9 As 36/2009 — Nejvyšší správní soud

15 A 63/2014- 71 - text Pokračování 7 15A 63/2014 15A 63/2014-71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: Kajima Czech Design and Construction, s. r. o., IČ: 28538862, se sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00, Praha 3, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 832/19, 110 00, Praha 1, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, Odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Řetězová 195/2, 405 02, Děčín I, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Louny Invest, s. r. o., IČ: 27171647, se sídlem Pařížská 67/11, 110 00, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2014, č. j. 234/UPS/2014-3, JID: 101961/2014/KUUK/Duch, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 8. 2014, č. j. 234/UPS/2014-3, JID: 101961/2014/KUUK/Duch, a rozhodnutí Městského úřadu Louny ze dne 27. 2. 2014, č. j. MULNCJ 11204/2014, s e pro nezákonnost z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19.805,69 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 8. 2014, č. j. 234/UPS/2014-3, JID: 101961/2014/KUUK/Duch, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Louny (dále jen „stavební úřad“) ze dne 27. 2. 2014, č. j. MULNCJ 11204/2014. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon“), a podle § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), rozhodl o umístění stavby „Obchodní centrum Louny a Stop Shop“ na pozemcích parc. č. 3595/20, 3595/27, 3595/28, 3595/85, 3595/86, 3595/87, 3595/88, 3595/89, 3595/90, 3595/91, 3595/92, 3595/93, 3595/110, 3595/145, 3595/146, 3595/156, 3595/157, 3595/158, 3607/1, 3639/72, 3639/151, 3639/215, 3645, 4995/3, 4999/6, 4999/8, 4999/9, 4999/10, 5011/1 a 5087/1 v katastrálním území Louny. Žalobkyně v žalobě současně požadovala, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí stavebního úřadu a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné a žalobkyně jím byla zkrácena na svých právech. Žalobkyně připomněla, že podle § 86 odst. 3 stavebního zákona je podmínkou pro vydání územního rozhodnutí zajištění práv k pozemkům nebo stavbám, na kterých má být záměr uskutečněn, a to včetně pozemků parc. č. 3595/91 a 3595/93 v katastrálním území Louny, které jsou ve vlastnictví společnosti DE IURE, s. r. o., IČ: 26955491. Žalobkyně zdůraznila, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 Cm 81/2008 - 140, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Cmo 98/2009 - 152, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2009, nařídil předběžné opatření, jímž uložil společnosti DE IURE, s. r. o., zdržet se zcizování zmíněných pozemků, jejich zatížení věcnými břemeny, zástavním právem, závazkovými právy a jakýchkoli dalších dispozic s těmito pozemky. Souhlas se stavbou a uložením sítí na tyto pozemky, který společnost DE IURE, s. r. o., vydala dne 15. 3. 2012, je podle žalobkyně v příkrém rozporu s uvedeným předběžným opatřením a podle § 76f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je tento souhlas neplatný. Žalobkyně konstatovala, že argumentace žalovaného týkající se důsledků rozporu předmětného souhlasu s předběžným opatřením nemá oporu v zákoně a je naprosto nedostatečná a nepřesvědčivá. Argumentace zvýšením hodnoty pozemků je podle žalobkyně bez jakékoli právní relevance a navíc nesprávná. Žalobkyně uvedla, že § 76f o. s. ř. stíhá sankcí neplatnosti veškeré právní úkony učiněné tím, pro něhož je výrok vykonatelného předběžného opatření závazný, pokud jimi byla porušena povinnost uložená tímto předběžným opatřením. Není proto rozhodné, zda v důsledku takového úkonu došlo k domnělému zvýšení či snížení hodnoty jakéhokoli majetku. Podle žalobkyně není pochyb o tom, že souhlas se stavbou vydaný společností DE IURE, s. r. o., je právním úkonem, jímž se disponuje předmětnými pozemky, neboť tímto úkonem bylo zřízeno právo stavby. Tento úkon byl učiněn v rozporu s uvedeným předběžným opatřením, tudíž je absolutně neplatný. To má za následek, že v územním řízení nebyly předloženy všechny stavebním zákonem vyžadované souhlasy vlastníků se stavbou, což brání umístění stavby, resp. vydání územního rozhodnutí. Podle žalobkyně zatížení předmětných pozemků právy třetích osob v rámci územního řízení a navazující zastavění pozemků stavbou obchodního centra zcela nepochybně nepovede k lepší prodejnosti těchto pozemků v rámci budoucího výkonu rozhodnutí. Naopak prodejnost takto zastavěných pozemků se výrazně ztíží, přičemž důvodem nařízení předběžného opatření bylo právě zajištění majetku společnosti DE IURE, s. r. o., pro účely budoucího výkonu rozhodnutí vydaného v řízení vedeném Krajským soudem v Brně. Názor žalovaného, že výstavbou dojde ke zhodnocení předmětných pozemků je podle žalobkyně chybný a postrádá obchodní logiku. Žalobkyně shrnula, že v důsledku vydání územního rozhodnutí a následné realizace stavby na předmětných pozemcích je, resp. bude přímo dotčeno a porušeno její právo vlastnit majetek, které vyplývá z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a z § 1011 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Pokud přes uvedené skutečnosti stavební úřad vydal územní rozhodnutí a žalovaný je potvrdil, byla obě tato rozhodnutí vydána v rozporu se zákonem. Žalobkyně dále namítala, že souhlas společnosti DE IURE, s. r. o., nemá náležitosti stanovené v § 3 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb. a v její příloze č. 3, části B bodu 2, podle kterých musí být souhlas udělen na podkladě dokumentace stavby, musí obsahovat identifikaci pozemku a stavby a musí být doložen ověřeným podpisem vlastníka s připojeným situačním výkresem. Absence těchto náležitostí má podle žalobkyně za následek, že nebyly doloženy všechny stavebním zákonem požadované souhlasy vlastníků stavbou dotčených pozemků, což bez dalšího brání vydání územního rozhodnutí. Podle žalobkyně odporuje umístění stavby požadavkům stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, neboť je v rozporu s obecnými požadavky na využívání území, když umístěním stavby by došlo ke zhoršení kvality prostředí a hodnoty území v dané lokalitě. Žalobkyně konstatovala, že při výkladu pojmu kvalita prostředí, uvedeného v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), lze vyjít z pojmu pohoda bydlení vyloženého Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 8 As 44/2015 - 116. Žalobkyně podotkla, že stavba Obchodního centra Louny a Stop Shopu má být umístěna v bezprostřední blízkosti lokality určené k bydlení, která je charakterizována nízkou hladinou hluku, čistotou ovzduší, velkým množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, vysokým podílem osvětlení a oslunění, bezpečností a dobrým výhledem. Obyvatelé této lokality mají podle žalobkyně důvodný a oprávněný zájem na zachování uvedených standardů bydlení a jeho pohody, zejména pak klidného, bezpečného a zdravého rázu bydlení. Výstavba i vlastní provoz obchodního centra by podle žalobkyně kvalitu prostředí výrazně a nepřípustně zhoršily, neboť by se zvýšila hlučnost, prašnost, světelné znečištění a snížila by se bezpečnost na komunikacích, zhoršilo by se ovzduší, světelné podmínky sousedních nemovitostí a výhled z nich. Žalobkyně shrnula, že umístění a provoz předmětné stavby povede k objektivnímu zhoršení kvality prostředí a ke zhoršení subjektivního vnímání této kvality ze strany obyvatel lokality, resp. vlastníků nemovitostí v této lokalitě. To bude mít v konečném důsledku i negativní ekonomický efekt v podobě snížení ceny nemovitostí v dané lokalitě. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že tato námitka nesměřuje k přímému dotčení jejích práv, a zdůraznila, že snížení ceny nemovitostí povede ke snížení míry uspokojení žalobkyně z prodeje pozemků v rámci budoucího výkonu rozhodnutí. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Cmo 98/2009 - 152, jsou