1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

15 A 73/2016- 29 - text  13 15 A 73/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Petra Černého, Ph.D., ve věci žalobce: Václav Rezek - REFLEX s.r.o., IČO: 640 53 288, sídlem Litoměřická 12/102, 405 02 Děčín, zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2016, JID: 40056/2016/KUUK/Bal, č. j. 840/DS/2016, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 2. 3. 2016, č. j. 840/DS/2016, JID: 40056/2016/KUUK/Bal, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2016, č. j. 840/DS/2016, JID: 40056/2016/KUUK/Bal, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín (dále jen „správní orgán“) ze dne 22. 9. 2015, č. j. MDC/84109/2015, sp. zn. MDC/SD-176/79604/2015, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona, když dne 25. 6. 2015 v 10:35 hodin v Děčíně, na ulici Bezručova, jako provozovatel motorového vozidla tovární značky BMW, reg. zn. „X“, v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Žaloba 2. Žalobce v žalobě uvedl, že na základě poučení o právu provozovatele vozidla sdělit správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla, oznámil správní orgán, jaká osoba řídila vozidlo v předmětný čas. Namítal, že správní orgán oznámenému řidiči pouze zaslal výzvu k podání vysvětlení, a když se ta vrátila jako nedoručená, zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, přestože žalobce na podporu svého tvrzení předložil další důkazy a označil i bydliště řidiče. Pokud se oznámenému řidiči nepodařilo výzvu doručit, měl správní orgán žalobce jako provozovatele vozidla předvolat k podání vysvětlení. Žalobce tak má za to, že žalovaný neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Nadto nebylo vůbec podstatné, zda má dotyčná osoba na uvedené adrese označenu schránku, či nikoliv, neboť správní orgán proti této osobě mohl zahájit řízení doručením oznámení o zahájení řízení fikcí nebo ustanovenému opatrovníkovi. Jelikož žalobce pravdivě uvedl, že v předmětnou dobu řídil vozidlo pan L. Y., a jeho vyjádření nebylo nijak zpochybněno, měl správní orgán vést řízení o přestupku právě proti panu Y. Pokud měl správní orgán za to, že totožnost řidiče byla uvedena nepravdivě, měl vést proti žalobci řízení pro porušení § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Žalobce upozornil, že se na místě přestupku vyskytoval T. R., který měl být považován za nejpravděpodobnějšího pachatele přestupku. Správní orgán ignoroval, že tato osoba požádala o demontáž technického prostředku zabraňujícího odjezdu vozidla, a vůbec se možností, že by mohl řídit vozidlo, nezabýval. T. R. měl být dle žalobce z uvedených důvodů předvolán k podání vysvětlení. Správní orgán proto postupoval v rozporu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění do 30. 6. 2017, když nezjišťoval totožnost pachatele přestupku, který má být potrestán přednostně, neboť správní delikt provozovatele vozidla je deliktem subsidiárním. 3. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu nepředcházelo ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, přestože o jeho nařízení žádal. Takový postup byl v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalobce má právo, aby jeho věc byla projednána, a to za jeho přítomnosti i přítomnosti jeho obhájce tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu se zásadou bezprostřednosti. Zdůraznil, že obviněný ze správního deliktu má právo požívat obdobných práv jako obviněný z přestupku či trestného činu, neboť obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá pod pojem trestní obvinění. V takovém případě je dle žalobce nutné v analogii s ust. § 2 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), jakož i ust. § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (dále jen „zákon o přestupcích“) konat ústní jednání. K nutnosti nařízení ústního jednání v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9 As 139/2015, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 15 A 14/2015, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 A 56/2014. Dle žalobce je neprovedení ústního jednání zásadním pochybením, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku zpravidla nebyl, a tedy může vycházet toliko z prováděných důkazů. Jestliže měl správní orgán za to, že ústní jednání není nutné nařizovat, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce mimo ústní jednání dle § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), resp. měl žalobce o této možnosti vyrozumět. Jakýkoliv jiný postup by byl v rozporu se zásadou bezprostřednosti a porušením žalobcova práva na spravedlivý proces, jelikož každé rozhodnutí správního orgánu musí být dle § 50 odst. 1 správního řádu podloženo důkazy. Oznámení o právu seznámit se s podklady rozhodnutí, které správní orgán vyhotovil dne 8. 9. 2015 přitom nelze považovat za předvolání k přítomnosti na provádění dokazování. Ohledně porušení zásady bezprostřednosti žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 57 A 51/2014. 4. Další námitka žalobce směřovala proti nedostatečnému popisu skutku ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí, v němž nebylo specifikováno, jakého konkrétního přestupku se řidič vozidla dopustil. Výrok rozhodnutí o správním deliktu provozovatele vozidla musí být v souladu s § 77 zákona o přestupcích, a tudíž je nutné, aby bylo předmětné přestupkové jednání důkladně popsáno. Z výroku prvostupňového rozhodnutí však není zřejmé, zda skutek, kterým řidič porušil svou povinnost, vykazoval znaky přestupku dle zákona o silničním provozu a ani to, zda takové protiprávní jednání vůbec mohlo naplnit skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a proto jej žalobce považuje za nekonkrétní a nesrozumitelný. K zákonným požadavkům na výrok rozhodnutí žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 60 A 10/2014. 5. Žalobce rovněž namítal, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť nebylo prokázáno, že by řidič vozidla skutečně parkoval v působnosti dopravní značky IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“. Poukázal přitom na skutečnost, že toto zjištění vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek. K použitelnosti úředního záznamu jako důkazního prostředku žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Z pořízených fotografií není zřejmé, že by vozidlo žalobce bylo skutečně zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 13c, absentuje na nich i datum a čas pořízení. Uvedení přesného data a času pořízení fotografií bylo přitom zásadní, jelikož údajné jednání řidiče vozidla bylo protiprávní jen v určité časy a dny v týdnu. Takové fotografie proto nemají žádnou vypovídací hodnotu a nemohou být užity jako důkaz. K užití fotografií coby důkazního prostředku žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 30 A 80/2015. Žalobce dále trval na tom, že řidič vozidla na daném místě zaparkoval až po osmé hodině večer, kdy již nebylo nutné zakoupit parkovací lístek. Ve správním spise tak dle žalobce není podklad svědčící o protiprávním jednání řidiče. Závěrem žalobce poukázal na to, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silniční