4 Ads 177/2011 — Nejvyšší správní soud

15 A 115/2018- 52 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK] 13 15 A 115/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: A. A. Z., IČO: X, sídlem X, zastoupený JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, 415 01 Teplice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2018, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 18. 4. 2018, č. j. X, a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 8. 11. 2017, č. j. X, se pro vadu řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2018, č. j. X, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký a Liberecký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 11. 2017, č. j. X, dle kterého výrokem I. žalobce na pracovišti v provozovně ISTANBUL KEBAB v ulici U Krupské brány 492/2 v Teplicích umožnil výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), spočívající v krájení masa, přípravě kebabu a mytí nádobí, fyzické osobě, paní J., a to nejméně ve dnech 22. 1. 2017, 23. 1. 2013, 24. 1. 2017, 25. 1. 2017, 26. 1. 2017 a 27. 1. 2017, přičemž tuto činnost vykazující znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), vykonávala výše jmenovaná pro žalobce mimo pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 zákoníku práce, čímž se žalobce dopustil správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Podle výroku II. daného rozhodnutí pak žalobce dále porušil povinnost stanovenou v § 77 odst. 1 zákoníku práce tím, že se svými zaměstnanci: panem Č., který pro žalobce na kontrolovaném pracovišti v provozovně ISTANBUL KEBAB v ulici U Krupské brány 492/2 v Teplicích nejméně dne 24. 1. 2017 a dále v období měsíce ledna 2017 vykonával závislou práci spočívající ve výrobě pizzy a kebabů, panem D., který pro žalobce na kontrolovaném pracovišti v provozovně ISTANBUL KEBAB v ulici U Krupské brány 492/2 v Teplicích nejméně dne 24. 1. 2017 a dále v období měsíce ledna 2017 vykonával závislou práci spočívající v umývání nádobí, stolů a vaření čaje, paní C., která pro žalobce na kontrolovaném pracovišti na adrese U Krupské brány 492/2, Teplice dne 5. 8. 2016 (nejméně od 12:40 do 13:15 hod.) vykonávala závislou práci spočívající v prodeji zmrzliny a trdelníku, neuzavřel dohodu o provedení práce v písemné formě, čímž se dopustil správního deliktu na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“). Za nadepsané správní delikty pak byla výrokem III. prvostupňového rozhodnutí žalobci za použití § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 78 000 Kč. Výrokem IV. poté bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit paušální částku náhrady nákladů správního řízení v částce 1 000 Kč. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě předně zrekapituloval dosavadní průběh věci. Následně namítl, že z tvrzení paní J. ve věci vyplývá, že nedošlo k uzavření písemné pracovní smlouvy, nikoliv, že by nedošlo k ujednání takové smlouvy. Skutkově tak nebylo možno dané jednání posoudit jako umožnění výkonu nelegální práce, neboť tento závěr nevyplynul z žádného z provedených důkazů. K tomu žalobce odkázal na § 20 odst. 1 a 2 zákoníku práce a dále uvedl, že ústní pracovní smlouva je neplatná jen tehdy, pokud účastník smlouvy, který neplatnost nezavinil, tuto uplatní u soudu. Jedná se tedy o tzv. relativní neplatnost, přičemž absolutní neplatnost zde dle žalobce nepřichází v úvahu, neboť zákoník práce v § 34 odst. 2 neuvádí, že je tato v případě absence písemné formy neplatná. V tomto kontextu žalobce též poukázal na to, že existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že se skutkový děj odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny ze spáchání správního deliktu v úvahu (in dubio pro reo). Posuzovaný skutek žalobce tak nebylo možno shledat za správní delikt umožnění nelegálního zaměstnávání. Žalobce je přitom cizincem, který velmi špatně rozumí českému jazyku. Tato skutečnost byla v rámci správního řízení zcela přehlížena, neboť správní orgán I. stupně vybral výroky žalobce, které šlo užít v jeho neprospěch a zcela cíleně opomenul jeho další vyjádření, která skutkový stav důvodně a správně zpochybňovala. Žalobce též zmínil, že má se všemi zaměstnanci uzavřenou písemnou smlouvu, avšak v důsledku nesprávného postupu správního orgánu I. stupně důkazy nemohl předložit. 3. Z hlediska správního práva trestního je pak dle žalobce nutné zásadu ultima ratio, kterou je třeba aplikovat i v případě odpovědnosti za správní delikt, vnímat zejména v tom smyslu, že je třeba omezit trestání na případy, kdy je to skutečně důvodné, nezbytné, kdy nedostačují jiné prostředky a nástroje. Pokuta udělená žalobci je tak dle jeho názoru nepřiměřená až likvidační. V projednávaném případě zároveň nedošlo ke zkoumání rozhodných okolností z hlediska výše pokuty, přičemž správní orgán I. stupně predikoval falšování hospodářských výsledků ze strany žalobce. Udělená pokuta tedy může žalobce uvrhnout do existenčních potíží, přičemž tato skutečnost nemusí mít vliv pouze na něj, ale i na jeho rodinu a zaměstnance. 4. Žalobce poté namítl, že kontrolní protokol byl ve věci vydán na základě nezákonně provedené kontroly. Kontrolovaná osoba (popř. její zástupce) totiž nebyla v průběhu kontroly informována o jejím průběhu. Konkrétně se jednalo o kontrolu provedenou dne 24. 1. 2017. Předmětná námitka již byla žalobcem vznesena v rámci odvolacího řízení, nicméně žalovaný ji nesprávně odmítl jako nedůvodnou, když uvedl, že namítané kontrole byl přítomen pan Č. Taková argumentace je však dle žalobce nepřiléhavá, neboť právě delikt zjištěný dne 24. 1. 2017 se týkal pana Č. K tomu žalobce odkázal na § 9 písm. e) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), přičemž uvedl, že z provedené kontroly je zřejmé, že přítomnost kontrolované osoby při úkonech kontroly by nebránila splnění účelu této kontroly. Žalobce tak byl postupem správního orgánu I. stupně při kontrole dne 24. 1. 2017 zkrácen na svých právech, a řízení je tak dle jeho tvrzení zatíženo závažnou vadou. Žalobce současně znovu upozornil, že je cizincem špatně ovládajícím český jazyk, a tudíž je otázkou, zda vůbec mohl rozumět skutečnostem uváděným v případě první kontroly. 5. Dle žalobce pak správní orgány v projednávané věci zcela rezignovaly na svoji úlohu vlastním dokazováním zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány tedy nijak nevyvrátily tvrzení žalobce, resp. se s nimi žalovaný v rámci odvolacího řízení nikterak nevypořádal. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je přitom správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena [§ 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Daná námitka směřuje především vůči skutkovým zjištěním o předložených nepodepsaných pracovních smlouvách, které zaslala účetní žalobce. Z této skutečnosti dle tvrzení žalobce vyplynula povinnost správních orgánů vyzvat jej k předložení řádných pracovních smluv, kterými disponuje. Nyní by tak měl být trestán za pochybení třetí osoby, kterou ani nezmocnil k zastupování v rámci správního řízení. Stejně tak je třeba nahlížet na tvrzení žalobce, že mohl existovat pracovní poměr s paní J., neboť správní orgán I. stupně zajistil a hodnotil pouze důkazy v neprospěch žalobce. 6. Napadené rozhodnutí žalovaného je poté dle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce totiž na 6 stranách podaného odvolání polemizoval a rozporoval rozhodnutí prvostupňového orgánu, nicméně žalovaný se v tomto směru vyjádřil prakticky pouze k nezákonnosti provedené kontroly a nepřiměřenosti pokuty, ostatní argumentaci tak ve své podstatě ignoroval. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě n