5 As 7/2011 — Nejvyšší správní soud

114 A 7/2022- 72 - text  12 114 A 7/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobce D. K., narozeného „X“, bytem v „X“, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. září 2022, č. j. MV1512544/SO2022, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Ústecký kraj ze dne 27. července 2022, č. j. OAM-1769-7/ZR-2022, a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. září 2022, č. j. MV-151254-4/SO-2022, se zrušují a věc se vrací Ministerstvu vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Ústecký kraj, k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení 23 734,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhal zrušení ve výroku tohoto rozsudku označených správních rozhodnutí. 2. Rozhodnutím žalované ze dne 27. 9. 2022, č. j. MV-151254-4/SO-2022, (dále jen „rozhodnutí žalované“) bylo podle § 90 odst. 5 s. ř. s. zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Ústecký kraj, ze dne 27. 7. 2022, č. j. OAM-1769-7/ZR-2022 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým bylo žalobci podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území ČR počítaná od právní moci rozhodnutí, s tím, že žalobce je povinen ve stanovené lhůtě z území ČR vycestovat, neboť správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce pobýval mimo území států Evropské unie (dále jen „EU“) nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, aniž to bylo odůvodněno závažnými důvody. 3. Správní orgány obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely ze zjištění, že žalobci, který je státním občanem Ruské federace (dále jen „RF“), bylo dne 21. 1. 2016 uděleno povolení k trvalému pobytu na území ČR. Žalobce přitom pobýval od 23. 12. 2019 do léta 2022 mimo území států EU. Při určení této doby pobytu žalobce mimo území států EU vycházely správní orgány obou stupňů ze záznamů v systému „NS-VIS“ a „CIS“ z výslechu žalobcovy matky ve věci její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR ze dne 7. 3. 2022 a z toho, že žalobci bylo v řízení před správním orgánem prvního stupně doručováno na území ČR fikcí, přičemž si uložené zásilky nevyzvedl. 4. Při právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěla žalovaná ve shodě se správním orgánem prvního stupně k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce na území ČR, neboť žalobce pobýval mimo území států EU po dobu delší než 12 měsíců. Důvody, kterými žalobce odůvodňoval svůj pobyt mimo území EU přitom žalovaná nepovažuje za závažné důvodu ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Akceptovala sice, že takovýmto důvodem bylo onemocnění žalobce v období od 30. 1. 2021 do 1. 3. 2021, pro nepřítomnost žalobce v trvání přibližně dva a půl roku, však toto období zhruba jednoho měsíce není rozhodné. Za takový závažný důvod dle názoru žalované nelze považovat pandemii COVID-19, neboť minimálně do 12. 3. 2020, kdy byl usnesením vlády ČR vyhlášen první nouzový stav, měl žalobce možnost se vrátit. Tento nouzový stav byl ukončen dne 17. 5. 2020 a druhý nouzový stav byl vyhlášen usnesením vlády dne 5. 10. 2020. Od 18. 5. 2020 do 4. 10. 2020 na území ČR nouzový stav vyhlášen nebyl a žalobce se i v tomto období opět mohl na území ČR vrátit. Pokud jde o situaci způsobenou ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk RF, pak tento ozbrojený konflikt započal 24. 2. 2022 a minimálně do té doby se žalobce mohl vrátit bez problémů. I v období od 27. 2. 2022, kdy byla pozastavena letecká doprava mezi RF a EU, se žalobce mohl vrátit, i když cesta byla komplikovaná, nicméně i do data 24. 2. 2022 byl žalobce mimo území EU již 26 měsíců, což je déle, než toleruje zákon. 5. K námitce nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, kterou žalobce vznesl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, žalovaná uvedla, že dle dostupných informací je žalobce svobodný, bezdětný a na území ČR žije společně s matkou a babičkou. Zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) neukládá správnímu orgánu hodnotit přiměřenost zásahu „zamítavého“ rozhodnutí do soukromého a rodinného života, nicméně správní orgán prvního stupně toto vyhodnocení provedl, a to s ohledem na judikaturu správních soudů reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. Azs 288/2016-30 (dostupném, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz), přičemž žalobce se v tomto směru ochrany svých práv v řízení před správním orgánem prvního stupně aktivně nedomáhal a, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 AS 142/2012-21, po správním orgánu nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které mohly svědčit ve prospěch žalobce. 6. Žalobce namítal, že žalovaná ani správní orgán prvního stupně nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepřihlédly ex officio ke všem specifickým okolnostem daného případu a učinily závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování. Jejich selhání spatřuje zejména v tom, že se v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (jejíž český překlad byl uveřejněn pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) a se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-16, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016-46, fakticky zcela odmítly zabývat dopadem svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a zcela odhlédly od specifických okolností daného případu. Poukázal na bezprecedentní situaci, kdy zrušení povolení k trvalému pobytu pro žalobce znamená faktickou nemožnost získat jakékoli oprávnění k pobytu na území ČR, neboť jakožto občan RF není ve smyslu nař. vl. č. 200/2022 Sb. oprávněn bez dalšího podat žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a to za situace, kdy na území ČR žije se svou matkou a babičkou, jejichž je jediným živitelem, přičemž zdravotní stav babičky neumožňuje vycestování z ČR. V ČR žije od roku 1995 tedy po dobu 25 let, což je většina jeho života, a již jen proto lze učinit závěr o tom, že jeho vazby k ČR jsou podstatně silnější než k domovské zemi. Návrat do země jeho původu přitom pro žalobce představuje skutečné nebezpečí v podobě nuceného odvodu na bojiště v rámci ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Žalobce sice zásah do soukromého a rodinného života namítal až v odvolacím řízení, žalovaná se však těmito námitkami měla zabývat, neboť omezení přípustnosti novot v odvolacím řízení vyplývající z § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“) v daném případě nelze uplatnit. S odkazem na výklad pojmu „soukromý život“ v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 9 As 38/2009-132, poukázal i na to, že se do ČR vrátil i za ztížených podmínek, kdy fakticky neexistuje letecké spojení s RF, zdržuje se zde a plánuje zde další podnikatelskou činnost – produkci kulturních představení. Žalobce je v ČR členem stavebního bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, v němž bydlí s matkou a babičkou, přičemž stanovy družstva stanoví, že členem družstva může být pouze fyzická osoba, která má na území ČR povolen trvalý pobyt a zrušením trvalého pobytu žalobce by tak zaniklo i členství v družstvu a právo nájmu k družstevnímu bytu, což by znamenalo nepřiměřený zásah do práva bydlení nejen žalobce, ale také jeho matky a babičky. 7. Vedle toho žalobce namítal, že žalovaná i správní orgán prvního stupně učinily nesprávný závěr o délce jeho pobytu mimo území EU. Poukázal na výpověď své matky, na niž napadené rozhodnutí odkazuje, podle něhož území ČR opustil na počátku roku 2020, přičemž ještě 7. 2. 2020 na území ČR v rámci svého podnikání pořádal divadelní představení. Pokud jde o návrat do ČR, pak skutečnost, že si v řízení nepřevzal písemnosti zasílané mu správní orgánem, není možné považovat za dů