6 Ads 23/2011 — Nejvyšší správní soud

15 A 154/2017- 40 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 7 15 A 154/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: P. K., narozený „X“, bytem „X“, zastoupený advokátkou JUDr. Ivanou Zamazalovou, sídlem Červenohrádecká 1557, 431 11 Jirkov, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2017, č. j. 529/ZPZ/2017-9, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2017, č. j. 529/ZPZ/2017-9, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí (dále jen „městský úřad“) ze dne 2. 1. 2017, č. j. MUKK/49956/2016, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastaveno řízení o žádosti žalobce podle § 35 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“) o ustanovení jeho osoby do funkce mysliveckého hospodáře pro honitbu Vinaře. Žalobce se v žalobě zároveň domáhal toho, aby soud zrušil také uvedené rozhodnutí městského úřadu a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce namítal, že se žalovaný nesprávně nevypořádal se všemi odvolacími důvody, zejména zásadní námitkou, že jeho smlouva o nájmu honitby ze dne 27. 2. 2015 byla platná. Uvedl, že již v roce 2015 rozhodl městský úřad i žalovaný o jeho žádostech o ustanovení nového mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže stejně jako v napadeném rozhodnutí. Z procesní opatrnosti proto nyní podal u Okresního soudu v Chomutově též žalobu na určení platnosti této jeho nájemní smlouvy a zároveň na určení toho, že předchozí nájemní smlouva Mysliveckého sdružení Kolina Vinaře ze dne 22. 11. 2012 byla dopisem ze dne 7. 2. 2015 řádně ukončena. K tomu jej vedla argumentace žalovaného, který si podle žalobce nepřípustně osoboval právo hodnotit odpověď obce Vilémov jako člena honebního společenstva a platnost jednotlivých rozhodnutí valných hromad a vyvozovat z toho závěry pro své rozhodnutí, podle kterých byla žalobcova nájemní smlouva neplatná stejně jako ukončení předchozí nájemní smlouvy, aniž by vyčkal rozhodnutí Okresního soudu v Chomutově o žalobách, které se věci dotýkají. Těmi podle žalobce byla zejm. řízení vedená pod sp. zn. 24 C 200/2015, ve kterém se jednalo o žalobu žalobce na určení neplatnosti usnesení valné hromady honebního společenstva ze dne 10. 4. 2015, popř. i řízení týkající se žaloby obce Vilémov ze dne 26. 2. 2015 na neplatnost rozhodnutí valné hromady. Oba správní orgány hodnotily jednotlivé listiny, které byly v obou spisech Okresního soudu v Chomutově založeny jako důkazy. Podle žalovaného ani jedna z uvedených žalob nezakládala důvod k přerušení řízení pro předběžnou otázku. Podle žalobce však posouzení platnosti, či neplatnosti jakéhokoli rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, jakož i platnosti, či neplatnosti nájemní smlouvy či jejího ukončení, nenáleží do působnosti správního orgánu. Jelikož tedy správní orgán nemohl otázku smlouvy vyřešit jako otázku předběžnou, měl postupovat v souladu s § 57 správního řádu. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, podle kterého posouzení platnosti, či neplatnosti jakéhokoli rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, jakož i platnosti, či neplatnosti nájemní smlouvy či jejího ukončení, nenáleží do působnosti správního orgánu. Posouzení platnosti právních jednání orgánů honebního společenstva na ně navazujících smluv jako předběžné otázky, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o žádosti o ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře, je v souladu s § 57 odst. 4 správního řádu v pravomoci orgánu státní správy myslivosti. Odkázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 7 As 62/2009 - 120, publ. pod č. 2272/2011 Sb. NSS, s tím, že právní názor zde uvedený se plně vztahuje i na žalobou napadené rozhodnutí. Předběžnou otázku žalovaný vymezil jako otázku platnosti nájemní smlouvy o nájmu honitby ze dne 27. 2. 2015 mezi honebním společenstvem a žalobcem. Podle jeho závěru nebyl honební výbor Honebního společenstva Vinaře oprávněn rozhodnout o uzavření této smlouvy, a proto byla tato smlouva neplatná pro rozpor s § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Replika žalobce 4. Žalobce v replice uvedl, že žalovaným poukazovaná judikatura se týkala odlišných případů a nelze ji automaticky aplikovat na projednávanou věc. Nadále se domníval, že správní orgán nebyl oprávněn prohlásit smlouvu o nájmu honitby za neplatnou. Kdyby soud přisvědčil této argumentaci žalovaného, musel by za neplatné prohlásit všechny smlouvy o nájmu honitby, neboť všechny byly uzavírány stejně jako ta, kterou za neplatnou označil. Za této situace by správní orgán nemohl vůbec jmenovat mysliveckou stráž ani mysliveckého hospodáře, ale musel by honební společenstvo vyzvat k předložení platné smlouvy, což však neučinil. Posouzení věci soudem 5. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť s tím oba účastníci výslovně souhlasili. 6. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 7. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Soud se nejprve vypořádal s obecně formulovanou námitkou žalobce, podle které se žalovaný nesprávně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, zejména pak s námitkou, že jeho smlouva o nájmu honitby ze dne 27. 2. 2015 byla platná. 9. K tomu soud konstatuje, že v případě žalobních námitek se žalobce nemůže omezit na pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 53/2008 - 93, publ. pod č. 2026/2009 Sb. NSS). Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení, jde o řízení zcela oddělené, a proto nelze při formulaci žalobních bodů pouze odkazovat na písemnosti ve správním řízení. Odkaz na skutkovou či právní argumentaci lze akceptovat jako součást žalobních důvodů pouze za výjimečných podmínek, přičemž jednou z nich nevyhnutelně je, aby byl v textu žaloby učiněný odkaz zcela konkrétní, směřující na jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, tj. na konkrétní bod. Tato primární podmínka není v nyní projednávané věci naplněna, neboť odkaz žalobce na odvolací námitky a nesprávné vypořádání se s nimi je obecný a neváže se k jakémukoli konkrétnímu tvrzení. Žalobce přitom je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, dostupný – stejně jako veškerá zde uváděná soudní rozhodnutí – na www.nssoud.cz). Obdobně např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44, publ. pod č. 572/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za žalobní body nelze považovat ani prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoliv specifikace. 10. Soud proto v obdobně obecném duchu jako žalobce konstatuje, že s jednotlivými námitkami uvedenými v o