10 Afs 173/2017 — Nejvyšší správní soud

15 Af 54/2017- 37 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 11 15 Af 54/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: BIS Euromont a.s. (dříve EUROMONT GROUP a.s.), IČO: 63147165, sídlem Prvního pluku 224/20, 186 00 Praha 8, zastoupená advokátem JUDr. Petrem Jirátem, sídlem Školní 3315/42, 430 01 Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2017, č. j. 6584/17/5200-11434-711322, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finanční ředitelství ze dne 20. 2. 2017, č. j. 6584/17/5200-11434-711322, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen dodatečný platební výměr, který vydal Finanční úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě, (dále jen „správce daně“) dne 18. 12. 2015, č. j. 2343301/15/2510-50521-507166, a kterým byla žalobkyni podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 vyšší o částku 103 930 Kč. Daň byla stanovena na základě zprávy o daňové kontrole č. j. 2339785/15/2510-60561-507838 ze dne 16. 12. 2015, a současně byl konstatován vznik zákonné povinnosti podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 20 786 Kč. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také uvedené rozhodnutí správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě popsala průběh daňového řízení, ve kterém správce daně vydal dodatečný platebním výměr z důvodů vyplývajících ze zprávy o daňové kontrole ze dne 16. 12. 2015 a na základě podle žalobkyně chybného právního názoru, podle kterého pokud žalobkyně nevyfakturovala žádné plnění společnosti PLP a.s. (a to v době, kdy se tato společnost nacházela v úpadku a byl na ni prohlášen konkurz, ale za období, kdy se proti ní ještě nevedlo insolvenční řízení), nemohlo se z povahy věci z hlediska daně z příjmů jednat o daňově uznatelný náklad. 3. Tento právní názor správce daně zastával již od počátku vedené kontroly a žalobkyni s ním seznámil v protokole o ústním jednání ze dne 21. 10. 2015. Žalobkyně proto logicky následně soustředila své argumenty k vyvracení této teze správce daně ohledně obecné apriorní neuznatelnosti uvedených nákladů jako takových. Správce daně nikdy nijak nevyzýval žalobkyni, aby upřesnila svá tvrzení či je podložila dalšími důkazy k prokazatelnosti fakticity těchto nákladů, a to z prostého důvodu, jelikož již v obecné rovině neuznával, že by takové náklady vůbec mohly být bez ohledu na jejich konkretizaci a bližší prokázání faktického stavu uznány jako daňově uznatelné. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odmítl závěry správce daně o obecné neuznatelnosti sporných vynaložených nákladů, na kterých byl vystavěn celý postup správce daně v celém daňovém řízení, čímž fakticky přisvědčil argumentaci žalobkyně, nicméně dodatečný platební výměr potvrdil s tím, že žalobkyně dostatečně nekonkretizovala a nedoložila fakticitu takových plnění, se kterými měly vynaložené náklady souviset. Jakkoli byl první, kdo v řízení takovéto pochybnosti konkrétně formuloval, bez jakékoli opory v dosud provedených důkazech a rozhodných skutečnostech žalovaný uzavřel, že žalobkyně nebyla schopna prokázat, že náklady vyplývající z dohody o narovnání lze považovat za náklady dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť existovaly neodstraněné pochybnosti o jakémkoli skutečně poskytnutém plnění či jeho obsahu. 5. Odůvodnění napadeného rozhodnutí stálo na zcela novém závěru a pro žalobkyni bylo naprosto nepředvídatelné a v rozporu se zásadou legitimního očekávání daňového subjektu v daňovém řízení. Pokud by v předchozím řízení bylo nějakým způsobem zřejmé a zřetelné, že správce daně měl pochybnosti ohledně fakticity konkrétního plnění, žalobkyně by v daňovém řízení namísto toho, že byla nucena se vypořádávat se zcela jinou argumentací správce daně, přirozeně odstranila pochybnosti ohledně fakticity plnění a jeho rozsahu, které v napadeném rozhodnutí formuloval žalovaný. Žalobkyně byla přesvědčena, že uvedený postup žalovaného byl v rozporu se zásadními zásadami daňového řízení, které jsou definovány daňovým řádem, judikaturou i vyplývají v ústavně právní rovině ze základních zásad materiálního právního státu. Postup žalovaného a jeho rozhodnutí považoval za nepředvídatelné; bylo též důsledkem libovůle orgánu veřejné moci, porušením povinnosti vybírat daň ve správně zjištěné výši a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. 6. Žalobkyně dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že jednou ze základních povinností správce daně je povinnost vybírat daň ve správně stanovené výši a dále poskytnout daňovému subjektu součinnost tak, aby bylo možné daň řádně stanovit. Citovala dále z judikatury, která rozebírala princip právní jistoty a s ní související předvídatelnost práva a zákaz výkonu libovůle orgány veřejné moci. Je podle ní zřejmé, že správci daně v dané věci takto nejednali. Zásada legitimního očekávání pak podle ní byla porušena již popsaným postupem, kdy správce daně nejprve odmítl daňovou uznatelnost nákladů, žalobkyně se proto logicky zaměřila na přesvědčení správce daně ohledně obecně možné daňové uznatelnosti takových výdajů při zvoleném právním řešení, správce daně však na svém chybném právním názoru trval a následně vydal platební výměr, a žalovaný následně takovýto chybný názor sice odmítl, ale napadený výměr potvrdil s tím, že žalobkyně nedoložila a nedokázala konkrétní skutečnosti, ač to po ní v průběhu daňové kontroly fakticky nikdo nežádal a správce daně ani nenaznačil, že by doložení takovýchto skutečností mělo vést k přehodnocení jeho postoje. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, kterou navrhoval zamítnout. Žalobkyně podle něj vznesla jedinou žalobní námitku, a sice že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť žalovaný předestřel jinou argumentaci než správce daně. Nenapadla věcné posouzení správnosti jeho úvahy o neprokázání faktického uskutečnění předmětné dohody o narovnání. 8. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a předložený spis. Poukázal na znění § 115 odst. 2 daňového řádu. Jelikož v průběhu odvolacího řízení neprováděl nové dokazování a jím zaujatý jiný právní názor neovlivnil rozhodnutí v neprospěch žalobkyně, povinnost dle tohoto ustanovení se na něj nevztahovala. Rozvedl, že jeho právní názor o daňové uznatelnosti nákladu vyplývajícího z dohody narovnání o částce 547 401,66 Kč se od názoru správce daně lišil v tom, že zatímco správce daně neuznal z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že sloužil k dosažení, udržení a zajištění zdanitelných příjmů, on tak učinil proto, že žalobkyně neprokázala, že předmětné plnění skutečně poskytla. Rozhodné však bylo, že oba tyto právní názory vedly k vyloučení částky 547 401,66 Kč z daňově uznatelných nákladů, a tudíž k doměření daně z příjmů právnických osob ve výši 103 930 Kč. Uvedený postup byl v souladu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 7 Afs 215/2015 - 194, ze dne 27. 1. 2016, č. j. 4 Afs 241/2015 - 32, a ze dne 17. 12. 2015, č. j. 8 Afs 176/2014 - 40. 9. I když žalobkyně věcnými argumenty nerozporovala jeho závěr o tom, že nebylo prokázáno, že k vynaložení předmětného nákladu skutečně došlo, žalovaný se nad rámec žalobní argumentace vyjádřil i k tomu, když měl za to, že jeho rozhodnutí bylo zákonné i v otázce věcného posouzení oprávněnosti uplatnění předmětného nákladu. Žalobkyně podle něj řádně nevyhověla výzvě k prokázání oprávněnosti uplatnění předmětného příjmu podle § 24 zákona o daních z příjmů, tedy že je vynaložila na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť předložila pouze část dokladů vztahujících se k tomuto plnění. Nedoložila kompletní smlouvu s PLP a.s, dokumentaci k objednávce společnosti PAS Procesní Automatizační Systémy s.r.o. (dále jen „PAS“), návrh smlouvy o dílo ani samotnou smlouvu s PAS a písemné potvrzení díla společností PLP a.s. Jelikož se jednalo o řadu dokumentů, které měly být nedílnou součástí dokumentace předcházející dohodě o narovnání, muselo být žalobkyni zřejmé, že nepředložila správci daně vše, čím měla vynaložení předmětného nákladu prokázat. V kombinaci se skutečnostmi zjištěnými v rámci daňové kontroly, podle kterých data podpisů uvedená v dohodě neodpovídají, a že Ing. S