5 Azs 274/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 54/2017- 51 - text  11 15 A 54/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobce: L. B. R. L., narozený „X“, státní příslušnost Tuniská republika, bytem “X”, zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017, č. j. MV-138989-4/SO-2016, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017, č. j. MV-138989-4/SO-2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále je „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 8. 2016, č. j. OAM-1992-31/ZR-2013, kterým bylo dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky, a to z důvodu, že byl pravomocně rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 9. 2004, č. j. 2 T 154/2004-100, odsouzen pro spáchání zvlášť závažného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, načež uprchl ze země a více než šest let se vyhýbal nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně mu rovněž byla dle § 50 odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky o délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaný zásadním způsobem porušil své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy s § 89 odst. 2 správního řádu. 3. Správnímu orgánu I. stupně vytýkal, že ve svém rozhodnutí neudává konkrétní důvod pro zamítnutí žádosti účastníka, a ani žalovaný toto pochybení dostatečně nenapravil, když pouze navíc ve výroku uvedl konkrétní ustanovení zákona a v odůvodnění jej citoval, neuvedl ale porušení kterého z důvodů v daném ustanovení shledal u žalobce. Onen důvod, definovaný jako „důvodná obava z možného budoucího narušení veřejného pořádku“, je z „náznaků a kontextu věci a při znalostech rozhodovací praxe“ schopen dovodit zástupce žalobce, nikoli však sám žalobce. 4. Žalobce nesouhlasil s vypořádáním svých námitek ohledně posouzení z pohledu nebezpečí pro veřejný pořádek. Napadené rozhodnutí je v rozporu s § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, z jehož výkladu je zřejmé, že předpokládá budoucí chování cizince ohrožující veřejný pořádek. Samotné zjištění takovéhoto jednání cizince v minulosti proto nemůže být důvodem pro nevydání povolení k pobytu a neodůvodňuje hrozbu stejného nebo jiného závažného narušení veřejného pořádku ze strany cizince v budoucnu. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 51/2009-68. Žalovaný svůj závěr o nebezpečí pro veřejný pořádek ze strany žalobce založil na tom, že se žalobce před více než 12 lety jednou dopustil trestného činu. Žalobce připustil, že šlo o závažné porušení právního řádu, zároveň jej ale označil za exces z jeho fakticky zcela nezávadného pobytu na území. Opakování tohoto jednání nelze očekávat, žalovaný se však posouzením možné budoucí nebezpečnosti žalobce nezabýval stejně jako nebezpečností a závažností spáchaného jednání, zaviněním žalobce ve vztahu k němu a vůbec tím, zda jím žalobce narušil veřejný pořádek. Žalobce byl toho názoru, že nenarušoval veřejný pořádek závažným způsobem ani v minulosti a nelze to z jeho strany očekávat ani v budoucnu. Poukázal na judikaturu Evropského soudního dvora, která podporuje jeho závěry. 5. Žalovaný se podle žalobce také vůbec nezabýval otázkou přiměřenosti rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu byť mu bylo známo, že žalobce žije na území České republiky ve společné domácnosti s partnerkou, se kterou vychovává dva společné nezletilé potomky. Žalobce poukazál na svůj dlouhodobý pobyt na území republiky a kompletní sociální, pracovní a kulturní zázemí, které zde má, stejně jako na znalost českého jazyka. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný se kromě odkazu na rozhodnutí správních orgánů vyjádřil k tvrzenému zázemí žalobce v České republice zdůrazněním toho, že žalobce uprchl do své vlasti a více než šest let se vyhýbal nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Zpět se vrátil až v roce 2011 a následně strávil tři roky ve výkonu trestu odnětí svobody. Aktuálností jednání žalobce a tomu, proč je třeba jej nadále považovat za hrozbu pro veřejný pořádek, se žalovaný zabýval především na str. 5 napadeného rozhodnutí, společenskou škodlivostí spáchaného trestného činu pak na str. 7-8. Skutkový stav byl zjištěn zcela dostatečně, žalobce ostatně v tomto směru nic konkrétního neuvádí. Tvrzení o kompletním sociálním, pracovním a kulturním zázemí se žalovanému jeví být účelové. Žalobce totiž ve správním řízení uváděl, že je nezaměstnaný; vazby na zemi původu jsou s ohledem na jeho skrývání se zde také zachovány. S rodinnými příslušníky v minulosti nežil takřka devět let, jejich soužití bylo obnoveno až v roce 2014. I tak však žalovaný jeho nynější rodinné vazby nijak nezpochybňoval a považoval je za skutečné, jen oslabené jeho dlouhou nepřítomností. Vzhledem k závažnosti protiprávního jednání a následnému vyhýbání se trestu však pokládal zrušení povolení k trvalému pobytu za přiměřené opatření. Poukázal na možnost rodinného či soukromého života v zemi původu či žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil a žalobce do dvou týdnů od doručení výzvy nesdělil svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen. 8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny. 9. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Oznámením ze dne 30. 8. 2013 zahájil správní orgán I. stupně řízení ve věci zrušení trvalého pobytu žalobce dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 9. 2004, č. j. 2 T 154/2004-100, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2005, byl žalobce odsouzen pro spáchání zvlášť závažného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 14. 2. 2004 v době kolem 2:00 v objektu herny Nonstop Imbiss udeřil skleněným popelníkem do temene hlavy obsluhu herny a řekl jí, aby mu vydala veškerou tržbu, když nereagovala, chytil ji za vlasy a přitáhl k barovému pultu, následně se v prostoru za pultem zmocnil hotovosti ve výši min. 5 400 Kč z příručního trezoru a poškozené odcizil mobilní telefon v hodnotě 2 000 Kč volně položený na pultu. Po poškozené, kterou stále držel a tahal za vlasy, požadoval vydání další hotovosti, načež ta mu ze strachu vydala min. 4 000 Kč. Pak ji strhl na kolena, táhl za vlasy až k východu herny, kde ji kopl nohou do hlavy a při odchodu jí vyhrožoval, aby se neopovažovala zavolat policii. Za tento trestný čin byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trv