15 Af 6/2019

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2018, č. j. 55431/18/5300-22443-701226, kterým byla zamítnuta její odvolání a potvrzeny následující tři dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 2. 2013. Těmito dodatečnými platebními výměry správce daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a podle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů jí sdělil výši penále, a to dodatečným platebním výměrem č. j. 295950/13/2501-24803-507771 DPH za zdaňovací období srpen 2010 ve výši 45 920 Kč a penále ve výši 9 184 Kč, dodatečným platebním výměrem č. j. 295959/13/2501-24803-507771 DPH za zdaňovací období říjen 2010 ve výši 1 507 120 Kč a penále ve výši 301 424 Kč a dodatečným platebním výměrem č. j. 295966/13/2501-24803-507771 DPH za zdaňovací období listopad 2010 ve výši 91 200 Kč a penále ve výši 18 240 Kč.

V žalobě žalobkyně namítala, že v odvolacím řízení byly provedeny jen minimální důkazy (výpovědi svědků V., D., D. a T.), hodnocení těchto důkazů v souvislosti s ostatními je schematické a žalovaný i přes jednoznačná tvrzení svědků toliko opakuje obecné a šablonovité konstatování, že tyto důkazy nepotvrdily nárok na odpočet. Podle žalobkyně přitom nelze posuzovat výpovědi podle nároku na odpočet, neboť svědci neřeší, zda žalobkyně oprávněně nárokovala odpočet daně z titulu plnění přijatého od dodavatele NOWAK, a. s., (dále jen „NOWAK“). Svědci vypovídají o skutečnostech, které vnímali svými smysly, s nimiž přišli do kontaktu, a proto se jejich výpovědi mají posuzovat podle toho, zda svědci vědí, kdo, kdy a v jakém rozsahu zdanitelné plnění poskytl. Žalobkyně upozornila na to, že žalovaný nenařídil správci daně provést jí navržené důkazy a hodnotil důkazy nesprávně, jednostranně a navíc nikoli ve vzájemných souvislostech. Při hodnocení důkazů došlo podle žalobkyně k nezákonnému postupu, byl porušen § 92 odst. 2 a 7 a § 93 daňového řádu a v důsledku toho nastal zásah do hmotněprávní pozice žalobkyně porušením § 101 odst. 1 a § 102 odst. 2 a 3 daňového řádu a nesprávné vyměření daně. Podotkla, že při hodnocení důkazů a rozhodování o dalším dokazování bylo povinností žalovaného identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě kterých důkaz neprovede, případně mu přizná rozhodující váhu, nebo naopak shledá, že jím nebyl osvědčen stav tvrzený žalobkyní; to žalovaný neučinil. Žalobkyně připomněla, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená možnost libovolného výběru, které důkazy správce daně provede, a které nikoli, a proto nelze navržené důkazy odmítat paušální větou, že nemohou prokázat zdanitelné plnění konkrétního subjektu v konkrétním čase a rozsahu.

Podle žalobkyně daňové orgány v důsledku odmítnutí navržených důkazů nezjistily skutkový stav správně a úplně. Zdůraznila, že aktuální soudní řízení navazuje na předchozí odvolací řízení i předchozí soudní řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 80/2014, a proto nadále platí její námitky uváděné během daňové kontroly, v navazujících podáních, v předchozí žalobě a v upřesnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017; žalobkyně současně na všechna svá dřívější podání odkázala. Dále konstatovala, že za návrhy na doplnění daňového řízení považovala i návrhy důkazů obsažené v první žalobě včetně upřesnění žalobních bodů a dalších podání. K tomu odkázala na § 92 odst. 2 daňového řádu, na povinnost správce daně podle § 8 odst. 1 daňového řádu přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo, a na § 93 odst. 1 téhož zákona, z něhož dovodila, že jako důkazy lze užít i ty, které byly získány během soudního řízení ve správním soudnictví. Poznamenala, že původní závěr správce daně, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo, byl postupným dokazováním doveden k tomu, že demolice i inženýrská činnost byly provedeny, přičemž žalobkyně dokazováním vylučovala možnosti, že by zdanitelné plnění provedl někdo jiný než dodavatel uváděný v daňových dokladech, že by se uskutečnilo v jiném čase a v jiném rozsahu. Podle žalobkyně tak daňové orgány rozporují pouze to, že plnění provedl konkrétní subdodavatel, zejména NOWAK. Žalobkyně trvala na tom, že prokázala existenci nároku na odpočet daně, tj. unesla důkazní břemeno.

Žalobkyně připomněla, že demolice probíhaly v areálu Tlakové plynárny Ústí nad Labem a. s. (dále jen „TPÚ“), která tyto práce objednala u společnosti TEKO Trmice, a. s., (nyní TEKO Trutnov a. s., dále jen „TEKO“), jež si část demolic objednala u žalobkyně, pro kterou je zčásti prováděl NOWAK. Podle žalobkyně tak společnost TPÚ musela vědět, kdo pro TEKO demolice prováděl a kdo je dostal zaplacené, a měla by se vyjádřit, kdo jí práce předával, kdo vystupoval jako subdodavatel pro TEKO a zda pro žalobkyni prováděl nějaké práce NOWAK. Žalobkyně zdůraznila, že demolice by těžko prováděl někdo, kdo by je neúčtoval vlastníkovi staveb ani jeho dodavatelům. Podle žalobkyně bylo dokazováním vyloučeno, že by demolice provedl jiný dodavatel než NOWAK, a proto po daňových orgánech požadovala vysvětlení, kdo by teoreticky i prakticky mohl demolice provést, pokud je neprovedl NOWAK. Žalobkyně podotkla, že zprávy o daňových kontrolách u společností TPÚ a TEKO a u žalobkyně jsou důkazem o tom, že tyto společnosti získávaly zdanitelná plnění od svých dodavatelů a samy je neprováděly.

Podle žalobkyně je v napadeném rozhodnutí několikrát uváděno konstatování o jejím údajném obstrukčním jednání, aniž by pro to existovaly důkazy. Žalobkyně podotkla, že jí nemůže být přičítán k tíži blížící se konec lhůty pro vyměření daně. Podle žalobkyně nic nebránilo daňovým orgánům průběžně se vyjadřovat k jejím důkazním návrhům tak, jak byly v průběhu řízení předneseny. Odmítla proto argument žalovaného, že ztěžovala průběh řízení obstrukčním návrhem důkazních prostředků. Dále připomněla, že daňová kontrola probíhala v době od 21. 11. 2011 do 4. 2. 2013 a další dokazování pak v roce 2018, tudíž podle žalobkyně měl správce daně více než dost času důkazy provést a žalovaný je nemůže odmítat jen proto, že se domnívá, že mohly být navrženy dříve. Upozornila také na skutečnost, že řada důkazů vyplyne až z provedení důkazů předchozích (např. z výpovědí svědků D. a V.). Žalobkyně výslovně popřela obstrukční charakter návrhu na výslech svědků C., (J.) M., K., V., M. a K. (K.), neboť tyto osoby ve své výpovědi výslovně zmínil svědek V. Potřeba výslechu těchto svědků, kteří prováděli drcení demoličního materiálu, a dále zaměstnance společnosti AQUATEST a. s. (dále jen „AQUATEST“), která měla jméno konkrétního zaměstnance správci daně sdělit, vyplynula též z výpovědi svědka D. Navržený důkaz výslechem svědkyně K. pak podle žalobkyně reagoval na sporná vyjádření Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „magistrát“) ze dne 7. 4. 2010 a 7. 1. 2015, která si daňové orgány nesprávně vyložily.

Žalobkyně namítala, že správce daně pochybil, pokud svědkům nekladl další otázky týkající se například rozporů, které z jejich výpovědí dovodil. Trvala na tom, že bylo povinností žalovaného odstranit rozpory ve výpovědích svědků, resp. ve výsledcích zjišťování skutkového stavu, což však neučinil a bez dalšího převzal rozsah dokazování a zkreslené závěry správce daně. Současně měla za to, že výsledek dokazování nevyvrací ani nezpochybňuje její tvrzení a že konstatování soudu o existenci pochybností v době vydání příslušné výzvy ještě neznamená, že tyto pochybnosti přetrvaly i po provedeném dokazování. Žalobkyně konstatovala, že daňovým orgánům předložila všechny listiny zmiňované v jejích podáních, za důležité označila vyjádření společností KLEMENT a. s. (dále jen „KLEMENT“), RUMPOLD s. r. o. (dále jen „RUMPOLD“) a P-EKO, s. r. o., (dále jen „P-EKO“). Dodala, že pokud toto vyjádření není založeno ve správním spisu, měly ji na to daňové orgány upozornit a bylo by jim zasláno znovu. Žalobkyně poznamenala, že formulace vyjádření zmíněných společností, které si opatřil správce daně, byla natolik nepřesná, že z ní správce daně nesprávně dovodil, že tyto společnosti v roce 2009 provedly demolice některých sporných objektů.

Podle žalobkyně se žalovaný nezabýval její námitkou, že doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala. Zdůraznila, že návrhy důkazních prostředků nelze kvalifikovat jako nadbytečné, účelové nebo bez potenciálu, dokud nejsou důkazy provedeny nebo pokud tento postup není náležitě zdůvodněn. Žalobkyně namítala, že řada tvrzení správce daně se ukázala jako nedůvodná, neopodstatněná, a přesto žalovaný převzal jeho závěry. Správce daně se navíc podle žalobkyně nevypořádal s faktem, že demolované objekty nestojí.

Žalobkyně konstatovala, že smyslem důkazů je zjistit skutečný stav a od toho je třeba odlišit aplikaci hmotněprávního předpisu a výpočet odpočtu, což není věcí svědků. Připomněla, že žalovaný rozdělil důkazní prostředky do skupin, aniž by uvedl důvod, proč odmítá použít ty části, které potvrzují zdanitelná plnění tak, jak jsou uvedena v daňových dokladech. V první skupině jsou podle žalobkyně důkazní prostředky prokazující, že demolice a inženýrské práce proběhly, resp. že se tak stalo v roce 2010. Žalovaný však u těchto důkazních prostředků shledal absenci důkazního potenciálu ve vztahu k odpočtu (nikoli ke zdanitelnému plnění), aniž by to vysvětlil. Dodala, že u všech navržených svědků odůvodnila, proč je potřebuje vyslechnout. Žalovaný podle žalobkyně zkreslil význam znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., (dále jen „STAVEXIS“) ze dne 27. 4. 2015, jehož úkolem bylo posouzení, zda a v jakém rozsahu byla skutečně provedena inženýrská činnost týkající se akce „Bytové domy Chlumec“ (dále jen „BD Chlumec“) a jaká byla její obvyklá cena. Žalobkyně připomněla, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“) se v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 398/2010 předmětným posudkem zabýval, nechal jej přezkoumat novým znaleckým posudkem a oba vyzněly tak, že inženýrská činnost byla provedena, což potvrdil i zdejší soud ve věci sp. zn. 17 Co 287/2017. Žalovaný si podle žalobkyně nesprávně vyložil jak předmětný posudek, tak rozsudek okresního soudu.

V druhé skupině jsou podle žalobkyně důkazní prostředky, které provedeny byly, avšak neprokazují nárokovaný odpočet. Zdůraznila přitom, že z výpovědí svědků M., J., M., S., D., T., V. a D. vyplývají další skutečnosti ohledně demolic a inženýrské činnosti. Připomněla, že jde o účast T. S. a jeho prostřednictvím též dodavatelů NOWAK a CST plus s. r. o. (dále jen „CST“) na uvedených pracích, a proto by se T. S. měl vyjádřit k tomu, zda uvedení svědci vypovídali objektivně, pravdivě a proč se sám o těchto svědcích nezmínil. Totéž pak podle žalobkyně platí u ostatních svědků (zejména M., J. a M.), u kterých naopak žalovaný tvrdí, že se nezmínili o T. S.

Žalobkyně vysvětlila, že svědky D., L. a H. navrhovala proto, aby potvrdili, kdo inženýrskou činnost týkající se BD Chlumec neprováděl, že ji řídil svědek H., který by měl vědět, zda ji fakticky prováděl NOWAK, případně D., T. a M. pro NOWAK nebo pro někoho jiného. Svědek H. byl podle žalobkyně vyslechnut soudem, ovšem nikoli ke společnosti NOWAK a k žalobkyni, svědkyně D. a L. byly vyslechnuty v daňovém řízení vedeném se společností NOWAK, nikoli s žalobkyní. Podotkla, že platí zásada bezprostřednosti svědecké výpovědi s možností klást otázky a že tuto bezprostřednost nelze nahradit písemnými doklady. Žalobkyně dále konstatovala, že zároveň nelze předjímat, že by provedení výslechu F. V. nebylo s to přispět k potvrzení, či vyvrácení jejích tvrzení. Doplnila, že okresní soud tohoto svědka vyslechl, ovšem nikoli ke společnosti NOWAK, nicméně podle žalobkyně by o této společnosti a o T. S. svědek vědět měl, a to stejně tak jako L. M., kterého okresní soud vyslechl jako účastníka řízení. Žalobkyně měla za to, že i ve vztahu k výslechu L. M. platí zásada bezprostřednosti.

Žalovaný podle žalobkyně hrubě zkreslil její vyjádření, neboť větu, že inženýrskou činnost prováděl tým složený ze svědků D., T. a M. nelze vykládat tak, že je tím tvrzeno, že činnost prováděl někdo jiný než společnost NOWAK. Žalobkyně trvala na tom, že projekt i inženýrskou činnost dodala obci Chlumec právě ona, přičemž projekt získala od Ing. N. a inženýrskou činnost jí dodal NOWAK. Zmíněný tým pracoval pro společnost CST, poté NOWAK zkompletoval výsledky činnosti a předal je žalobkyni. Zároveň poznamenala, že tvrzení svědků D., T. a M., že inženýrskou činnost vykonávali pro žalobkyni, nelze vykládat tak zkresleně, jak to činí žalovaný. Vysvětlila, že byla koordinátorem projektu, nicméně uvedení svědci vykonávali svou činnost pro T. S. (jak sami uvedli), tj. pro společnost CST. Dodala, že se žalovaný nesprávně zaštiťuje výpověďmi svědků v řízení před soudem, jehož rozhodnutí předtím nebral v úvahu, a opomíjí, že soud neřešil vztah svědků a společnosti NOWAK a nezkoumal zdanitelná plnění ani odpočet.

Žalobkyně zdůraznila, že daňové orgány neprovedly navržené důkazy výslechem svědků D. C. a Ing. P. V., kteří byli vyslechnuti jen ve věci daňového subjektu NOWAK. Daňové orgány podle žalobkyně odmítly také opakovaný výslech svědka Ing. N. k inženýrské činnosti a zapojení T. S. a společnosti NOWAK, ačkoli ve věci daňového subjektu NOWAK byl Ing. N. vyslechnut opakovaně. Žalobkyně současně poukázala na obsah výpovědi tohoto svědka ze dne 26. 2. 2018 právě ve věci NOWAK, kde Ing. N. podle žalobkyně potvrdil, že M., D. a T. nepracovali pro něj, tudíž museli pracovat buď pro obec, což všichni popírají, nebo pro NOWAK, což všichni potvrzují.

Podle žalobkyně je přirozené, že si svědci s odstupem času nepamatují detaily. Upozornila však na rozpor v přístupu daňových orgánů spočívající v tom, že některé svědky označily za nepoužitelné, protože si na některé události nevzpomněli, zatímco jiné svědky (např. V. D.) zpochybňovaly z důvodu podrobnosti jejich vzpomínek. Žalobkyně vysvětlila, že svědek T. S., který vypovídal ohledně poměrů společnosti CST a jehož opakovaný výslech rovněž požadovala, byl ochoten si projít místa, kde se demolice prováděly. To podle žalobkyně tohoto i další svědky patrně motivovalo k tomu, aby si obnovili informace o demolicích, a proto v pozdějších výpovědích uváděli přesnější údaje. Dodala, že svědek S. potvrdil provádění demolic a při svém výslechu dne 3. 4. 2014 zmínil jméno svědka M., které tak bylo známo již od roku 2014, a nikoli až v pozdějších obdobích, tudíž se nejednalo o účelové tvrzení dalšího svědka. Svědek S. dále vysvětlil, že potřeboval ve společnosti NOWAK zvýšit obraty a mít reference do výběrových řízení, a proto se stal dodavatelem žalobkyně. Připomněla, že svědek S. byl vyslechnut ještě 14. 3. 2018 ve věci daňového subjektu NOWAK, kdy si vybavil rozhodné skutečnosti, a proto je podle žalobkyně potřebný jeho opakovaný výslech i v její věci.

Žalobkyně vytýkala daňovým orgánům také to, že nevyslechly L. M., který byl několikrát vyslechnut ve věci NOWAK, a připomněla obsah jeho výpovědí ve zmíněné věci. K poznámce žalovaného, že L. M. mohl své vyjádření předložit písemně, zopakovala význam bezprostřednosti spojené s možností odpovídat na otázky a vysvětlovat rozpory. Podle žalobkyně judikatura výslech jednatele připouští, je-li navržen. K tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 237/2017 a 8 Afs 31/2013 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1402/2016 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2568/07. Žalobkyně konstatovala, že také navržení svědci J. Š., T. V., J. J., D. C. a R. H. byli vyslechnuti ve věci NOWAK a neexistuje logický důvod, proč by neměli být vyslechnuti v její věci. Dále žalobkyně shrnula své důkazní návrhy a uvedla, že nešlo o případy, kdy judikatura umožňuje důkaz neprovést. Současně poznamenala, že sama si nemůže vyjádření dotčených osob vynutit, zatímco správce daně k tomu kompetenci má.

Podle žalobkyně žalovaný neoprávněně zpochybnil výpověď svědků V. a D. tím, že svědek S. neznámo kdy před správcem daně uvedl, že plnění přímo neposkytli dodavatelé NOWAK a CST, nýbrž blíže nespecifikovaní subdodavatelé z Prahy. Žalobkyně však měla za to, že svědek S. tím mínil, že dodavatelé NOWAK a CST předmětná plnění fyzicky neprováděli. Svědci navíc podle žalobkyně nemusí vědět, jak se organizovaly demoliční práce v areálu TPÚ. Zopakovala, že svědek neřeší odpočet a doklady, ale skutkový stav. Byla přesvědčena, že doklady, smlouva, předávací protokol a soupis prací prokazují, že k demolicím došlo. Zdůraznila, že předání díla dokládá, že plnění bylo provedeno v konkrétní dobu, konkrétním zhotovitelem a v konkrétním rozsahu. Žalobkyně trvala na tom, že bylo prokázáno, že dotčené objekty nebyly zdemolovány v roce 2009 ani dříve a že v roce 2011 již neexistovaly, tudíž demolice musely proběhnout v roce 2010, kdy probíhaly šrotace a podle výpovědí svědků D. a V. také drcení demolic. Podotkla, že provedení demolic v roce 2010 potvrdili i svědci J. a M. Zároveň je podle žalobkyně vyloučeno, že by demolice dotčených objektů provedly sanační společnosti (KLEMENT, P-EKO a RUMPOLD), resp. jiné právnické osoby, které teoreticky přicházely v úvahu. Dodala, že správce daně měl uvést, čím tvrzení o faktickém provedení demolic zpochybňuje, aby žalobkyně mohla tyto argumenty vyvracet. Namísto toho však daňové orgány obecně opakovaly, že důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění, aniž by to zdůvodnily.

Další údajné nesrovnalosti jsou podle žalobkyně vysvětleny ve výpovědi L. M., který se vyjádřil k rozdílu mezi kalkulacemi jednotlivých zhotovitelů s tím, že se nabídky dělaly na základě osobních prohlídek a zaměření, tedy mohlo docházet k disproporcím, rozdíly v kubaturách však byly zanedbatelné a skutečný výpočet kubatur se provádí až po realizaci demolic. Rozdíly logicky vysvětlil též svědek Ing. F. V. v daňovém řízení NOWAK. Žalobkyně dodala, že drobné nepřesnosti ohledně kubatur jsou vysvětleny v tabulkách, které byly nabízeny jako důkaz již v řízení před správcem daně, jenž je však odmítl zpracovat a odmítl i možnost, že by je zpracovala žalobkyně.

Z výpovědi svědkyně T. podle žalobkyně vyplývá, že NOWAK zastupovaný T. S. inženýrskou činnost vykonával. Argument žalovaného, že svědek S. podle svého vyjádření nevykonával inženýrské práce přímo, označila žalobkyně za nepřípadný, a dodala, že se svědka S. nikdo neptal na jeho spolupracovníky, a proto není nelogické, že je nezmínil. Žalobkyně odmítla i tvrzení, že výpovědi T. nesvědčí jiné důkazní prostředky, a poznamenala, že její výpověď potvrzují svědci D. a M., a nezpochybnil ji ani svědek N., práce byly zohledněny ve výsledném protokolu, což potvrdily i rozsudky okresního soudu a zdejšího soudu. Žalobkyně zdůraznila, že svědci D. a T. netvrdili, že by pracovali pro ni, žalobkyně především danou činnost organizovala, a proto skutečnost, že svědek S. neznal nikoho jiného než M. a svědek N. o S. a M. nehovořil, nepotvrzuje závěr o neprovedení inženýrské činnosti. Žalobkyně trvala na tom, že svědci D., T. a M. mluvili o faktickém provádění činnosti, pracovali pro NOWAK, resp. pro CST.

Žalobkyně namítala, že se žalovaný nedistancoval od chybného názoru správce daně, že žalobkyně žádnou inženýrskou činnost nevykonala a že tuto činnost provedla sama obec Chlumec. Podle žalobkyně bylo naopak prokázáno zejména rozhodnutími okresního soudu a zdejšího soudu, že inženýrskou činnost prováděly konkrétní osoby pro žalobkyni, NOWAK a CST, že byla provedena v konkrétní době a že vše odpovídá daňovému dokladu. Konstatovala, že nikdo jiný se ani k provedení této inženýrské činnosti nehlásí a všichni respektují, že ji pro žalobkyni provedl NOWAK, a neexistuje žádný logický důkaz, který by to zpochybňoval. Žalobkyně proto požadovala, aby správce daně konkretizoval své námitky, proč vyloučil dodavatele NOWAK a nepřiznal rozsah a dobu deklarované v dokladech. Správce daně však podle žalobkyně údajnou nevěrohodnost a údajné rozpory nekonkretizoval. Vysvětlila, že výslech svědka M. nenavrhla při zahájení kontroly, neboť vykonával inženýrskou činnost pro NOWAK a CST a kromě toho jeho výslech navrhla v řízení u okresního soudu, tudíž bylo možné vyčkat na hodnocení tohoto důkazu okresním soudem i v souvislosti s ostatními důkazy, které okresní soud prováděl rozsáhleji než správce daně. Žalobkyně podotkla, že v průběhu řízení navrhovala výslech řady osob, které se na inženýrské činnosti podílely; poukázala na stranu 21 odvolání, kde je uveden svědek S. a ostatní, kteří se na činnosti podíleli.

Žalovaný podle žalobkyně zjednodušuje problematiku inženýrské činnosti, která nespočívá jen v předání podkladů potřebných pro vypracování projektové dokumentace, jde také o koordinaci a vytváření dalších aktiv. K argumentu žalovaného o časovém nesouladu týkajícím se inženýrské činnosti žalobkyně uvedla, že tento nesoulad byl vysvětlen ve výpovědi svědka N. dne 26. 2. 2018, nicméně žalovaný k tomuto vysvětlení nepřihlédl. Závěr žalovaného zpochybňující tvrzení žalobkyně o dodavateli inženýrské činnosti, vycházející z blíže neoznačených částí výpovědí svědků N., M. a S., byl podle žalobkyně zcela eliminován tvrzeními těchto svědků a dále svědků D. a T. o tom, že NOWAK inženýrskou činnost fakticky dělal. Za nesprávné označila žalobkyně také zpochybňování dodavatele NOWAK tvrzením, že korespondence mezi N., obcí a dotčenými orgány neobsahovala opatřování podkladů ze strany tohoto dodavatele. To však podle žalobkyně ani nemělo být součástí předmětné korespondence. Zdůraznila, že důkazem o výkonu inženýrské činnosti dodavatelem NOWAK je skutečnost, že originály dané korespondence měli v držení právě dodavatelé NOWAK a CST. Návrh na provedení důkazu Výkonovým a honorářovým řádem ČKAI nebyl podle žalobkyně nadbytečným, neboť správce daně zpochybňoval rozsah inženýrské činnosti a její cenu; s ohledem na rozsudek okresního soudu však již nyní aktuální není.

Provádění prací bez okamžité úhrady a bez zisku bylo podle žalobkyně vysvětleno výpověďmi svědků N., D. a T. Konstatovala, že fakturace musela korespondovat se zaplacením projektové a inženýrské činnosti ze strany obce; pouze projekční činnost se platila okamžitě a ostatní museli víceméně počkat do roku 2019 na rozsudek zdejšího soudu. Z dotační smlouvy a souvisejících materiálů zároveň podle žalobkyně vyplynulo, že projektová činnost se z dotace nehradí, proto musel být zvolen komplikovanější systém úhrady. Žalobkyně doplnila, že svědci z řady logických důvodů úhradu nepožadovali, např. D. a T. uváděli, že jim to bylo kompenzováno nájmem, M. prováděl práce ve svém volnu a zčásti v pracovní době u jiného zaměstnavatele.

Nesrovnalosti v adrese společnosti CST by podle žalobkyně neměly mít dopad na vztah dodavatele NOWAK se žalobkyní, která dohledala, že na zmíněné adrese sídlil jednatel společnosti CST svědek S., kterého se správce daně mohl na tuto skutečnost pečlivě zeptat. K údajným pochybnostem ohledně data vystavení faktury za inženýrskou činnost žalobkyně uvedla, že v listopadu 2005 byl sjednán nejzazší termín ukončení k 31. 12. 2010, což je vysvětlitelné délkou celé investice od studie po předpokládané ukončení stavby a autorského dozoru; k předání a převzetí nedošlo z důvodu zrušení investice, proto je nahrazuje ukončovací protokol ze dne 31. 10. 2010 a nastupuje vypořádání zrušené smlouvy.

Žalobkyně trvala na tom, že faktické plnění vyplývá kromě předávacích protokolů a dalších listin i z výpovědí svědků. Svědek V. podle žalobkyně dne 28. 8. 2018 uvedl, že demolice v roce 2010 prováděl NOWAK, a popsal porady a jednání ohledně demolic, jichž se účastnil S. Obdobně vyzněla také výpověď svědka D. dne 12. 9. 2018, podle kterého se demolic účastnil NOWAK, jeho pracovníci demolice prováděli, řídil je S. Svědek D. vyznačil demolované objekty do mapy a zároveň popsal, že se demolovaly veškeré objekty, které byly zbaveny recyklovatelných nestavebních materiálů, tudíž je podle žalobkyně specifikace demolovaných objektů určitelná podle toho, kde probíhaly šrotace, k jejichž prokázání navrhla řadu důkazů.

Inženýrskou činnost vykonávanou dodavatelem NOWAK podle žalobkyně potvrdil svědek D. ve své výpovědi dne 14. 8. 2018 s tím, že na koordinačních poradách jméno NOWAK zaznělo, přičemž NOWAK vykonával inženýrskou činnost směřující ke stavebnímu povolení. Svědek D. dále konstatoval, že S. pracoval pro M., který mu zadával úkoly, nicméně netvrdil, že by S. jako fyzická osoba pracoval pro M. jako fyzickou osobu. Žalobkyně proto shledala, že S. vystupoval jako jednatel NOWAK, který pracoval pro žalobkyni, jejímž statutárním orgánem byl M. Svědek D. dále popsal, že inženýrské činnosti vykonávali N., T., M. a S., jehož úlohou bylo shromažďování, vyhodnocení a koordinace dílčích činností a s nímž svědek D. spolupracoval ohledně projektové dokumentace. Z tvrzení svědka D., že neví, že by se na inženýrské činnosti podílela žalobkyně, tato dovodila, že předmětnou činnost musel vykonávat někdo jiný, tedy jedině NOWAK. Žalobkyně poznamenala, že inženýrská činnost je neformální řešení s operativní, většinou ústní, komunikací, a proto i vztah svědka D. a společnosti NOWAK byl neformální. Svědek D. poté předával výsledky činnosti prostřednictvím sekretariátu T. S. nebo L. M., přičemž T. S. se snažil zjistit výsledky práce zúčastněných osob a odpovědět podrobné otázky L. M.

Provádění inženýrské činnosti dodavatelem NOWAK potvrdila podle žalobkyně i svědkyně T. ve své výpovědi dne 10. 9. 2018, kdy uvedla, že společnost NOWAK zná, vykonávala inženýrskou činnost, a to i u zakázky BD Chlumec, k uvedené společnosti by přiřadila T. S., který celou činnost zastřešoval, jako jediný měl předmět podnikání inženýrská činnost, koordinoval průběh a kompletoval podklady. Žalobkyně podotkla, že svědkyně předávala výsledky inženýrské činnosti do rukou S., který vždy jednal jako statutární orgán společnosti NOWAK, tedy pracovala pro NOWAK, přičemž S. si podle svědkyně najal L. M., tj. žalobkyně. Za logické žalobkyně považovala, že svědkyně nedokázala rozklíčovat, čím se kdo konkrétně zabýval, neboť sama měla svůj úsek a nezajímala se, co dělají ostatní. Skutečnost, že svědkyně hovořila o inženýrské činnosti konané v roce 2010, podle žalobkyně koresponduje s tím, že v roce 2010 byla inženýrská činnost ukončena.

Žalobkyně poznamenala, že svědek Ing. F. V. byl vyslechnut jen v daňovém řízení NOWAK, nicméně uvedl zajímavé skutečnosti použitelné i v jejím řízení. Svědek V. popsal předávání a přebírání prací, kdy se prováděla fyzická kontrola objektů, vysvětlil, jak se orientoval v areálu TPÚ a jak se zpracovávaly rozpočty pro smlouvy. Dále svědek zmínil NOWAK při subdodávkách pro objednavatele TEKO, šlo ovšem o obdobné demoliční práce, jako ve vztahu žalobkyně a NOWAK. V případě svědka M. žalobkyně poukázala na to, že řádně vysvětlil, proč v daňovém řízení NOWAK vypovídal podrobněji než dříve v její věci.

Podle žalobkyně byly provedeným dokazováním vyjasněny i údajné rozpory, jimiž daňové orgány zpochybňovaly její tvrzení. Údajné rozdíly v množství, kubaturách, rozpočtech, kalkulacích a soupisech provedených prací mezi jednotlivými zhotoviteli a objednateli vysvětlil M. v jiném řízení, resp. Ing. F. V. a M. M., který se vyjádřil také k rozporu plynoucímu z potvrzení magistrátu ze dne 7. 4. 2010 a ze dne 15. 1. 2015, k němuž měla být vyslechnuta i svědkyně I. K. Svědci V. a D. popsali, co přispívá k orientaci na staveništi, vyjádřili se k tomu i svědci S., V. a M. Podle žalobkyně bylo vysvětleno i to, že si svědci při prvních výpovědích některé skutečnosti nepamatovali a při druhých si je vybavili, a to např. u svědka Ing. N., který si některé skutečnosti zjistil u soudu a vzhledem k tomu, že se záležitost projednávala několikrát, tak si prošel posloupnost projektu.

Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně stanovil daň, neboť stejně jako u společnosti NOWAK neuznal daň na vstupu. Stejná plnění však žalovaný podle žalobkyně zahrnul do zdanitelných plnění na výstupu (u jiných daňových subjektů) a daň z nich vyměřil. K argumentu žalovaného, že sama svá uskutečněná zdanitelná plnění nezpochybňovala, žalobkyně poznamenala, že to bylo za situace, kdy předpokládala, že správce daně přijatá zdanitelná plnění akceptuje. Trvala na tom, že žádný provedený důkaz neprokazuje, že by tato zdanitelná plnění prováděla sama, a za situace, kdy se k nim nehlásí žádný jiný subdodavatel, a ani pro jiného subdodavatele nehovoří žádný důkaz, nezbývá podle žalobkyně nic jiného než plnění subdodavatele deklarovaná v daňových dokladech. Žalobkyně dále zpochybnila výklad § 108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH a čl. 203 směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, (dále jen „směrnice o DPH“), který zastává žalovaný vycházeje z rozsudku Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-642/11. Tento rozsudek však podle žalobkyně řeší situaci ve specifických podmínkách a v souvislosti s daňovým podvodem, přičemž žalobkyně byla v dobré víře a nebezpečí ztráty daňových příjmů bylo odstraněno, resp. eliminováno specifikací faktury a zahájením daňové kontroly. Dodala, že sám správce daně uznal, že zdanitelné plnění bylo provedeno, přičemž dobrá víra je podmiňována existencí faktického zdanitelného plnění, nikoli výsledkem formálního daňového řízení. Žalobkyně připomněla, že faktury na přijatá zdanitelná plnění nevystavovala, tedy je ani nemohla nijak opravovat a nemůže být v této souvislosti postihována.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že po zrušení svého předchozího rozhodnutí zdejším soudem odstranil vytýkanou vadu řízení, nicméně ani doplněné svědecké výpovědi neprokázaly, že zdanitelná plnění byla poskytnuta tak, jak je uvedeno na daňových dokladech, jimiž žalobkyně prokazovala nárok na odpočet daně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 80/2008 žalovaný konstatoval, že zdejší soud dospěl k závěru, že daňové orgány prokázaly existenci pochybností o uskutečnění přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů NOWAK a CST, a proto byla žalobkyně povinna prokázat jejich skutečnou realizaci. Žalovaný podotkl, že svědkové neuvedli nic, čím by najisto podpořili tvrzení žalobkyně, že plnění deklarované na daňovém dokladu skutečně přijala od deklarovaného dodavatele, resp. svědek tvrdil, že realizoval svou činnost přímo pro žalobkyni. Žalovaný proto setrval na svém názoru, že žalobkyně nebyla schopna doložit, že předmětná plnění byla skutečně poskytnuta v příslušném rozsahu subjekty, které vystavily předmětné doklady, a ani výslech svědků pochybnosti daňových orgánů neodstranil.

Podle žalovaného rozhodně nelze zobecňovat a paušalizovat závěry soudů o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť vadou podle soudů bylo toliko neprovedení výslechů konkrétních svědků. Žalovaný byl přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí srozumitelně zdůvodnil, proč nepřistoupil k provedení více než pěti desítek důkazů nově navržených v reakci na seznámení se zjištěnými skutečnostmi. Dodal, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nově navržené důkazy nemohly přispět ke správnému stanovení daně a byly navrženy účelově. Nesouhlas žalobkyně s výsledky hodnocení důkazů podle žalovaného není ekvivalentem pro závěr, že dokazování nebylo učiněno řádně a správně. Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobkyně o selektivním využití důkazů a poznamenal, že žalobkyně neoznačila konkrétní důkazy svědčící v její prospěch, které nebyly využity.

Žalovaný připomněl, že správci daně nevznikly žádné pochybnosti o správnosti daně přiznané žalobkyní na výstupu, zpochybněna byla pouze oprávněnost nároku na odpočet daně na vstupu. Žalobkyně podle žalovaného neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání nároku podle § 72 a § 73 zákona o DPH, přičemž veškerá její argumentace týkající se nesprávného stanovení daně je pro danou věc irelevantní. K důkazním návrhům žalobkyně žalovaný poznamenal, že se žalobkyně domáhá pokračování v dokazování před soudem v situaci, kdy neunesla důkazní břemeno v daňovém řízení. Její důkazní návrhy proto žalovaný s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2009 a 2 Afs 74/2010 označil za nepřípustné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 6. 5. 2019 uvedla, že již v upřesnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017 navrhla jako důkaz správní spis se svým odvoláním a vyjádřením ke kontrolnímu zjištění a důkazy ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010. Tentýž spis navrhla jako důkaz v doplnění žaloby ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 Af 80/2014 s tím, že totožné důkazy, jaké řešil okresní soud, navrhovala již ve vyjádření v rámci odvolacího řízení dne 25. 9. 2014, nicméně daňové orgány k nim nepřihlížely. Podotkla, že pokud byly v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 jako přílohy uvedeny rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017 i znalecký posudek STAVEXIS, bylo povinností žalovaného se s těmito důkazy vypořádat. Podle žalobkyně pak z těchto rozsudků plyne, že soud považoval za potřebné vyslechnout všechny v úvahu přicházející svědky a L. M. jako účastníka řízení. Žalobkyně poznamenala, že okresní soud ve zmíněném rozsudku hovořil také o společnosti NOWAK, jejíž postavení považoval za reálné, nikoli neprokázané či nereálné. Závěry žalobkyně podle ní potvrzuje i znalecký posudek Ing. N., který konstatoval, že inženýrská činnost provedena byla a že ji pro žalobkyni provedla třetí firma. Znalec podle žalobkyně považoval za nesporné, že doklady pro žalobkyni obstarával NOWAK, a to i prostřednictvím dalších osob. Skutečnost, že daňové orgány k předmětnému znaleckému posudku nepřihlédly, ani neuvedly proč, pokládala žalobkyně za podstatnou vadu řízení.

V replice ze dne 15. 5. 2019 žalobkyně poukázala na rozsah napadeného rozhodnutí a odmítla, že by soudní řízení „zaplevelovala“ množstvím námitek, často účelových. Zdůraznila, že zdejší soud v rozsudku sp. zn. 15 Af 80/2014 uvedl, že se s ohledem na nutnost doplnění dokazování a následného hodnocení důkazů nemohl zabývat námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a závěry ohledně neunesení důkazního břemene žalobkyní. Podotkla, že na seznámení se zjištěnými skutečnostmi reagovala dne 26. 11. 2018 odůvodněním jednotlivých důkazů, které navrhovala, nicméně žalovaný ani v rozhodnutí na tyto její logické námitky nereagoval. Žalobkyně trvala na tom, že řada tzv. rozporů byla vyjasněna, a poznamenala, že sama provedla příslušné důkazy (např. tabulky s výpočty kubatur, termínů a subdodávek), zdejší soud rozhodl ve věci inženýrské činnosti BD Chlumec a na základě toho došlo k doplnění žaloby, v němž popsala, z jakých důvodů by měli být navržení svědci vyslechnuti. Podle žalobkyně bylo hodnocení jednotlivých důkazních prostředků obecné, paušální, ačkoli mělo být konkrétní a uvádět, proč konkrétní důkazní prostředek neprokazuje tvrzení o zdanitelném plnění. Žalobkyně měla za to, že se hodnocení důkazů soustředilo na bezvýznamné a nicotné údajné rozpory, a dodala, že by bylo s podivem, kdyby jednotlivé výpovědi do detailu souhlasily.

Žalobkyně poté v podání ze dne 26. 5. 2021 upozornila na rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20/5300-21442-712906, ve věci daňového subjektu TEKO a na další rozhodnutí daňových orgánů a soudů týkající se tohoto daňového subjektu.

Na poslední citované podání žalobkyně reagoval žalovaný vyjádřením, ve kterém označil její domněnku, že závěry vyslovené ve věci daňového subjektu TEKO mají podstatný dopad na projednávanou věc, za lichou. Žalovaný popsal smluvní vztahy v řetězci, jehož se zmíněná společnost a žalobkyně účastnily, poukázal na rozdíly v daňových řízeních vedených se společností TEKO a se žalobkyní a uzavřel, že odkazy na řízení vedená s jinými daňovými subjekty jsou mimoběžné s projednávanou věcí.

V písemném závěrečném návrhu ze dne 3. 1. 2022 žalobkyně popřela názor žalovaného, že jediným důvodem pro zrušení jeho předchozího rozhodnutí bylo neprovedení výslechu svědků V. D., H. V., V. D. a M. T. a že ostatní námitky posoudil zdejší soud jako nedůvodné. Poté předestřela svůj výklad předchozího zrušovacího rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 15 Af 80/2014 a navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 378/2017. Trvala na tom, že předmětné rozsudky neznamenají, že by nebylo možné znovu hodnotit ostatní důkazy. S ohledem na závěry správce daně, že deklarované demoliční práce nebyly fakticky provedeny a že veškeré doklady k inženýrské činnosti si zajišťovala obec Chlumec, bylo podle žalobkyně dokazování vedeno ve dvou směrech – jednak k prokázání toho, že demolice i inženýrská činnost byly provedeny, a jednak k prokázání toho, že byly provedeny tak, jak je uvedeno v daňových dokladech. Žalobkyně poznamenala, že žalovaný sice připustil, že oba zmíněné výchozí parametry nemohly existovat, nicméně přesto setrval na neuznání nároku na odpočet daně. Podle žalobkyně bylo namístě konstatovat, že závěr správce daně byl chybný a že dotčené objekty nebyly demolovány v rámci sanací. Zároveň upozornila na rozdíl mezi demoličními pracemi a sanacemi. Žalobkyně připomněla, že jako důkaz navrhla „porovnání smluv, rozpočtů ve smlouvách a dále faktické provedení, soupisy provedených prací a fakturaci“, avšak tento důkaz nebyl proveden; dodala, že rozdíly byly vysvětleny ve výpovědích svědků V., C. a výpovědi L. M. v jiném řízení.

Podle žalobkyně nemusí každý svědek detailně popsat předmět demolic, dobu a dodavatele, postačí, když popíše jedno z toho, a poté nastupují další důkazy. Konstatovala, že na základě výpovědi svědka V. navrhla vyslechnout další svědky – M., C., J. M., J. K., F. V., J. M. a M. K. Potřebnost výslechu těchto svědků podle žalobkyně potvrdilo i rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20-5300-21442-712906, ve věci daňového subjektu TEKO, ve kterém žalovaný navíc shledal důvodným i provedení výslechu svědků Ing. Š. a Ing. V., které žalobkyně rovněž navrhovala vyslechnout. Dodala, že důkazy navržené v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 nebyly novými důkazy, neboť byly navrženy či uvedeny již dříve. Význam výslechů svědků P. K., K. H., Ing. T. V. a Ing. J. Š. spatřovala žalobkyně v tom, že měly vyloučit souvislost demolicí a sanací.

Dále uvedla, že žalovaný zkreslil výpovědi svědků V. a D., když poukazoval na nepodstatné skutečnosti, které tito svědkové podle žalobkyně nemuseli znát, a výpovědi svědků D. a T. žalovaný bagatelizoval a nesprávně označil za nevěrohodné. K navrženému svědkovi C. žalobkyně poznamenala, že byl vyslechnut v řízeních daňových subjektů TPÚ, NOWAK a TEKO, a proto se žalobkyně podivila nad tím, že nebyl vyslechnut v jejím řízení. Žalobkyně byla přesvědčena, že pokud daňové orgány vytýkaly svědkům určité rozpory, měly je svědkům předestřít, aby je vysvětlili, což se však nestalo. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 360/2018. Podle žalobkyně bylo namístě údajné rozpory vyjasnit opakovanou výpovědí svědků. Poukázala také na to, že obecné soudy výpovědi svědků zohlednily podstatně jiným způsobem než daňové orgány a vycházely rovněž ze znaleckých posudků STAVEXIS a Ing. N.

Žalobkyně vysvětlila, že nepožadovala, aby správce daně prováděl dokazování, ale aby upřesnil své požadavky a svá tvrzení ve vztahu k nedoložení důkazů ze strany žalobkyně. To ovšem správce daně neprovedl, ani neodůvodnil své tvrzení, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Žalobkyně trvala na tom, že smluvní vztahy měly své logické opodstatnění, o kterém hovořila např. svědkyně T. Některé společnosti totiž měly oprávnění ke stavebním nebo k demoličním činnostem, zatímco jiné nikoli; neposledním důvodem bylo získání referencí o množství a obtížnosti zakázek pro další výběrová řízení. Podle žalobkyně je nutnost doplnění dokazování o výslechy svědků, které správce daně převzal z jiných daňových řízení, okolností na straně žalovaného, který potvrdil takovýto postup správce daně, ačkoli se později ukázal nezákonným. Dodala, že skutečnost, že se nepovedlo vyslechnout T. S., jde na vrub správce daně, protože S. byl bez problémů vyslechnut dne 21. 8. 2019 ve věci TPÚ a dne 14. 3. 2018 ve věci NOWAK.

Podle žalobkyně se v řízení vedeném se společností TEKO a se žalobkyní jedná o naprosto stejné demolice, u kterých mělo být zjištěno, kdo je fakticky provedl, v jakém rozsahu a v jaké době. Rozdíly jednotlivých řízení označila žalobkyně za nepodstatné, administrativní či formální a měla za to, že nebrání porovnání těchto řízení a jejich výsledků. Pokud žalovaný předem signalizuje, že svědek je nevěrohodný nebo že nemá důkazní potenciál, jedná se podle žalobkyně o předčasné hodnocení. Žalobkyně zpochybnila závěr žalovaného, že svědek S. údajně vypověděl, že jeho společnosti demolice neprováděly, a že nebyl schopen identifikovat údajné subdodavatele. Podotkla, že není zřejmé, na který protokol tato argumentace míří, a připomněla, že v protokolu ze dne 21. 8. 2019 ve věci TPÚ tento svědek uvedl, že společnost NOWAK demolovala teplárnu, sklad motorů, sklady na parcele č. XA a objekt na parcele č. XB a společnost CST pro NOWAK demolovala sklad motorů, teplárnu, elektrorozvodnu, sklady, objekt při výjezdu. Také při výpovědi dne 14. 3. 2018 ve věci NOWAK svědek podle žalobkyně popsal demoliční práce v areálu TPÚ, vztah mezi NOWAK a CST, fakturaci, kontroly, podklady k fakturaci. V protokolu ze dne 3. 4. 2014 tento svědek popsal objekt u výjezdu na skládku a demolice průmyslových objektů. Z uvedeného podle žalobkyně vyplývá, že z výpovědi svědka S. nevyplývá jeho údajné tvrzení, že jeho společnosti demolice neprováděly.

Žalobkyně trvala na tom, že bylo vyloučeno, aby demolice proběhly jindy než v roce 2010, jinak, než jak je prokazováno účetními a obchodními doklady, bylo vyloučeno i to, že demolice prováděly jiné osoby, tudíž žalobkyně zdanitelná plnění prokázala. Dodala, že se u demolic ani u inženýrské činnosti neobjevil jiný subjekt, který by si nárokoval provedení nebo zaplacení těchto činností, a že bylo vyloučeno, že „by se předmětné demolice zbouraly samy, například zemětřesením nebo přírodní pohromou“. K argumentaci daňových orgánů, které zpochybňovaly samotné provedení demolic tím, že svědek S. neuvedl konkrétní jména svých náhodných subdodavatelů, žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 185/2014 konstatovala, že předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit, jakým právním úkonem zamýšlený právní vztah založí.

Podle žalobkyně platí, že pokud správce daně uvádí, že se činnosti neuskutečnily (neuznává zdanitelné plnění na vstupu), nemůže tvrdit, že se fakturované částky za identické zdanitelné plnění stanou součástí zdanitelného plnění na výstupu a vyměřovat z nich daň, rovněž nemůže následně u odběratele namítat, že se zdanitelné plnění neuskutečnilo. Dodala, že pokud se plnění neuskutečnilo, nemohou u ní daňové orgány uplatňovat ani daň na výstupu. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný rozhodoval ke dni vydání svého rozhodnutí a byl povinen zohlednit všechny námitky a skutečnosti, které do doby vydání rozhodnutí byly navrženy, provedeny nebo uplatněny ze strany žalobkyně. Uzavřela, že daňové orgány mají povinnost stanovit správnou výši daně z úřední povinnosti a musí přihlédnout ke všemu, co během daňového řízení vyšlo najevo.

Při jednání soudu konaném dne 18. 1. 2022 právní zástupce žalobkyně odkázal na všechna dosavadní písemná podání a omezil své důkazní návrhy toliko na doplnění žalobních bodů ze dne 15. 9. 2017 a rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30517/20/5300-21442-712906. Zdůraznil, že v daňovém řízení nebyli vyslechnuti důležití svědci C. a V., ačkoli byli navrženi k důkazu v návaznosti na výpověď svědka V., a to v podání ze dne 26. 11. 2018. Dále konstatoval, že se žalovaný nevypořádal s rozsudkem okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a se znaleckým posudkem, který byl v daném soudním řízení proveden jako důkaz.

Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání konstatovala, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, tj. v případě demoličních prací od společností NOWAK a CST, a v případě zakázky BD Chlumec od společnosti NOWAK. Trvala na zamítnutí žaloby.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po uskutečněném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobkyni připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s., podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobkyni doručeno (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.), tj. v projednávané věci do 18. 2. 2019, neboť napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 18. 12. 2018. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobkyně nově vznesla ve svých podáních ze dne 6. 5. 2019 (zejména, že bylo povinností žalovaného se vypořádat s důkazy, které byly uvedeny jako přílohy v jejím vyjádření ze dne 26. 11. 2018 – rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017, znalecký posudek STAVEXIS), ze dne 15. 5. 2019 (zejména, že na seznámení se zjištěnými skutečnostmi reagovala dne 26. 11. 2018 odůvodněním jednotlivých důkazů, které navrhovala, nicméně žalovaný ani v rozhodnutí na tyto její logické námitky nereagoval), ze dne 26. 5. 2021 (odkaz na rozhodnutí žalovaného vydaná v souvisejících věcech) a ze dne 3. 1. 2022 (odkaz na daňové řízení vedené se společností TEKO a srovnání předmětného řízení s daňovým řízením žalobkyně, zdůvodnění potřeby výslechu svědků P. K. a K. H., jejichž nevyslechnutí žalobkyně daňovým orgánům v žalobě nevytýkala) a které přednesla při jednání dne 18. 1. 2022 (že se žalovaný nevypořádal s rozsudkem okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a se znaleckým posudkem, který byl v daném soudním řízení proveden jako důkaz – v předchozích podáních žalobkyně naopak tvrdila, že žalovaný si předmětné dokumenty nesprávně vyložil, pozn. soudu), neboť tak učinila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body.

Soud současně zdůrazňuje, že v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto nemůže zohledňovat později vydaná rozhodnutí ani pozdější důkazy provedené v jiných věcech, byť se jedná o daňová řízení obchodních partnerů žalobkyně, která se týkají stejných zakázek. Pro projednávanou věc je podstatné výhradně to, zda daňové orgány postupovaly v daňovém řízení, které vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí, v souladu se zákonem, zda došlo k přenesení důkazního břemene na žalobkyni, zda daňové orgány umožnily žalobkyni důkazní břemeno unést a zda bylo napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Vycházeje ze zmíněného § 75 odst. 1 s. ř. s. proto soud nebude srovnávat skutková zjištění daňových orgánů v této věci s jejich zjištěními v jiných řízeních po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

Směrem k žalobkyni soud dále poznamenává, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Obdobně např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005-44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že za žalobní body nelze považovat ani prostý výčet paragrafů správního řádu, které údajně žalovaný porušil, ani jejich parafrázi bez jakékoli specifikace. Zároveň podle názoru zdejšího soudu nestačí jen zopakovat argumentaci přednesenou v odvolacím řízení, neboť žaloba by měla primárně reagovat na napadené rozhodnutí o odvolání. V projednávané věci soud shledal, že jednotlivá podání žalobkyně jsou velmi obsáhlá a místy poněkud nesrozumitelná, přičemž mnohdy nebylo možné odlišit, co představuje popis průběhu daňového řízení a argumentace daňových orgánů, resp. vysvětlení či zdůvodnění jednotlivých kroků žalobkyně v daňovém řízení, a co je žalobní námitkou. Za žalobní námitky proto soud považoval výhradně konkrétní výtky směřující proti postupu daňových orgánů či závěrům žalovaného.

Odkazuje-li žalobkyně na svá podání uplatněná v daňovém řízení nebo v předchozím soudním řízení, soud připomíná, že za žalobní bod lze považovat pouze konkrétní odkaz na konkrétní argumentaci, nikoli obecný či paušální odkaz na určité podání nebo dokonce na všechna dřívější podání. Odkazy užité žalobkyní nebyly podle názoru soudu dostatečně konkrétní, a proto se jimi soud nezabýval.

Žalobkyně by si dále měla uvědomit, že soudní řízení není pokračováním řízení daňového a stejně tak daňové řízení navazující na zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného soudem není pokračováním řízení soudního. Daňové řízení sice tvoří jeden celek od svého zahájení až do právní moci rozhodnutí, jímž bylo ukončeno, nicméně žalovaný má povinnost vypořádat se pouze s těmi argumenty a důkazními návrhy, které byly obsaženy v podáních adresovaných jemu, případně správci daně, nikoli v podáních adresovaných soudu. Podle názoru soudu je proto zcela irelevantní, jaké argumenty či důkazní návrhy žalobkyně uplatnila v průběhu předchozího soudního řízení, které vyústilo ve zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného v dané věci, neboť se nejednalo o podání adresovaná žalovanému. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud za návrhy na doplnění daňového řízení pokládá i návrhy důkazů obsažené v první žalobě včetně upřesnění žalobních bodů a dalších podání a dovozuje povinnost žalovaného se jimi zabývat. Nic takového podle názoru soudu neplyne ani z § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť to, co se odehrálo v soudním řízení, nevyšlo najevo při správě daní, ani z § 92 odst. 2 daňového řádu, jehož smyslem není prolomit rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení a nutit daňové orgány suplovat důkazní návrhy daňového subjektu. Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že v souladu s § 93 odst. 1 daňového řádu lze jako důkazy užít i ty, které byly získány během soudního řízení ve správním soudnictví. Bylo však právě na žalobkyni, aby takové důkazní návrhy včas v daňovém řízení uplatnila, což neučinila.

Z jednotlivých žalobních bodů se soud nejprve zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že se žalovaný nezabýval její námitkou, že doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala. Současně žalobkyně tvrdila, že se správce daně nevypořádal s faktem, že demolované objekty nestojí, a neodůvodnil své tvrzení, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Podle žalobkyně měl správce daně uvést, čím tvrzení o faktickém provedení demolic zpochybňuje, aby mohla tyto argumenty vyvracet, namísto toho však daňové orgány obecně opakovaly, že důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění, aniž by to zdůvodnily. Dále žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost v tom, že daňové orgány neuvedly, proč nepřihlédly ke znaleckému posudku Ing. Němce. Soud prostudoval žalobou napadené rozhodnutí a tvrzenou nepřezkoumatelnost nezjistil.

V této souvislosti soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „[z] odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu však zároveň po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100). Těmto požadavkům žalovaný v projednávané věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jak o nich uvážil a proč neakceptoval jednotlivé odvolací námitky. Podle názoru soudu je rovněž třeba zohlednit, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64); taková situace však v projednávané věci nenastala.

S odvolací námitkou, že žalobkyně doložila, jak demolice a inženýrské práce proběhly, a že ani nemohly proběhnout jinak, než tvrdila a prokazovala, se žalovaný podle názoru soudu vypořádal naprosto dostatečně, když poukázal na rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení a na povinnost žalobkyně prokazovat svá tvrzení a uzavřel, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla.

K námitce žalobkyně, že se správce daně nevypořádal s určitými skutečnostmi a neodůvodnil některá svá tvrzení, soud poznamenává, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí žalovaného, který mohl případné nedostatky v postupu či argumentaci správce daně napravit. Z předmětných námitek není podle názoru soudu zřejmé, zda žalobkyně v dané souvislosti něco vytýká žalovanému, resp. jeho rozhodnutí, a proto soud jen obecně konstatuje, že nebylo povinností daňových orgánů zdůvodňovat, že práce nebyly provedeny pro žalobkyni konkrétními zhotoviteli. Jak bude vysvětleno níže, plně postačovalo, že správce daně sdělil žalobkyni své pochybnosti, a poté bylo naopak její povinností prokázat, že konkrétní činnosti pro ni vykonal dotyčný dodavatel tak, jak deklaroval na příslušných daňových dokladech.

Soud má za to, že žalovaný dostatečně odůvodnil svou argumentaci, že ten který důkazní prostředek neprokázal faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Konkrétní závěry jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny vždy u jednotlivých důkazů a korespondují jak s jejich stručným popisem obsaženým v odůvodnění, tak se samotným obsahem správního spisu. Namítá-li žalobkyně, že daňové orgány neuvedly, proč nepřihlédly ke znaleckému posudku Ing. N., soud připomíná, že žalobkyně v žádném ze svých podáních tento znalecký posudek nenavrhla jako důkaz, tudíž žalovanému nevznikla povinnost se k němu jakkoli vyjadřovat. Žalovaný v bodě 142 odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval na znalecký posudek STAVEXIS, který žalobkyně navrhla jako důkaz ve svém podání ze dne 26. 11. 2018, a v následujícím bodě 143 zmínil rozsudky okresního soudu sp. zn. 7 C 398/2010 a zdejšího soudu sp. zn. 17 Co 287/2017 včetně znaleckého posudku STAVEXIS a revizního znaleckého posudku (tj. posudku Ing. N.), přičemž konstatoval, že předmětné rozsudky nejsou způsobilé prokázat tvrzení žalobkyně o oprávněně nárokovaném odpočtu DPH z plnění od dodavatele NOWAK. Takové odůvodnění považuje soud za dostatečné, neboť žádná ze zmíněných listin skutečně neprokazuje, že NOWAK poskytl žalobkyni konkrétní plnění deklarované na jednotlivých daňových dokladech. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, a příslušná žalobní námitka tudíž není důvodná.

Ve vztahu k dalším žalobním námitkám považuje soud za nezbytné připomenout základní principy dokazování v daňovém řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně. Při správě daní se neuplatňuje zásada vyhledávací tak jako zejména v trestním právu, což odpovídá faktu, že důkazní břemeno ohledně výše daně nenese stát, nýbrž daňový subjekt. Primární iniciativa tudíž přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně musí své břemeno unést. Správce daně je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto ustanovení má správce daně povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, přičemž pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje uvedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 92 odst. 3 a 4 daňového ř