2 Afs 159/2005 — Nejvyšší správní soud

15 Af 195/2012- 47 - text Pokračování 7 15Af 195/2012 15Af 195/2012-47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Bruse v právní věci žalobkyně: K. T., nar. „X“, bytem „X“, zastoupené JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou, se sídlem Na Příkopech 902, Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2218/12-1500-505332, takto: I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2218/12-1500-505332, s e pro nezákonnost z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.712 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „původní žalovaný“) ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2218/12-1500-505332, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr Finančního úřadu v Kadani (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 8. 2011, č. j. 82333/11/183921507370. Tímto platebním výměrem správce daně podle § 264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), sdělil žalobkyni předpis penále v celkové výši 23.029 Kč za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004. Penále bylo předepsáno za prodlení trvající od 4. 1. 2005 do zaplacení daně dne 15. 7. 2011. Na tomto místě soud podotýká, že dne 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 5 a § 7 písm. a) a § 20 odst. 2 zákona o finanční správě od 1. 1. 2013 přešla působnost z Finančního ředitelství v Ústí nad Labem na Odvolací finanční ředitelství, které se tak bez dalšího stalo žalovaným. V žalobě žalobkyně předeslala, že dne 15. 7. 2011 uhradila za svého právního předchůdce Ing. M. T., který zemřel dne 4. 4. 2004, daňovou povinnost, ze které jí bylo vyměřeno daňové penále. Usnesení Okresního soudu v Chomutově o projednání dědictví po Ing. M. T. nabylo právní moci dne 23. 6. 2010. Daňovou povinnost žalobkyně uhradila, ačkoliv bylo dědictví předlužené. Namítala, že daňové penále za prodlení s úhradou daňové povinnosti jí bylo vyměřeno neoprávněně, protože v § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je stanovena pouze povinnost podat daňové přiznání za zemřelého, nikoliv povinnost ihned uhradit i daň. Povinnost uhradit daň ve lhůtě k podání daňového přiznání byla zákonem uložena až od 1. 1. 2011 (§ 239 daňového řádu), žalobkyně proto nemůže být postihována za období, kdy tato povinnost nebyla. Žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 10/2004, podle kterého povinnost dědice uhradit státu daň vzniklou před smrtí fyzické osoby nastává až po právní moci rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. Prodlení tedy podle žalobkyně netrvalo tolik dnů, kolik uvedl finanční úřad. Žalobkyně vyslovila názor, že v prodlení mohla být nejdříve po uplynutí šesti měsíců od právní moci usnesení o dědictví, tj. od 24. 12. 2010, ale nejdříve od data účinnosti daňového řádu. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Původní žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a usnesení soudu, který soud potvrdí nabytí dědictví, má deklaratorní charakter se zpětnými účinky k okamžiku smrti zůstavitele. Podle § 57 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků přecházela daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby na dědice; na žalobkyni přešla daňová povinnost dnem 4. 4. 2004. Dědic vstupuje do zůstavitelových práv a povinností v plné šíři, i s případným nabíhajícím penále. Podle § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je právní nástupce zemřelého povinen podat za zemřelého daňové přiznání do šesti měsíců od jeho úmrtí; podle odstavce 1 musí ve stejné lhůtě zaplatit daň. Podle původního žalovaného proto není důvodná námitka žalobkyně, že povinnost uhradit daň ve lhůtě k podání daňového přiznání byla zakotvena až daňovým řádem. K odkazu na rozsudek Městského soudu v Praze původní žalovaný poznamenal, že soud současně vyslovil názor, že je povinností dědice hradit penále z neuhrazené daňové povinnosti zůstavitele. Původní žalovaný uzavřel, že žalobkyně nebyla nijak zkrácena na svých právech, napadené rozhodnutí je zákonné a přezkoumatelné. Žalobkyně v replice k vyjádření vyslovila, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele, avšak stát do toho ingeruje tím, že dědictví musí být projednáno soudem. Zopakovala, že povinnost dědice uhradit státu daň vzniklou před smrtí fyzické osoby nastává až po právní moci rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je v platebním výměru vedena jako zmocněnec ustanovený správcem daně, žalobkyně navrhla, aby soud posoudil, zda se nejedná o nicotná rozhodnutí, protože žalobkyně nemohla být zástupcem osoby, která zemřela. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobkyně i původní žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí původního žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nezákonné. Nepřisvědčil však všem žalobním námitkám. Soud se především zabýval otázkou možné nicotnosti napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího platebního výměru. Žalobkyně sice tuto námitku uplatnila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nicméně soud je podle § 76 odst. 2 s. ř. s. povinen vyslovit případnou nicotnost rozhodnutí i bez návrhu, a proto ji musí také bez návrhu zkoumat. Platební výměr, ani napadené rozhodnutí však podle názoru soudu nicotné nejsou. Oba správní akty vydaly správní orgány v mezích své pravomoci a příslušnosti, v přiměřené formě a tyto akty netrpí ani jinými natolik intenzivními vadami, pro které by je nebylo možné považovat za rozhodnutí. Žalobkyně je v platebním výměru řádně označena jako daňový subjekt, nikoliv jako zástupce (zmocněnec) zemřelého daňového subjektu, nebyl proto shledán ani důvod nicotnosti spočívající v uložení povinnosti zemřelému subjektu. Na tuto skutečnost nemá žádný vliv ani doplňující údaj uvedený v závorce, označující žalobkyni za zmocněnce ustanoveného správcem daně. K poznámce žalobkyně, že daň z příjmů za zemřelého Ing. M. T. za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 ve výši 39.245 Kč uhradila, ačkoliv dědictví bylo předlužené, soud podotýká, že podle § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), „[d]ědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.“ Podobné pravidlo bylo upraveno také v § 239 odst. 2 větě druhé daňového řádu, podle kterého „[d]ědic je povinen uhradit daň jen do výše ceny nabytého dědictví.“ Obvyklá cena majetku zemřelého, tj. cena nabytého dědictví, byla v usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 6. 2010, č. j. D 526/2004 - 547, stanovena na 637.449,70 Kč, zatímco výše dluhů byla vyčíslena na 980.194,12 Kč; dědictví tedy bylo předluže