2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

16 A 108/2020- 61 - text  14 16 A 108/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Pivo ZLoun s. r. o., IČO: 22799125, sídlem Rybalkova 1267, 440 01 Louny, zastoupena JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, 438 01 Žatec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020, č. j. MV-116283-2/KM-2020, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 8. 2020, č. j. MV-116283-2/KM-2020, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne 9. 7. 2020, č. j. KRPU-104544-2/ČJ-2020-0400KR-PI, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020, č. j. MV-116283-2/KM-2020, kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 9. 7. 2020, č. j. KRPU-104544-2/ČJ-2020-0400KR-PI, jímž byla podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“) žádost žalobkyně odmítnuta v části „1. Oznámení o podezření ze spáchání trestného činu na Pivo ZLoun s. r. o., bez příloh (poř. č. 3)“ z důvodu uvedeného v § 11 odst. 2 písm. a) InfZ, a zčásti odmítnuta v části „2. Návrh na založení AA (poř. č. 11)“, a to tak, že bylo v požadovaném dokumentu evidovaném pod č. j. KRPU-60343-14/ČJ-2019-040781-20 provedeno znečitelnění ve spojení s důvodem uvedeným v § 11 odst. 6 InfZ. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem podané žaloby obsáhle shrnula dosavadní průběh věci od podání žádosti o informace u povinného subjektu až po vydání napadeného rozhodnutí. Následně žalobkyně namítala, že odepření poskytnutí oznámení o podezření ze spáchání trestného činu na Pivo ZLoun s. r. o. (dále jen „trestní oznámení“) není v rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno a nebyl proveden test proporcionality dle § 12 InfZ, což žalobkyně namítala již v podaném odvolání. Trestní oznámení se podle vědomostí žalobkyně týkalo jednání, které mělo žalobkyni způsobit škodu. Žalobkyně v žádosti uvedla, že požadované informace budou použity k vyhodnocení možnosti uplatnění nároku na náhradu škody podle předpisů občanského práva. Povinný subjekt nevedl úvahu o tom, zda je uvedený zájem žalobkyně legitimní, zda by poskytnutí informace mohlo k naplnění tohoto zájmu přispět, a jaké zájmy jakým způsobem by byly dotčeny, pokud by došlo k poskytnutí informace. 2. Žalobkyně považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného za vnitřně rozporné, když žalovaný připustil, že povinný subjekt střet práv výslovně neposuzoval, ale současně uvedl, že je zřejmé, že se otázkou střetu práv povinný subjekt zaobíral. Dle žalobkyně se povinný subjekt skutečně zabýval střetem práv, a to v závěru odůvodnění svého rozhodnutí, tedy v souvislosti s odepřením částí návrhu na založení AA (ad acta – poznámka soudu), přičemž však poměřoval nepoměřitelné, když povinný subjekt právo na informace konfrontoval s účelem trestního práva, zatímco testem proporcionality měl poměřovat veřejný zájem na zpřístupnění informace s důvodem, pro který je třeba informaci chránit. Pokud povinný subjekt hodlal odepřít poskytnutí informace z důvodu podle § 11 odst. 2 písm. a) InfZ, pak měl poměřovat zájem na zpřístupnění informace s ochranou třetích osob, nikoli s účelem trestního práva. Žalovaný k testu proporcionality doplnil, že z dostupného spisového materiálu ani z veřejně dostupných zdrojů není zřejmé, že by žalobkyni vznikla v souvislosti s podaným trestním oznámením jakákoli škoda, k čemuž žalobkyně podotýká, že vzniklá škoda nemusí být patrná na první pohled. Žalobkyně nepředpokládala vznik škody v souvislosti s trestním oznámením, ale v souvislosti s jednáním v trestním oznámení popsaným. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí doplnil, že ve střetu jsou osobnostní práva osoby, která učinila trestní oznámení, již ale nedoplnil, jaká konkrétní osobnostní práva by byla dotčena zpřístupněním kterých informací. Žalovaný se vůbec nezabýval možností poskytnout dokument s tím, že by byly znečitelněny údaje umožňující identifikovat jeho autora. 3. Pokud jde o odepření znečitelněných částí návrhu na založení AA, namítala žalobkyně, že rozhodnutí správního orgánu je založeno na nesprávné a nedostatečně odůvodněné aplikaci § 11 odst. 6 InfZ, když povinný subjekt nejasně hovoří o tom, že zpřístupněním využitých metod vyšetřování trestných činů v oblasti hospodářské kriminality, chronologie prověřování a prošetřování dílčích skutečností by došlo k omezení či znemožnění činnosti Policie ČR jako bezpečnostního sboru. Žalobkyně již v odvolání zpochybnila, že by Policie ČR při prověřování tohoto trestního oznámení použila jakékoli inovativní techniky, dosud nepopsané v běžně dostupné odborné literatuře a že, i kdyby tomu tak bylo, jistě by se to netýkalo celého prověřování, přičemž povinný subjekt odepřel poskytnout žalobkyni téměř celý obsah dokumentu. Žalovaný sice doplnil určité údaje ve vztahu k naplnění výjimky z poskytnutí informací dle § 11 odst. 6 InfZ, nicméně s předmětnou odvolací námitkou se nevypořádal, čímž žalovaný nedostál své povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. 4. Žalobkyně je přesvědčena, že v posuzované věci není naplněna hypotéza normy vyjádřené v § 11 odst. 6 InfZ. Judikatura připustila aplikaci uvedeného ustanovení v případě informací o totožnosti policejních informátorů a informací o kriminalistických postupech a metodách, které nejsou obecně známé ani veřejně dostupné v odborných kriminalistických publikacích. Společným jmenovatelem těchto okolností bylo ohrožení schopnosti státu postihovat kriminální činy. Nic takového v posuzované věci shledat nelze a žalovaný ani neukázal, že by to možné bylo. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně zrekapituloval dosavadní průběh věci, přičemž odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a samotného správního spisu. 6. Dále žalovaný poukázal na judikaturu, dle které není povinností soudů a správních orgánů výslovně reagovat na jakoukoli námitku v odvolání či žalobě, přičemž je zcela dostačující, pokud příslušné orgány přednesou vlastní konkurující argumentaci, která ve svém souhrnu vznesené námitky vyvrací. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl argumentaci stran aplikace § 11 odst. 6 InfZ, což je třeba považovat za konkurující argumentaci plně vyčerpávající odvolací námitky uplatněné žalobkyní. 7. K žalobkyní zdůrazňované námitce nedostatečného odůvodnění aplikace § 11 odst. 6 InfZ žalovaný dále uvedl, že se námitka míjí s obsahem požadovaného dokumentu (návrh na založení AA), neboť uvedený dokument neobsahuje informace o inovativních technikách kriminalistické práce, ale o standardu metodiky vyšetřování konkrétního trestného činu. Jde tedy o informace o tom, jak konkrétně, ve vazbě na daný případ, policejní orgán postupoval a jakým způsobem by postupoval v obdobných případech, a tedy jaké důkazy by obstarával a v jaké časové souslednosti. Výklad § 11 odst. 6 InfZ předestřený žalobkyní považuje žalovaný za příliš zužující ve vztahu k účelu dané právní regulace. 8. K samotnému testu proporcionality žalovaný uvedl, že slouží k řešení konfliktu ústavně zaručených práv v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž tzv. třístupňový test proporcionality je používán Ústavním soudem v rámci abstraktní kontroly ústavnosti právních norem. V konkrétních případech nebývá uplatňován ani ze strany Ústavního soudu zcela striktně. Při rozhodování správních orgánů není třeba, aby byl takto rozsáhlý test aplikován, ale postačí v tomto směru základní úvaha, jak připustil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16. Žalovaný připomněl, že právo na informace, zaručené Listinou základních práv a svobod v čl. 17, je nutné dle judikatury Ústavního soudu vnímat jako prostředek k realizaci politických práv, tj. participaci na veřejném životě, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16). Omezení ústavně zaručeného práva na informace pak vychází mimo jiné z čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a to v podobě zde uvedených veřejných zájmů, kam náleží i zájem na zajištění bezpečnosti státu a veřejné bezpečnosti. Mezi uvedené zájmy lze dle žalovaného zařadit i zájem společnosti na řádném a funkčním postupu orgánů činných v tres