2 As 151/2018 — Nejvyšší správní soud

15 A 174/2016- 245 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 13 15 A 174/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: DPÚK a. s., IČO: 25497961, sídlem Rotavská 2656/2b, 155 00 Praha 5, zastoupená Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem, sídlem Karolinská 661/4, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. Ústecký kraj, IČO: 70892156, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1, 2. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. MV-117728-7/ODK-2012, takto: I. Žaloba se zamítá. II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 15 A 174/2016-158, žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit osobě zúčastněné na řízení 1) – Ústeckému kraji náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 15 A 174/2016-158, ve výši 13 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. MV-117728-7/ODK-2012, jímž bylo zamítnuto její odvolání, potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 29. 8. 2012, č. j. 117759/2012/KUUK, JID 585/DS/2009, a zamítnuta její žádost o přiznání náhrady nákladů řízení. Předmětným rozhodnutím krajský úřad jako věcně příslušný správní úřad podle § 14 odst. 1, § 35 odst. 2 písm. g) a § 94 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o krajích“) v samostatné působnosti podle § 4 téhož zákona výrokem I. podle § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žádost žalobkyně o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč s příslušenstvím jako vyrovnání finančních břemen ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 1191/69“), a to za období od 1. 5. do 30. 6. 2006 za provozování spojů, ve vztahu k nimž byly žalobkyni uděleny licence. Výrokem II. krajský úřad podle § 61 odst. 2 správního řádu zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhala placení měsíčních záloh na úhradu prokazatelné ztráty ve výši 11 200 000 Kč vždy k prvnímu dni kalendářního měsíce, a to až do rozhodnutí ve věci samé. Výrokem III. krajský úřad podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu odložil žádost žalobkyně o zaplacení částky 47 054 057,32 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a výrokem IV. vyslovil, že žalobkyně i správní orgán v souladu s § 79 odst. 3 správního řádu ponesou své náklady řízení. V žalobě žalobkyně současně požadovala, aby soud zrušil také citované rozhodnutí krajského úřadu a přiznal jí náhradu nákladů soudního řízení. Argumentace žalobkyně 2. V obsáhlé žalobě a v navazujících podáních ze dne 9. 4. 2018, 16. 8. 2019 (2 x) a 13. 9. 2019 žalobkyně především namítala, že se prvoinstančního řízení účastnily vyloučené úřední osoby, a upozornila na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, týkající se tzv. systémové podjatosti. Současně popsala skutečnosti, z nichž podjatost úředních osob dovozovala, a konstatovala, že se žalovaný dostatečně nezabýval odvolacími důvody s podjatostí souvisejícími. 3. V rámci popisu skutkového vývoje žalobkyně zdůraznila, že Ústecký kraj dne 31. 1. 2006 vypověděl smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, kterou dříve uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, a po dobu běhu výpovědní lhůty (únor až duben 2006) hradil žalobkyni prokazatelnou ztrátu ve výši stanovené právními předpisy. Prokazatelnou ztrátu za květen 2006 a následující měsíce již Ústecký kraj odmítl uhradit, nicméně trval na povinnosti žalobkyně zajišťovat provoz sítě veřejné linkové dopravy po dobu, na kterou jí byly uděleny licence. Žalobkyně se na rozdíl od Ústeckého kraje domnívala, že závazky veřejné služby nebyly platně zrušeny, resp. byly zachovány i přes výpověď zmíněné smlouvy až do doby uplynutí platnosti licencí, tudíž žalobkyni za tuto dobu náleželo vyrovnání finančních břemen. V září 2006, v říjnu 2006, v únoru 2007 a v srpnu 2007 vyhlásil Ústecký kraj tzv. koncesní řízení, ze kterých žalobkyni účelovým zaměřením zadávacích podmínek vyloučil, a uzavřel smlouvy podle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“) s jinými dopravci, jimž krajský úřad udělil licence na provoz totožných autobusových linek, které provozovala žalobkyně, s trasami, četností a časovým rozložením spojů v podstatě identickými s jízdními řády žalobkyně. Konstatovala, že popsaný ucelený diskriminační a nezákonný systematický postup Ústeckého kraje vůči ní představoval snahu o její ekonomickou likvidaci cestou reálného vytěsnění žalobkyně jako dopravce z území kraje, celkového znehodnocení jejího majetku primárně určeného k zajišťování dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje, čímž Ústecký kraj žalobkyni způsobil materiální škodu mimořádně velkého rozsahu. 4. Nezákonnost rozhodnutí obou správních orgánů ve vztahu k posouzení jejího nároku na úhradu prokazatelné ztráty, resp. vyrovnání finančních břemen, spatřovala žalobkyně v nesprávném právním posouzení případu, nesprávné interpretaci relevantních předpisů a jejich aplikaci na danou věc. Uvedla, že povinnost Ústeckého kraje uhradit jí prokazatelnou ztrátu plyne přímo z § 19b odst. 2 silničního zákona, neboť v rozhodném období plnila zákonné povinnosti vyplývající z § 18 silničního zákona a příslušných cenových předpisů, přičemž tyto povinnosti podle žalobkyně odpovídají závazkům veřejné služby ve smyslu čl. 2 nařízení č. 1191/69, a to ve vztahu k linkám zahrnutým do základní dopravní obslužnosti, a plněním těchto povinností žalobkyni vznikla prokazatelná ztráta. Odmítla názor žalovaného, že povinnost uhradit prokazatelnou ztrátu může vzniknout výhradně na základě smlouvy o závazku veřejné služby podle § 19 odst. 3 silničního zákona, a s odkazem na znění § 19b odst. 2 téhož zákona, na vzor smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění základní dopravní obslužnosti obsažený v příloze č. 1 Metodického pokynu Ministerstva dopravy a spojů k uplatnění vyhlášky č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové osobní dopravě, a na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen „zvláštní senát“) sp. zn. Konf 31/2007, Konf 33/2007 a Konf 6/2008, konstatovala, že povinnost hradit dopravci prokazatelnou ztrátu vzniká ze zákona. 5. Hlavní příčinu nesprávné interpretace silničního zákona spatřovala žalobkyně v překladové chybě obsažené v německé verzi nařízení č. 1191/69, kterou zjevně aplikoval český zákonodárce při adaptaci silničního zákona na evropskou legislativu. Podotkla, že nařízení č. 1191/69 taxativně upravuje dva v mnoha ohledech odlišné způsoby zajištění přiměřených dopravních služeb, a to závazky veřejné služby a smlouvy na veřejné služby, zatímco německá verze nařízení č. 1191/69 a z ní vycházející silniční zákon užívají pojem smlouva o závazku veřejné služby, což vede k nepřípustnému směšování obou institutů. Podle žalobkyně neuzavřením smlouvy o závazku veřejné služby došlo k tomu, že formálně nevznikl bezobsažný závazek veřejné smlouvy, nicméně i přesto byly žalobkyni v daném období uloženy skutečné, přímo aplikovatelným nařízením č. 1191/69 definované, závazky veřejné služby, a to konkrétně závazky vymezené v § 18 silničního zákona a v příslušných cenových předpisech. Žalobkyně zdůraznila, že tím byla splněna podmínka § 19b odst. 2 silničního zákona, tj. plnění závazků veřejné služby z její strany. Podle žalobkyně je proto existence, či neexistence zmíněného bezobsažného závazku veřejné služby, který podle § 19 odst. 3 silničního zákona vzniká uzavřením smlouvy mezi krajem a dopravcem, z hlediska povinnosti uhradit prokazatelnou ztrátu zcela irelevantní. Žalobkyně dodala, že smlouva o závazku veřejné služby představuje subordinační veřejnoprávní smlouvu, kterou uzavírá kraj s dopravcem namísto vydání rozhodnutí, jímž by byla předem stanovena částka vyrovná