9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

16 A 42/2019- 36 - text  13 16 A 42/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudkyň Mgr. Daniely Menclové a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci žalobkyně: Marius Pedersen a. s., IČO: 42194920, sídlem Průběžná 1940/3, 500 09 Hradec Králové, zastoupená advokátem JUDr. Františkem Divíškem, sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2019, č. j. MZP/2019/530/837, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 16. 8. 2019, č. j. MZP/2019/530/837, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 15. 3. 2019, č. j. 48349/2019/KUUK/ZPZ-4, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2019, č. j. MZP/2019/530/837, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 3. 2019, č. j. KUUK/37596/2019/ZPZ-4, jímž bylo podle § 78 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) změněno rozhodnutí ve věci souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a úpravě odpadů „Třídírna odpadů II“ uděleného dne 15. 12. 2015 rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje pod č. j. 3720/ZPZ/2015/PZ-2680. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím vložil do výrokové části rozhodnutí ze dne 15. 12. 2015 pod body 9 až 11 nové podmínky následujícího znění: „9. V každém kalendářním čtvrtletí bude nejméně 30 % z celkové hmotnosti odpadu vzniklého v zařízení úpravou odpadu druhu 15 01 02 předáno do zařízení určeného k jeho energetickému nebo materiálovému využití. 10. Provozovatel zařízení je povinen ohlašovat krajskému úřadu za každé kalendářní čtvrtletí, vždy do 15 dnů po skončení právě uplynulého kalendářního čtvrtletí, údaje o produkci a nakládání s odpady v rozsahu a s náležitostmi odpovídajícími průběžné evidenci vedené dle příl. č. 20 k vyhl. č. 383/2001 Sb. 11. Každá dodávka odpadu vzniklého úpravou odpadu v zařízení bude při předání osobám oprávněným k jejich převzetí vybavena originálním písemným vyhotovením průvodky (dodacího listu), které bude obsahovat jméno a příjmení odpovědného zaměstnance provozovatele, jeho vlastnoruční podpis, údaje o množství a druhu předávaného odpadu a údaje o datu jeho vzniku v zařízení.“ 2. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 3. V žalobě žalobkyně konstatovala, že správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí s odkazem na § 78 odst. 4 písm. c) zákona o odpadech, přičemž vytýkané porušení zákona o odpadech ze strany žalobkyně popsal tak, že tato v období od 12. 2. 2018 do 9. 3. 2018 vykázala v provozní evidenci zařízení v celkem 20 případech příjem a úpravu odpadu druhu 15 01 02 (plastové obaly) v celkovém množství 210,07 t, aniž by ve skutečnosti tento odpad do zařízení přijala a v zařízení jej upravila, a zároveň ve stejném období vykázala opakovaně celkem v 27 případech předání odpadu druhu 19 12 12 (jiné odpady) z mechanické úpravy odpadu v množství 69,1 t k odstranění na skládku Orlík IV a v 19 případech v množství 116,48 t k odstranění na skládku Modlany, aniž by však ve skutečnosti tento odpad do uvedených zařízení předala. Žalobkyně k tomu namítala, že k závadnému jednání z její strany došlo v krátkém časovém období a došlo k němu stejným způsobem, tj. byla zkreslena evidence odpadu uvedením nesprávných údajů. Jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplňující stejnou skutkovou podstatu. V daném případě se tak jedná ve smyslu § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), o jeden přestupek, o jedno protiprávní jednání, a proto nemůže být naplněna dispozice § 78 odst. 4 písm. c) zákona o odpadech, že žalobkyně opakovaně porušila povinnost stanovenou zákonem. 4. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že shora uvedené namítala i ve svém odvolání, přičemž argumentace žalovaného se míjí s odůvodněním odvolání žalobkyně. Žalovaný totiž konstatoval, že možnost změny souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a úpravě odpadů nenastává až s opakovaným pravomocným projednáním přestupku provozovatele. Žalobkyně ovšem nic takového ve svém odvolání netvrdila. 5. Žalobkyně měla dále za to, že řízení o změně souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a úpravě odpadů má být zahájeno pouze pokud dojde k vážnému, nezákonnému jednání provozovatele. S ohledem na to se v § 78 odst. 4 písm. c) možnost změny tohoto souhlasu váže na opakované porušení povinností stanovených zákonem o odpadech. Pod pojem opakované poté žalobkyně řadí spáchání přestupku proti zákonu o odpadech nejméně ve dvou případech. 6. Za nezákonný a nesprávný považovala žalobkyně i závěr žalovaného, že podle § 43 odst. 12 zákona o odpadech musí být rozhodnutí státní správy v oblasti odpadového hospodářství v souladu se závaznou částí plánu odpadového hospodářství Ústeckého kraje, a že správní orgán prvního stupně správně použil § 43 odst. 11 zákona o odpadech jako podklad pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgán prvního stupně zahájil předmětné řízení pouze s odkazem na § 78 odst. 4 písm. c) zákona o odpadech. V tomto ustanovení není jako důvod zahájení řízení o změně souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a úpravě odpadů, uvedení tohoto souhlasu do souladu s plánem odpadového hospodářství, ale výlučně porušování povinností provozovatele zařízení. 7. Dále žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost nově stanovené podmínky č. 9. Žalobkyně argumentovala naprostou absencí skutkových zjištění pro její určení. Zdůraznila, že uvedené namítala i ve svém odvolání, žalovaný se ovšem s jejími námitkami ohledně nezákonnosti a neproveditelnosti podmínky stanovené bodem 9 nezabýval. Podle žalobkyně tedy žalobou napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností. 8. Žalobkyně poukazovala na to, že správní orgán prvního stupně určil podmínku předání odpadu upraveného u žalobkyně o hmotnosti 30 % do zařízení určeného k jeho energetickému a materiálovému využití pouze na základě jediného podkladu, a to Zprávy o plnění cílů Plánu odpadového hospodářství České republiky za období 2015-2016, podle které je průměrné využití plastového odpadu ve výši 60 %. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že správní orgán prvního stupně vycházel z údajů platných pro roky 2015-2016, tj. z údajů neaktuálních a v době rozhodování starých 27 měsíců. Ačkoliv na uvedené žalobkyně poukazovala ve svém odvolání, žalovaný se k této námitce nevyjádřil a pochybení správního orgánu prvního stupně nenapravil, čímž zatížil své rozhodnutí nezákonností. 9. Podle žalobkyně shora vytýkaný nedostatek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný dokonce prohloubil tím, že při svém rozhodování vycházel ze shrnutí autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a.s. pro rok 2018, které bylo vyhotoveno až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyni ovšem s tímto podkladem neseznámil ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Žalovaný nadto konstatoval, že spisový materiál o žádné nové podklady nerozšiřoval, ačkoliv z poukazovaného shrnutí společnosti EKO-KOM, a.s., při svém rozhodování vycházel. Žalobkyně tak byla přesvědčena, že žalobou napadené rozhodnutí nemá oporu ve správním spise a v provedených důkazech. 10. Dále žalobkyně upozornila na skutečnost, že správní orgán prvního stupně vycházel při stanovení podmínky č. 9 z toho, že využití u plastového odpadu činí 60 %, přitom míru 30 % konstruuje na jeden dílčí druh, a to plastové obaly. Pokud by správní orgán prvního stupně chtěl mít relevantní údaje pro stanovení procentní míry využitelnosti tohoto konkrétního druhu plastového odpadu, musel by vycházet ze spolehlivě zjištěných údajů a informací o tom, jaká je míra využitelnosti u tohoto konkrétního druhu odpadu, a to navíc u srovnatelných zařízení se srovnatelnými vstupy. Podklady ke zjištění procent vytřídění by musely být součástí správního spisu, aby se jimi mohl provést důkaz. Takové podklady si však správní orgány neobstaraly. I tuto argumentaci žalobkyně uplatnila v rámci svého odvolání, žalovaný ji ovšem zcela přehlédl a argumentoval obdobně jako správní orgán prvního stupně odkazem na obecné limity využití plastového odpadu od společnosti EKO-KOM, a.s. Dále žalovaný uvedl, že podíl upraveného odpadu v zařízení žalobkyně je dlouhodobě pod krajským průměrem, přičemž není vůbec zřejmé kd