé úředníky. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 79/2009. Žalobce se zúčastnil procesu posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „EIA“). Podle názoru žalobce bylo stanovisko EIA ze dne 30.5.2011, č.j. 41429/ENV/11, které je povinným odborným podkladem k vydání žalovaného rozhodnutí o umístění předmětného záměru, vydáno v rozporu se zákonem a je věcně nesprávné. Úplná textová část dokumentace EIA totiž nebyla veřejnosti poskytnuta dálkově elektronicky, což žalobci znemožnilo prostudovat potřebné doklady v uloženém termínu. K dispozici tak žalobce neměl například rozptylovou studii, akustické studie, studie vlivu na veřejné zdraví, přírodovědný výzkum, dopravní posouzení a další. Tento postup považuje za závažnou procesní chybu i Veřejný ochránce práv ve svém závěrečném stanovisku ze dne 10.12.2010, sp. zn. 1014/2010/VOP/DK, na něž žalobce odkázal. Svoje pochybení Ministerstvo životního prostředí odstranilo až dne 28.3.2011, ačkoliv lhůta k podání písemných připomínek skončila dne 24.12.2010. Dále je žalobce přesvědčen, že dokumentace EIA by měla řešit, ale neřeší konkrétní způsob nakládání s toxickým popílkem a škvárou, které jsou produktem každé spalovny. Dokumentace EIA k záměru musí jasně definovat, jakým způsobem bude s potencionálně nebezpečnými výstupy provozování záměru nakládáno, přičemž v následujících správních řízeních by měl být zvolený způsob nakládání také smluvně zajištěn, což se v daném případě nestalo. Žalobce je dále přesvědčen, že pokud má záměr stavby fungovat jako krajské zařízení, měla by být k areálu stavby přivedena železniční vlečka a odpady dopravovány z větších vzdáleností po železnici a tato vlečka by měla být součástí záměru. Žalobce ve svém odvolání rovněž napadl podle § 149 odst. 4 správního řádu vydání pokladových stanovisek, a to konkrétně stanoviska odboru životního prostředí a mimořádných událostí Magistrátu města Mostu ze dne 14.2.2011, sp. zn. MmM/020039/2011/OŽPaMU/VF, a závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje ze dne 6.5.2011, č.j. KHSUL 11454/2011. Obě stanoviska nevycházela ze všech podkladů potřebných pro vydání rozhodnutí. Stanovisko mosteckého magistrátu nemá povahu závazného stanoviska podle § 149 správního řádu, ale je správním aktem podle § 154 správního řádu. V době vydání obou stanovisek se nemohly oba uvedené správní orgány seznámit se stanoviskem EIA, protože to bylo vydáno až dne 30.5.2011. Toto stanovisko EIA mělo být povinným podkladem i pro vydání výše uvedených stanovisek. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí a uvedl, že již v průběhu správního řízení byl žalobce vyzván, aby konkretizoval svoji námitku podjatosti ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, avšak žalobce žádnou osobu konkrétně neoznačil. Současná právní úprava nezná institut tzv. generální či systémové podjatosti správního orgánu, kam námitka žalobce jednoznačně směřuje. V dané věci nebylo možno vyhodnotit námitku žalobce jako námitku podjatosti. V této souvislosti odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 21/2004 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1062/08, jejichž závěry ohledně systémové podjatosti byly potvrzeny i další judikaturou Nejvyššího správního soudu. Závěry žalobce o nutné presumpci podjatosti úředních osob by byly nejen v rozporu s projevenou vůlí zákonodárce, ale rovněž by přímo odporovaly těm základním zásadám správního řízení, které úředním osobám ukládají rozhodovat nestranně a vždy v souladu se zákonem. Statutární město Most nevystupovalo v územním řízení jako žadatel či investor, ale pouze v postavení účastníka řízení dle ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“). V dotčeném územním řízení Statutární město Most nevystupovalo jako ochránce svých soukromých majetkových zájmů, ale jakožto ochránce zájmů obce a zájmů občanů obce. K námitkám zpochybňujícím zákonnost procesu EIA uvedl, že tyto námitky byly vzneseny již dříve a správním orgánům v dané věci nepřísluší přezkoumávat zákonnost procesu EIA ani zákonnost výsledného stanoviska. V úvahu nepřicházel ani postup správních orgánů podle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu, neboť stanovisko EIA není závazným stanoviskem, ale jedná se o správní akt sui generis. Dále vyjádřil nesouhlas s názorem, že by se žalobce nemohl se všemi textovými přílohami dokumentace EIA seznámit a využít tak svých procesních práv. Dále zpochybněním věcné správnosti řešení nakládání s výstupními látkami a dopravního řešení přestoupil žalobce svou aktivní legitimaci. Žalobce se může domáhat u soudu ochrany jen proti tvrzenému porušení vlastních procesních práv. K namítané nezákonnosti uvedených dvou stanovisek žalovaný uvedl, že nelze obecně dovozovat, že stanovisko EIA má být povinným p