5 Afs 147/2004 — Nejvyšší správní soud

15 Af 52/2017- 38 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 9 15 Af 52/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého a soudců JUDr. Jakuba Kroupy a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: ENERGO-MARKET s.r.o., IČO: 247 67 115, sídlem V zářezu 902/4, 158 00 Praha 5, zastoupená Mgr. Davidem Neveselým, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017, č. j. 7220/17/5300-21443-701328, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 2. 2017, č. j. 7220/17/5300-21443-701328, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 2. 2017, č. j. 7220/17/5300-21443-701328, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2263378/15/2507-50521-506936, kterým správce daně podle § 113 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2013 ve výši 151 617 Kč a současně uložil žalobkyni zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 30 323 Kč. Současně se žalobkyně domáhala zrušení prvostupňového rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě nejprve konstatovala, že převážná část doměřené daně i souvisejícího penále se vztahuje k jedinému uskutečněnému zdanitelnému plnění, a to k prodeji fotovoltaické elektrárny. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že neprokázala uskutečnění zdanitelného plnění a tvrdila, že dne 15. 10 2013 uzavřela s kupující paní Z. D. kupní smlouvu č. 201318, jejímž předmětem byl prodej uvedené fotovoltaické elektrárny. V souvislosti s prodejem žalobkyně vystavila daňový doklad č. 130302 a dne 31. 12. 2013 elektrárnu kupující předala. O tom byl pořízen předávací protokol. Žalobkyně byla přesvědčena, že již na základě těchto skutečností bylo uskutečnění zdanitelného plnění prokázáno a neztotožnila se s tvrzením žalovaného, že dané listiny prokazují pouze formální splnění podmínek obchodu. Žalobkyně uznala, že na daňovém dokladu č. 130302 je uvedeno jako datum uskutečnění zdanitelného plnění den 15. 10. 2013, tj. den uzavření kupní smlouvy, ačkoliv k němu došlo až dne 31. 12. 2013. Jedná se však o administrativní chybu. Žalovaný měl v tomto případě při posuzování uvedeného dokladu uplatnit jednu ze základních zásad správy daní zakotvenou v § 8 odst. 3 daňového řádu, a to že správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Žalobkyně uznala i nedostatek ve svém účetnictví. Byla si vědoma, že nedošlo k zaúčtování daňového dokladu č. 130302, což považovala za pochybení čistě formální. Uvedla k tomu, že zaúčtování daňového dokladu není v žádném případě podmínkou jeho uplatnění v daňovém přiznání ve formě daně na vstupu ani na výstupu. 3. Žalobkyně se neztotožnila ani se zpochybňováním jí předložených důkazů. Nesouhlasila s argumentací žalovaného a správce daně, že byla v letech 2012 až 2016 držitelem licence pro provoz fotovoltaické elektrárny a že v této době nebyl Energetický regulační úřad (dále také „ERÚ“) informován o jakékoliv změně vlastnického nebo užívacího práva ve vztahu k ní. Žalobkyně byla přesvědčena, že v této souvislosti správce daně nesprávně rozlišuje vlastníka fotovoltaické elektrárny od jeho provozovatele. Dále poukazovala na to, že jako hlavní předmět jejího podnikání má vedenou výrobu elektřiny, kterou vyrábí na několika solárních elektrárnách, které si pronajímá nebo propachtovává od jejich vlastníků. Zdůraznila, že provozovatel takové elektrárny musí mít licenci k jejímu provozování od ERÚ. S ohledem na to, že kupující paní D. nesplňuje zákonem stanovené kvalifikační předpoklady, zůstala jejich provozovatelem žalobkyně, která za tímto účelem dne 1. 1. 2014 uzavřela s paní D. pachtovní smlouvu. Nadto dne 23. 6. 2016 ERÚ vydal licenci na výrobu elektřiny potvrzující, že fotovoltaická elektrárna je skutečně ve vlastnictví paní D. Žalobkyně byla toho názoru, že v daném případě tak nelze oddělit převod vlastnictví od uskutečnění zdanitelného plnění pro účely DPH za situace, kdy ode dne předání 31. 12. 2013 paní D. s fotovoltaickou elektrárnou nakládá jako se svou vlastní a využívala ji dále formou pachtu pro své ekonomické činnosti. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že byla povinna za 4. čtvrtletí 2013 přiznat daň podle § 108 odst. 1 písm. i) zákona o DPH. 4. Žalobkyně trvala na svém dřívějším tvrzení, že zdanitelné plnění uskutečnila. Jeho uskutečnění věrohodně prokázala, daň z tohoto plnění řádně přiznala v přiznání k DPH, byť ne za 4. čtvrtletí 2013, ve kterém měla tato daň být přiznána správně, nýbrž opožděně až v přiznání k DPH za 1. čtvrtletí 2014 v souladu § 104 odst. 2 zákona o DPH. Tuto skutečnost poté žalovanému zcela věrohodně prokázala. K přiznání daně z předmětného plnění až v přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2014 dále žalobkyně konstatovala, že uvedené se snažila aktivně prokázat již v průběhu samotné kontroly, kdy navrhovala výslech svědkyně Ing. M. O. Správce daně ovšem výslech neprovedl s tím, že žalobkyně nesdělila, které skutečnosti hodlá účastí této třetí osoby prokázat nebo vysvětlit. Takovýto postup považovala žalobkyně za absurdní a nezákonný. Žalobkyně tudíž následně alespoň předložila písemné prohlášení navržené svědkyně, ve kterém se vyjadřuje k opožděnému vykázání předmětného zdanitelného plnění a k aplikaci § 104 zákona o DPH. 5. Z hlediska posouzení nezákonnosti napadeného rozhodnutí i platebního výměru považovala žalobkyně za důležité opětovně upozornit na skutečnost, že v rámci dokazování předložila jak zmíněné daňové přiznání za 1. čtvrtletí 2014, tak související záznamní evidenci. Za pravdivé poté nepovažovala tvrzení žalovaného, že daňový doklad č. 130302 neuvedla do evidence pro daňové účely, ani že žalobkyní předložený soupis neodpovídá zákonem stanoveném evidenci pro daňové účely dle § 100 zákona o DPH, neboť se jedná pouze o část, která nemá vypovídající hodnotu. Žalobkyně v této souvislosti namítala, že účelem předložené evidence bylo prokázání údajů vykázaných na řádku č. 1 přiznání k DPH. S ohledem na to považovala za logické, že byla předložená právě tato část záznamní evidence. V uvedeném nespatřovala žádný nedostatek. Nadto upozorňovala na skutečnost, že jí předložená záznamní evidence splňuje veškeré zákonem stanovené požadavky. Dokonce obsahuje i údaje nad rámec zákona, a to např. názvy a jména a DIČ odběratelů. Pakliže měl žalovaný důvodné pochybnosti ohledně správnosti či úplnosti předložené evidence, měl žalobkyni tyto sdělit a vyzvat ji v souladu s § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu k prokázání skutečností. Pokud poté měl správce daně potřebu předložení evidence k dodatečnému přiznání k DPH za 1. čtvrtletí 2014, měl si ho v rámci vhodného kontrolního postupu vyžádat. 6. Žalobkyně byla přesvědčena, že pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyně přiznání daně neprokázala, nevzal v úvahu jí předložené důkazy a bez uvedení bližších důvodů konstatoval, že předložená záznamní evidence neodpovídá zákonným požadavkům a nelze ji považovat za dostatečný důkaz, trpí žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. 7. Dále konstatovala, že jestliže je žalovaným zpochybňováno přiznání daně v přiznání k DPH za 1. čtvrtletí 2014 tím, že později bylo žalobkyní podáno dodatečné daňové přiznání, je nezbytné si připomenout znění § 104 odst. 2 zákona o DPH. Zdůraznila, že tím, že rozhodnou skutečnost uvedla v daňovém přiznání za jiné zdaňovací období, naplnila podmínky postupu podle § 104 odst. 2 zákona o DPH. I kdyby čistě hypoteticky podala dodatečné daňové přiznání za 1. čtvrtletí 2014, ve kterém by opět ovšem s mínusovým znaménkem zahrnula daňový doklad č. 130302, což podle ní není prokázáno, nic by to na výše zmíněném naplnění podmínek pro použití postupu podle citovaného ustanovení nezměnilo. Žalobkyně měla za to, že pakliže měl správce daně jakékoliv pochybnosti ohledně daňového přiznání podaného za 1. čtvrtletí 2014, měl ho prověřit postupem podle § 89 a násl. daňového řádu. 8. Závěrem žalobkyně uvedla, že i v případě, že by soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna přiznat daň podle § 108 odst. 1 písm. i) zákona o DPH, bylo by nutné aplikovat postup podle § 104 odst. 2 téhož zákona. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s