1 Afs 394/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 19/2017- 67 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 14 15 Af 19/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: JP servis-AMS s. r. o., IČO: 27322742, sídlem Podkrušnohorská 432, 436 03 Litvínov – Chudeřín, zastoupena Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 285/19, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57133/16/5100-41458-702154, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57133/16/5100-41458-702154, jímž žalovaný v řízení o odvolání společnosti JP servis-OIL s. r. o., IČO: 28691687, (dále jen „JP OIL“) změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 7. 2015, č. j. 1665863/15/2510-00540-506219. Tímto rozhodnutím správce daně podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) s použitím § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) ve věci zajištění neuhrazené daně rozhodl tak, že k zajištění nesplněné povinnosti ve výši celkem 278 424 342 Kč uložené společnosti JP OIL zajišťovacími příkazy ze dne 1. 7. 2015 zřídil zástavní právo k movitým věcem společnosti JP OIL, a to 1) návěs nákladní Schwarzmüller TS 3/E, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 2) návěs nákladní Schwarzmüller TS 3/E, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 3) návěs nákladní Trailor VFNS383EL, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 4) návěs nákladní Schwarzmüller TS 3/E, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 5) nákladní automobil Fiat Doblo Cargo Combi, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 6) nákladní automobil MAN 18.393 FLS TGA – tahač návěsů, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, 7) nákladní návěs AUREPA 185 L, RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“, a 8) nákladní automobil RZ „X“, číslo podvozku (VIN): „X“. Změna provedená napadeným rozhodnutím spočívala v doplnění § 168 odst. 6 daňového řádu do záhlaví rozhodnutí a v nahrazení textu „ve věci zajištění neuhrazené daně“ textem „ve věci zajištění neuhrazené částky stanovené zajišťovacím příkazem“ a textu „k zajištění nesplněné povinnosti ve výši“ textem „k zajištění částky ve výši“; v ostatním zůstal výrok rozhodnutí správce daně nezměněn. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že předmětná vozidla byla v jejím vlastnictví, a proto správce daně nebyl oprávněn k těmto vozidlům zřídit zástavní právo k zajištění daně vůči společnosti JP OIL. Konstatovala, že je přepravcem pohonných hmot, s nimiž obchodovala společnost JP OIL. Podle žalobkyně společnost JP OIL vždy řádně odváděla daně související s jejími obchody a správcem daně tvrzená daňová povinnost přesahující 270 000 000 Kč je v kontextu obchodů a celkových poměrů společnosti JP OIL absurdní. Dodala, že podnikatelskou činnost této společnosti zcela paralyzovala daňová exekuce. Žalobkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky sp. zn. 4 Afs 22/2015 a 2 Afs 239/2015) týkající se nepřijatelných likvidačních důsledků zajišťovacích příkazů, svévolného postupu finančních orgánů při jejich vydávání, nešetření práv a právech chráněných zájmů daňových subjektů a nedostatečného odůvodnění zajišťovacích příkazů. Podle žalobkyně byly i zajišťovací příkazy, na základě kterých došlo ke zřízení zástavního práva k předmětným vozidlům, vydány v rozporu se zákonem. 3. Žalobkyně namítala, že napadeným rozhodnutím bylo protiprávně zasaženo do jejího vlastnického práva k předmětným vozidlům, a ve vztahu ke své žalobní legitimaci poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011-64, a rozsudek Nejvyššího správního soudu (patrně myšleno Krajského soudu v Brně, pozn. zdejšího soudu) ze dne 26. 2. 2016, č. j. 31 Af 36/2014-40. Zdůraznila, že je omezena v disponování s předmětnými vozidly, jejichž tržní hodnota v důsledku zřízení zástavního práva poklesla. Napadené rozhodnutí pokládala žalobkyně za nezákonné a věcně nesprávné, neboť žalovaný rozporoval prokázaný skutkový a právní stav, porušil několik zásad daňového řízení a dobré správy (zejména zásadu nestranného a spravedlivého vyřešení věci) a napadené rozhodnutí nezohlednilo všechny okolnosti daného případu. Podle žalobkyně žalovaný nijak nezdůvodnil své úvahy o tom, že společnost JP OIL neunesla důkazní břemeno v otázce převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům. Napadené rozhodnutí proto žalobkyně označila za nepřehledné, zmatečné a nepřesvědčivé, tudíž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. 4. S odkazem na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 60/2016 žalobkyně připomněla, že od zahájení daňové exekuce konzistentně tvrdila, že vlastnické právo k předmětným vozidlům na ni přešlo ze společnosti JP OIL na základě smluv o koupi najaté věci tím, že po skončení nájmu předmětných vozidel v souladu se smlouvami zaplatila sjednanou kupní cenu. Dodala, že nájemné bylo ve smlouvách sjednáno ve výši obvyklé v daném místě a čase a žalobkyně je řádně platila. Zdůraznila, že mezi ní a daňovým subjektem není v otázce převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům žádný spor. Úhradu kupní ceny dne 2. 1. 2015 žalobkyně opakovaně doložila řádnými účetními doklady, jejichž perfektnost potvrdily oba daňové orgány. Závěr žalovaného, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vlastnického práva, považovala žalobkyně za zcela nesrozumitelný, když žádné další podmínky převodu nebyly sjednány a ani zákon žádné další povinnosti podmiňující převod neukládá. Žalobkyně měla naopak za to, že důkazní břemeno unesla. Dále zdůraznila, že žalovaný nezpochybnil zaplacení kupní ceny ze strany žalobkyně, nicméně se na základě vykonstruovaných skutečností snažil účelově dovodit závěr, že k převodu vlastnického práva nedošlo. Tento postup žalovaného je podle žalobkyně nepřijatelný, nesrozumitelný a vnitřně rozporný, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z okolností, které jsou pro převod vlastnického práva k předmětným vozidlům irelevantní (údaje uvedené při placení silniční daně, informace z registru silničních vozidel apod.). Žalobkyně měla za to, že převod vlastnického práva je soukromoprávním úkonem, který není vázán na splnění jakýchkoli veřejnoprávních povinností. Daňové orgány tak podle ní porušily zásadu upravenou v § 1 odst. 1 občanského zákoníku, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. 5. Podle žalobkyně je vydání napadeného rozhodnutí součástí do značné míry svévolného postupu daňových orgánů, které v průběhu daňové exekuce opakovaně měnily a upravovaly právní posouzení věci tak, aby bylo možno prohlásit převod vlastnického práva za neplatný a dokončit exekuci prodejem předmětných vozidel. Popsala, že správce daně zamítl její návrh na vyloučení předmětných vozidel z daňové exekuce bez jakéhokoli právního zdůvodnění, žalovaný nejprve avizoval svůj záměr rozhodnout na základě odlišného právního názoru, žalobkyně však dne 11. 5. 2016 tento právní názor kvalifikovaně vyvrátila, což žalovaný uznal, nicméně v následném rozhodnutí (v řízení o návrhu žalobkyně na vyloučení vozidel z daňové exekuce, pozn. soudu) pouze mechanicky převzal závěry správce daně a bez srozumitelného vysvětlení ignoroval prokázaný skutkový stav. Tento postup je podle žalobkyně nedůvěryhodný a zcela degraduje ústavně garantovaný pojem právní jistoty účastníků řízení. Žalobkyně měla za to, že daňové orgány postupovaly účelově, neboť evidentně zpětně formulovaly nepřesvědčivé argumenty a vytvářely pochybné právní konstrukce s cílem popřít její vlastnické právo k předmětným vozidlům. Tímto postupem daňové orgány podle žalobkyně neoprávněně zasáhly do jejího ústavně chráněného práva vlastnit majetek, upraveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dodala, že pokud žalovaný neměl kapacitu k posouzení předběžné otázky (ne)platnosti převodu vlastnického práva k předmětným vozidlům, měl ve smyslu § 99 daňového řádu žalobkyni nebo společnost JP OIL vyzvat k podání žádosti o zahájení řízení u jiného orgánu veřejné moci (soudu), případně sám dát podnět k zahájení takového řízení, což však neučinil, ačkoli na to měl dostatek času (o odvolání rozhodl až po více než šestnácti měsících od jeho podání, resp. téměř sedm měsíců po oznámeném termínu rozhodnutí). Žalobkyně uzavřela, že prokázala existenci svého vlastnického práva k předmětn