3 As 25/2005 — Nejvyšší správní soud

15 Ad 7/2016- 29 - text  9 15 Ad 7/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: M. T., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, sídlem Sovova 709/5, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: Generální ředitel Hasičského záchranného sboru, sídlem Kloknerova 26, 148 00 Praha 11-Chodov, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-153540-10/PO-N-2013, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-153540-10/PO-N-2013, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 10. 2013, č. j. HSUL-5177-3/KKŘ-2013. Správní orgán I. stupně svým rozhodnutím ve věci návrhu na určení způsobu skončení služebního poměru ze dne 21. 7. 2004 a návrhu na určení odchodného a platového vyrovnání ze dne 26. 3. 2007 rozhodl výrokem I. o tom, že služební poměr žalobce skončil dne 22. 1. 2004 propuštěním podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 30. 9. 2004 (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), a výrokem II. o tom, že žalobci nenáleží odchodné a platové vyrovnání. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobce uvedl, že se podáním ze dne 21. 7. 2004 domáhal vydání rozhodnutí ve věci skončení jeho služebního poměru a podáním ze dne 26. 3. 2007 rozhodnutí ve věci odchodného a platového vyrovnání. Vzhledem k tomu, že ani o jednom z těchto návrhů nebylo žalovaným rozhodnuto, požádal ministra vnitra o opatření proti nečinnosti dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Na opatření proti nečinnosti ministr vnitra nijak nereagoval, proto se žalobce domáhal nápravy žalobou na nečinnost, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2013, č. j. 6 Ca 355/2009-73, tak, že uložil Ministerstvu vnitra, Generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru, rozhodnout o návrzích žalobce ze dne 26. 3. 2007 a 21. 7. 2004. Následně bylo dne 11. 10. 2013 vydáno správním orgánem I. stupně rozhodnutí. Právní základ všech dosavadních tvrzení žalobce obsažených v jeho návrzích ze dne 21. 7. 2004 a 26. 3. 2007 spočívá v tom, že rozhodnutí ve věci služebního poměru nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou, když bylo doručeno pouze jeho právní zástupkyni. Žalobce je přesvědčen o tom, že jeho služební poměr skončil v souladu s § 105 zákona č. 186/1992 Sb. uplynutím dvou měsíců následujících po dni doručení jeho žádosti o uvolnění, tedy 26. 3. 2004. Služební poměr žalobce nemohl být ukončen jeho propuštěním, jak tvrdí žalovaný, neboť rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou v souladu s § 266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon č. 65/1965 Sb.“). S ohledem na nedostatek doručení rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru toto rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2426/2000. Dále uvedl, že advokátní plná moc, která je dle svého obsahu „procesního charakteru“, byla vystavena a žalobci (zřejmě myšleno žalovanému – pozn. soudu) zaslána až poté, kdy právní zástupkyně informovala žalobce o tom, že do její kanceláře mělo být doručeno rozhodnutí o propuštění. 3. Žalobce doplnil, že ani jeho právní zástupkyni nebylo rozhodnutí služebního funkcionáře o jeho propuštění ze služebního poměru ke dni 22. 1. 2004 doručeno do vlastních rukou a už vůbec ne způsobem a postupem uvedeným v § 266a zákona č. 65/1965 Sb.; na podporu svého tvrzení poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1350/2009. Ze žalobou napadeného rozhodnutí je dle žalobce zřejmé, že správní orgán I. stupně se v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval způsobem doručení předmětné písemnosti v tomto konkrétním případě. I kdyby žalobce připustil, že rozhodnutí mohlo být doručeno pouze právní zástupkyni, která „zaměstnance“ zastupovala na základě procesní plné moci, stále by platilo, že rozhodnutí musí být doručeno do vlastních rukou. Žalobce nesouhlasil se stanoviskem Nejvyššího správního soudu deklarovaným v jeho rozhodnutí sp. zn. 3 As 25/2005, neboť je toho názoru, že plnou moc procesního charakteru, kterou žalobce udělil své právní zástupkyni, ji nezmocnil k provedení právního úkonu, kterým by jeho jménem měla snad v budoucnu nabýt či pozbýt jakákoli práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. I kdyby však žalobce připustil extenzivní až absurdní výklad Nejvyššího správního soudu o tom, že zmocnění k přijímání písemností je vlastně zmocněním k nabývání práv a povinností, nelze pominout, že i právnímu zástupci musí být taková písemnost doručena do vlastních rukou a způsobem uvedeným v § 266a zákona č. 65/1965 Sb. Touto skutečností se žalovaný nezabýval, a pokud snad ano, tak je jeho rozhodnutí v tomto směru zcela neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný odkázal na své obsáhlé stanovisko, které již vyjádřil v žalobou napadeném rozhodnutí. Na svém právním názoru, který je v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně rozepsán a podložen právními předpisy účinnými v době, kdy nastaly rozhodné skutečnosti, a současně i judikaturou Nejvyššího správního soudu, žalovaný setrval. Ke konstatování žalobce, že jeho právní zástupkyni nebylo doručeno rozhodnutí o propuštění žalobce do vlastních rukou a už vůbec ne postupem dle § 266a zákona č. 65/1965 Sb., žalovaný uvedl, že uvedené rozhodnutí bylo právní zástupkyni žalobce doručeno řádně, a to jak po formální, tak procesní stránce, což dokládá i dodejka o doručení ze dne 22. 1. 2004 podepsaná právní zástupkyní žalobce. Navíc tato skutečnost nebyla po celou dobu řízení ze strany žalobce rozporována. Posouzení věci soudem 5. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce a žalovaný s tímto postupem konkludentně souhlasili, neboť se k výzvě soudu dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. o tom, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, ve stanovené lhůtě dvou týdnů nevyjádřili. 6. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 7. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Dne 21. 1. 2004 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. HSUL-100/KŘ-KKŘ-Ží.-2004, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru pro porušování služebních povinností zvlášť závažným způsobem dle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., přičemž služební poměr končí dnem doručení rozhodnutí o propuštění. Předmětné rozhodnutí si právní zástupkyně žalobce, jak plyne z dodejky připojené k tomuto rozhodnutí, převzala dne 22. 1. 2004. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nepodal odvolání. Dne 26. 1. 2004 byla správnímu orgánu I. stupně doručena žádost žalobce o uvolnění ze služebního poměru ze dne 23. 1. 2004, v níž současně informoval o tom, že je od 22. 1. 2004 v pracovní neschopnosti. Žádostí ze dne 21. 7. 2004 se žalobce u žalovaného domáhal určení skončení služebního poměru uvolněním ke dni 26. 3. 2004. Dne 26. 3. 2007 byla žalovanému doručena žádost žalobce o určení odchodného a platového vyrovnání. 8. Dne 27. 7. 2004 podal žalobce žalobu u Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterou se domáhal určení skončení služebního poměru. Usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 12 C 205/2004-52, Okresní soud v Ústí nad Labem řízení ve věci skončení