7 As 9/2009 — Nejvyšší správní soud

42 A 1/2011- 43 - text Pokračování 20 42A 1/2011 42A 1/2011-43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: Ing. L. F., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22.12.2010, č.j. 5579/DS/2010, JID: 216561/2010/KUUK/Sur, a ze dne 7.2.2011, č.j. 5579/DS/2010, JID: 1867/2011/KUUK/Sur, takto: I. Věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42A 1/2011 a 42A 2/2011 se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 42A 1/2011. II. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze 22.12.2010, č.j. 5579/DS/2010, JID: 216561/2010/KUUK/Sur, se odmítá. III. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 7.2.2011, č.j. 5579/DS/2010, JID: 1867/2011/KUUK/Sur, se zamítá. IV. Návrh na moderaci trestu uloženého žalobci rozhodnutím Magistrátu města Děčín ze dne 9.11.2010, č.j. OSC/120762/2010/Koh, sp. zn. OSC/rp-1714/73425/2010, se zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. VI. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek v částce 2 000,- Kč. Částka 2 000,- Kč bude žalobci vrácena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem dvě samostatné žaloby. První žalobou ze dne 3.1.2011, ve znění doplnění ze dne 25.1.2011, se žalobce domáhal vyslovení nicotnosti popřípadě zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12.2010, č.j. 5579/DS/2010, JID: 216561/2010/KUUK/Sur (dále jen „rozhodnutí ze dne 22.12.2010“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Magistrátu města Děčín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22.10.2010, č.j. OSC/112468/2010/Koh, sp. zn. OSC/Rp-1714/73425/2010 (dále jen „rozhodnutí ze dne 22.10.2010“), kterým bylo zastaveno řízení o jeho žádosti o postoupení věci k vyřízení Magistrátu města Ústí nad Labem. Současně se domáhal i zrušení výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí. Druhou žalobou ze dne 21.2.2011 se žalobce dále domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.2.2011, č.j. 5579/DS/2010, JID: 1867/2011/KUUK/Sur (dále jen „rozhodnutí ze dne 7.2.2011“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9.11.2010, č.j. OSC/120762/2010/Koh, sp. zn. OSC/rp-1714/73425/2010 (dále jen „rozhodnutí ze dne 9.11.2010“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 a dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 27 zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění účinném do 31.7.2010 (dále jen „přestupkový zákon“). Žalobce se těchto dvou přestupků dopustil jednak tím, že dne 8.6.2010 v 9:09 hod. na silnici č. I/13 na železničním přejezdu v obci Nová Víska jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky VOLVO model XC 70 se státní poznávací značkou „X“ předjížděl nákladní vozidlo tovární značky PEUGEOT model Boxer se státní poznávací značkou „X“ na místě, kde je to dle zvláštního právního předpisu zakázáno, a jednak tím, že žalobci byla současně při předjíždění vozidla tovární značky PEUGEOT model Boxer Policií České republiky po odečtení odchylky naměřena rychlost 105 km/h, čímž žalobce nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro jízdu mimo obec při přejíždění železničního přejezdu, na kterém svítilo přerušované bílé světlo signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení, překročil o 55 km/h. Žalobce tímto jednáním porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. g) a ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30.6.2010 (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla dle ustanovení § 22 odst. 7 přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč, zákaz činností spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců, a povinnost uhradit náklady správního řízení částkou ve výši 1.000,- Kč. Žalobce se rovněž domáhal zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí. Žalobce rovněž v rámci alternativního petitu navrhoval, aby soud rozhodl o upuštění od sankce nebo rozhodl o snížení sankce na minimální mez dovolenou zákonem. Podle ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání ty samostatné žaloby, které směřují proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Jelikož obě shora uvedené žaloby směřují proti rozhodnutím žalovaného, potažmo správního orgánu I. stupně, jež mají shodný skutkový základ, tj. skutkově spolu souvisejí, a mají původ v totožném správním řízení, soud rozhodl o jejich spojení ke společnému projednání. Žalobce se žalobou proti rozhodnutí ze dne 22.12.2010 domáhal vyslovení nicotnosti tohoto rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22.10.2010, neboť žalobce považuje závěry těchto rozhodnutí za nesprávná. Žalobce předně namítl, že správní orgán I. stupně o jeho žádosti o postoupení věci Magistrátu města Ústí nad Labem rozhodl tak, že řízení o této žádosti dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), rozhodnutím ve formě usnesení zastavil, a to přesto, že dle žalobce pro takovýto způsob rozhodnutí neměl právní podklad. Ustanovení § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu dle žalobce totiž obsahuje pouze blanketní odkaz na důvod stanovený zákonem. Správní orgán I. stupně však v odůvodnění rozhodnutí ze dne 22.10.2010 žádný zákonný důvod neuvedl, neboť dle žalobce v platné právní úpravě takový neexistuje, což může kromě nezákonnosti takového rozhodnutí znamenat i jeho nicotnost. Dle žalobce sice nicotnost z tohoto důvodu, tj. nedostatku právního podkladu pro rozhodnutí, není explicitně uvedena ve správním řádu, nicméně právní nauka tento důvod nicotnosti rozhodnutí uznává. Žalobce rovněž namítl, že odůvodnění rozhodnutí ze dne 22.10.2010 končí odkazem na ustanovení § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, a to bez konkretizace, který zákon má správní orgán I. stupně na mysli, takže v tomto směru je dle žalobce rozhodnutí ze dne 22.10.2010 rovněž nepřezkoumatelné, neboť dle žalobce se žalovaný s touto otázkou nevypořádal. Druhá část žalobních námitek se týkala případného postoupení věci k projednání jinému příslušnému správnímu orgánu. Dle žalobce ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona stanoví, že k usnadnění projednání přestupku lze věc postoupit i bez souhlasu účastníka řízení, z čehož lze dle žalobce výkladem a maior ad minus dovodit, že pokud lze věc postoupit bez souhlasu účastníka řízení, tím spíše tak lze učinit na podkladě jeho žádosti. Dle žalobce je v tomto případě možný extenzivní výklad, neboť je ku prospěchu účastníka řízení. Nadto žalobce doplnil, že pokud některá otázka procesního charakteru není upravena v přestupkovém zákoně, použije se subsidiárně správní řád. Dle žalobce se žalovaný s touto otázkou nevypořádal. Pokud se týká toho, že žalobce v žádosti o postoupení věci neuvedl žádný závažný důvod, žalobce podotkl, že je mu ze strany správního orgánu I. stupně nepochopitelně podsouvána druhá z premis uvedených v ustanovení § 53 odst. 3 přestupkového zákona, když dle žalobce je z jeho žádosti zřejmé, že jeho snahou bylo usnadnění projednání přestupku. V tomto ohledu žalobce rovněž poukázal na porušení zásad principů a zásad správního řízení, jež jsou obsaženy v ustanoveních § 3, § 4 odst. 1 až 4, § 45 odst. 2 správního řádu, když dle žalobce bylo rozhodnuto o zastavení řízení o jeho žádosti namísto toho, aby jej správní orgán I. stupně vyzval k odstranění vad žádosti, pakliže tam uvedené důvody nepovažoval za dostatečně důležité. Dle žalobce toto porušení nemůže zhojit poučení o možnosti zvolit si zmocněnce či projednání věci v nepřítomnosti obviněného. Závěrem žalobce doplnil, že s ohledem na jeho deklarovaný zájem vyjádřit se ke všem skutečnostem je logické, že uplatnění tohoto práva je mnohem příhodnější v místě trvalého pobytu, a to ve smyslu materiálního a formálního práva na obhajobu. V žalobě proti rozhodnutí ze dne 7.2.2011 žalobce nejprve namítl porušení ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona, neboť správní orgán I. stupně konal dne 9.11.2010 ústní jednání bez přítomnosti žalobce, když tento den současně vydal rozhodnutí, a to přesto, že žalobcův zdravotní stav mu neumožňoval se v tento den dostavit na ústní jednání, k čemuž ještě doplnil, že správní orgán I. stupně o důležitém důvodu jeho nepřítomnosti na ústním jednání informoval ve lhůtě kratší než 15 dnů po odpadnutí překážky. V této souvislosti žalobce podotkl, že v průběhu správního řízení před správním orgánem I. stup