4 Azs 333/2004 — Nejvyšší správní soud

78 Az 8/2019- 22 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 10 78 Az 8/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., ve věci žalobce: M. T. V., narozený „X“, státní příslušnost Vietnam, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 7, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2019, č. j. OAM-644/ZA-ZA11-HA13-2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 11. 2019, č. j. OAM-644/ZA-ZA11-HA13-2019, jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se žalobci azyl podle ust. § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle ust. § 15a zákona o azylu nelze udělit. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právní posouzení otázky splnění podmínek pro udělení azylu a doplňkové ochrany dle zákona o azylu. Dále tvrdil, že řízení bylo postiženo vadou, neboť žalovaný vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce též namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to pro nesrozumitelnost a nedostatečné odůvodnění. Konstatoval, že při aplikaci ust. § 12 až § 14 zákona o azylu jsou správní orgány povinny dbát zásad správního řízení uvedených v ust. § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Mezi nimi vyzdvihl především požadavek individualizace správního řízení a správního rozhodnutí dle ust. § 2 odst. 4 správního řádu a povinnost správního orgánu zjistit stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Dle prvně uvedené zásady každý správní orgán dbá, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu. Z toho pak vyplývá povinnost správního orgánu zjistit rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, o jehož právech a povinnostech je rozhodováno. Správní orgán je také povinen přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Dle žalobce žalovaný pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem případu, v důsledku čehož nesprávně aplikoval ust. § 12 až § 14 zákona o azylu. 3. Žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí shledal především v tom, že žalovaný na skutková zjištění týkající se jeho odsouzení za pokus o vraždu aplikoval ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. K tomu žalobce uvedl, že za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné sazby. Podotkl rovněž, že již v žádosti o mezinárodní ochranu tvrdil, že poškozený je zdráv a žije ve Vietnamu, tuto skutečnost však žalovaný neověřoval. Žalobce svou trestnou činnost nezamlčoval, nezlehčoval ani nebagatelizoval a v řízení uváděl pouze skutečnosti, které jsou ověřitelné. Uložený trest řádně vykonal. Dále žalobce s poukazem na ust. § 12 zákona o azylu zdůraznil, že při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu vyjádřil obavu o své zdraví a život, jež se odvíjí od újmy, která mu může být způsobena při návratu do Vietnamu. Svou obavu odůvodnil tím, že ve Vietnamu se oproti evropským státům uznávají odlišné kulturní hodnoty a samotný výkon trestu není zpravidla pro oběti trestných činů dostatečnou satisfakcí. Žalobce také poukázal na svou výpověď ve správním řízení, v níž uvedl, že má v České republice manželku a syna, kteří zde pobývají legálně. Sám žalobce žije v České republice s malými přestávkami téměř 30 let a nemá žádné vazby na Vietnam, který je pro něj cizí zemí. K České republice má naopak vřelý vztah, neboť zde má rodinu. S ohledem na tyto skutečnosti měl žalobce za to, že žalovaný pochybil, když jeho životní situaci nepodřadil pod ust. § 13 a § 14 zákona o azylu. K prokázání svého otcovství žalobce k žalobě připojil výsledku testu DNA ze dne 26. 11. 2019. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný spolu se správním spisem zaslal soudu i své písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost, neboť žalobcem uplatněné námitky neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal přitom na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobce a prvoinstanční rozhodnutí. Podotkl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobcem byla snaha o setrvání na českém území a legalizace pobytu na území České republiky, neboť oprávnění k pobytu žalobce pozbylo platnosti. Dále bylo zjištěno, že v České republice žije velmi dlouho a má zde manželku a syna, se kterými chce společně žít. Návrat do vlasti odmítá, neboť tam nemá zázemí. Tyto důvody však dle žalovaného nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody podle zákona o azylu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 5 T 2/2010, za spáchání pokusu trestného činu vraždy podle ust. § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdější předpisů (dále jen „trestní zákon“) k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a byl mu uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Z tohoto rozsudku vyplývá, že soud vyhodnotil míru společenské škodlivosti jako velmi vysokou, a to zejména s ohledem na nebezpečnost daného jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, přestože k jeho dokonání nedošlo. Dle žalovaného se tak jedná o zvlášť závažný zločin dle ust. § 41 odst. 2 trestního zákona, který lze rovněž kvalifikovat jako vážný zločin dle ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který vylučuje cizince z možnosti udělení doplňkové ochrany. Neudělení doplňkové ochrany pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu proto bylo na místě. 5. Žalovaný dále uvedl, že po provedeném řízení nedospěl k závěru, že by žalobce mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování ve smyslu azylového zákona. Žalobce nesdělil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, naopak uvedl, že není a ani nebyl politicky aktivní. Zároveň potvrdil, že nikdy neměl žádné potíže s vietnamskými státními orgány nebo bezpečnostními složkami. Žalovaný dále poznamenal, že žalobce přicestoval do České republiky v roce 1991 s cílem získat zde práci a vydělat peníze. Jeden z jeho bratrů žije v České republice a druhý v Německu, přičemž oba disponují povolením k trvalému pobytu. Žalobci však povolení k trvalému pobytu na území České republiky zaniklo dne 18. 8. 2010 nabytím právní moci výše uvedeného rozsudku, kterým mu soud uložil trest správního vyhoštění. Žalovaný v žalobcově případě neshledal žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, naproti tomu zdůraznil, že nelze bagatelizovat velmi vážné a společensky nebezpečné trestní jednání žalobce. Žalobcem uváděné osobní nebo rodinné důvody žalovaný nepovažoval za azylově relevantní, nepřisvědčil ani tvrzením žalobce o hrozbě ze strany soukromých osob, která se mu jevila jako nepodložená. Na podporu své argumentace žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 6 Azs 309/2016. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasil a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělil, když byl o tomto následku ve výzvě výslovně poučen. 7. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny. 8. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 18. 7. 2019 žalobce podal