141 A 39/2022

CTP Invest spol. s r. o., IČO: 26166453, sídlem CTPark Humpolec 1571, 396 01 Humpolec,

Severočeská vodárenská společnost a. s., IČO: 49099469, sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice,

CETIN a. s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9,

PRVNÍ ŽATECKÁ a. s., IČO: 63144549, sídlem Bžany 92, 415 01 Bžany, zastoupena JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 356/34, 140 00 Praha 4,

VODA Z TETČIC z. s., IČO: 22678956, sídlem Hybešova 178, 664 17 Tetčice,

Obec Rtyně nad Bílinou, IČO: 00266574, sídlem Rtyně nad Bílinou 34, 417 62 Rtyně nad Bílinou,

PERIFERNÍ VIDĚNÍ, zapsaný spolek, IČO: 22868526, sídlem Suché 45, 415 01 Modlany,

PH-Real a. s., IČO: 27339211, sídlem Krupská 17/29, 415 01 Teplice, zastoupena Mgr. Erikem Kolanem, LL.M., Eur., advokátem, sídlem Husova 5, 110 00 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č. j. KUUK/134202/2022,

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 7. 9. 2022, č. j. KUUK/134202/2022, jímž bylo v odvolacím řízení ohledně odvolání žalobkyně a dalších subjektů zčásti zrušeno, zčásti změněno a zčásti ponecháno beze změn rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odboru územního plánování a stavebního řádu, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 6. 2021, č. j. MgMT/065594/2021, sp. zn. ÚP/046125/2021/Mir, kterým stavební úřad rozhodl o umístění stavby PH Park Teplice na pozemcích p. č. XA, XB a XC v k. ú. Xa, pozemku p. č. XD v k. ú. Xb a pozemku p. č. XE v k. ú. Xc. Výrokem I. napadeného rozhodnutí žalovaný zrušil z důvodu částečného zpětvzetí žádosti část prvostupňového rozhodnutí, ve které bylo rozhodnuto o umístění stavby PH Park Teplice v rozsahu stavebního objektu SO.03 HALA RT3, umístěného na pozemcích p. č. XA v k. ú. Xa a p. č. XE v k. ú. Xc, přičemž řízení bylo v uvedené části zastaveno. Výrokem II. napadeného rozhodnutí žalovaný zčásti změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že ze soupisu umístěných stavebních objektů byly vypuštěny některé stavební objekty, a to pro částečné zpětvzetí žádosti o vydání územního rozhodnutí, a dále proto, že nebyly předmětem řízení, jelikož již byly umístěny na základě jiných samostatných rozhodnutí. Rovněž byly výrokem II. napadeného rozhodnutí upraveny některé popisy staveb a podmínky pro využití, ochranu území, umístění a projektovou přípravu stavby.

Žalobkyně v úvodu žaloby uvedla, že napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, a to pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Žalobkyně tvrdila, že jakožto územní samosprávný celek, na jehož území má být posuzovaný stavební záměr umístěn a jehož krajina bude realizací záměru (rozsáhlého průmyslového parku) významně proměněna, byla zkrácena na svých právech úkonem správního orgánu.

Žalobkyně popsala v žalobě průběh správního řízení a posléze formulovala jednotlivé žalobní body, přičemž žalobní body rozdělila do pěti okruhů: · procesní pochybení žalovaného v rozhodnutí o odvolání; · nesprávný postup orgánu územního plánování Magistrátu města Teplice (dále jen „magistrát OÚP“, případně v citacích jiných orgánů „MmTP ÚP“); · nesprávný postup územního řízení a orgánu územního plánování – námitky proti zanedbání § 96b stavebního zákona; · nezákonné sdělení Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „MMR“); · nesprávné vypořádání odvolacích námitek.

Ve vztahu k prvnímu okruhu žalobních námitek žalobkyně uvedla, že v rámci svého odvolání napadla některá závazná stanoviska, která byla podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Konkrétně bylo napadeno souhlasné závazné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 1. 10. 2020, č. j. KUUK/142694/2020 – posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí – EIA (1), a ze dne 20. 5. 2021, č. j. KUUK/064910/2021/ZPZ – ověření změn záměru (2), závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy IV, (dále jen „MŽP“) ze dne 6. 5. 2021, č. j. MZP/2021/530/542 – trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (3), a závazné stanovisko magistrátu OÚP (4) ze dne 26. 3. 2021, č. j. MgMT/028348/2021. Dále žalobkyně dne 11. 10. 2021 v rámci podaného odvolání navrhla důkaz formou znaleckého posudku, jehož účelem bylo posoudit vliv záměru stavby na přírodu a krajinný ráz dotčeného území a posoudit použité metody a závěry v dokumentaci předložené investorem. Znalecký posudek byl vypracován znalkyní Ing. Eliškou Zimovou. Začátkem ledna 2022 obdržela žalobkyně Závazné stanovisko MŽP, kterým ministerstvo potvrzuje vydaná závazná stanoviska EIA (1) a verifikace EIA (2). MŽP však opomnělo vypořádat předložený důkaz – znalecký posudek a vůbec se jím nezabývalo. Po urgenci ze strany žalobkyně ze dne 7. 1. 2022, ve které žádala o vysvětlení stavu věci a proč nebyl důkaz v odvolacím řízení vypořádán, obdržela žalobkyně od MŽP dne 24. 1. 2022 sdělení č. j. MZP/2022/530/48 se závěrem, že zásada koncentrace řízení neumožňuje uplatňovat důkazní prostředky tzv. „ex post“. Se závěry MŽP žalobkyně nesouhlasí, neboť svědčí-li podklady předložené účastníky o nezákonnosti dotčeného správního aktu, pak se jimi musí správní orgán zabývat, a to nehledě na okamžik uplatnění. Jinak by zcela rezignoval na úlohu garanta zákonnosti přezkoumávaného správního aktu.

Dle žalobkyně rozhodl žalovaný v rozporu s právní úpravou, když zčásti zrušil, zčásti změnil a zčásti ponechal beze změn prvostupňové rozhodnutí. Důvody svého postoje žalobkyně v žalobě neuvedla (pozn. soudu).

Žalobkyně namítla, že žalovaný postupoval nesprávně v odvolacím řízení při předložení závazných stanovisek nadřízeným orgánům dle § 149 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád), ačkoli správně měl postupovat dle § 149 odst. 7 správního řádu, jelikož v průběhu odvolacího řízení není možné použít § 149 odst. 8 správního řádu. Jestliže poslal žalovaný závazná stanoviska k přezkumu dle § 149 odst. 8 správního řádu, tak byl dle žalobkyně povinen vyčkat výsledků jednotlivých přezkumů, avšak žalovaný vydal napadené rozhodnutí, aniž by vyčkal těchto výsledků, čímž byla žalobkyně znevýhodněna oproti žadateli o vydání územního rozhodnutí PH-Real a. s. (osoba zúčastněná na řízení č. 8, dále soudem označována obvykle jen jako „žadatel“).

Dále žalobkyně uvedla, že se žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí vyjadřuje k doplněnému (novému) závaznému stanovisku MŽP ze dne 20. 4. 2022, č. j. MZP/2022/530/543, o udělení souhlasu k trvalému odnětí 32,0944 ha zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) pro předmětnou stavbu, které obdržel od žadatele dne 28. 6. 2022, kdy žalovaný s ohledem na údajný veřejný zájem a zásadu jednotnosti řízení neshledal problém v tom, že došlo v průběhu odvolacího řízení ke zrušení závazného stanoviska a jeho nahrazení novým stanoviskem. Žalobkyně namítla, že žalovaný nekonkretizoval veřejný zájem, pro který postupoval popsaným způsobem, kdy umožnil žadateli doplnit v odvolacím řízení zcela nové stanovisko. Postup žalovaného považuje žalobkyně za nesprávný.

Ve vztahu ke druhému okruhu žalobních námitek ohledně nesprávného postupu orgánu územního plánování žalobkyně uvedla, že Krajský úřad Ústeckého kraje jakožto orgán územního plánování (dále obvykle jen „krajský úřad OÚP“, případně v citacích jiných orgánů „KÚ ÚK ÚP“) nadřízený magistrátu OÚP příslušnému k vydání závazného stanoviska dle § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) změnil výše zmiňované stanovisko (4) podřízeného orgánu (dále obvykle jen „měnící stanovisko“), přičemž však dle žalobkyně bylo prvostupňové stanovisko vydáno nezákonně, neboť především ignorovalo nesoulad s regulativy územních plánů obcí. Ten se týká maximální možné zastavěnosti plochy 50 % na území obce Modlany a maximálních výšek (od rostlého terénu) staveb na území obce Rtyně nad Bílinou. Krajský úřad OÚP měl dle žalobkyně zrušit závazné stanovisko (4) pro uvedenou vadu, avšak místo toho změnil původní vadné závazné stanovisko s odůvodněním, že záměr v původním rozsahu bez stavebního objektu SO.03 hala RT3 je z hlediska souladu s politikou územního rozvoje, územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování přípustný.

Navíc dle žalobkyně mělo být zrušeno závazné stanovisko (4) i z důvodu nepřezkoumatelnosti, jelikož nesplňovalo náležitosti dle § 149 odst. 2 správního řádu, na což bylo upozorněno v rámci odvolacího řízení. Krajský úřad OÚP sice na straně 4 svého měnícího stanoviska přisvědčil odvolatelům, že stanovisko magistrátu OÚP nesplňuje zákonné náležitosti, nicméně přesto ho nezrušil, nýbrž změnil. Dle žalobkyně bylo úkolem magistrátu OÚP posoudit, zda záměr podstatně neztíží nebo neznemožní budoucí využití územní rezervy, jelikož pozemky dotčenými záměrem prochází koridor územní rezervy vysokorychlostní trati VRT-ZR1. Dle žalobkyně uvedené posouzení v prvoinstančním závazném stanovisku zcela chybí.

Ve vztahu ke třetímu okruhu žalobních námitek ohledně nesprávného postupu územního řízení a orgánu územního plánování při zanedbání § 96b stavebního zákona žalobkyně uvedla, že v průběhu řízení došlo ze strany žadatele ke zúžení jeho žádosti o územní rozhodnutí, přičemž byla žádost zúžena pouze o stavební objekt SO.03 (objekt haly), avšak všechny ostatní stavební objekty, které k hale neoddělitelně přísluší, zůstaly v žádosti. Stejně tak dokumentace k žádosti zůstala beze změny. Žalobkyně poukázala na § 96b odst. 3 stavebního zákona, kde je stanovena povinnost orgánu územního plánování, aby v závazném stanovisku zkoumal přípustnost záměru z hlediska cílů a úkolů územního plánování uvedených v § 18 a § 19 stavebního zákona, přičemž žalobkyně zdůraznila, že dle zmíněných ustanovení se má dbát o komplexní řešení účelného a hospodárného využití území. Z toho žalobkyně dovozuje, že pokud byla žádost zúžena pouze o objekt haly SO.03 s absencí tomu odpovídající změny dokumentace pro územní řízení, tedy s absencí vypuštění všech souvisejících stavebních objektů, nebylo možné takovou stavbu do území umístit.

Ve vztahu ke čtvrtému okruhu žalobních námitek ohledně nezákonného sdělení MMR žalobkyně uvedla, že s ohledem na nezákonný postup nadřízeného orgánu územního plánování podala podnět MMR k přezkumu uvedeného měnícího stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, kterým bylo změněno závazné stanovisko magistrátu OÚP. Návrh na přezkum podaly rovněž další subjekty. Dne 31. 10. 2022 obdržela žalobkyně sdělení, ve kterém MMR uvádí, že neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení měnícího závazného stanoviska s tím, že neshledalo, že by měnící stanovisko bylo rozporným s právními předpisy, ztotožnilo se s jeho odůvodněním a konstatovalo, že v přezkumném řízení podle § 94 správního řádu nadřízený orgán nezkoumá věcnou správnost přezkoumávaného aktu, která je v mezích právních předpisů. Žalobkyně nesouhlasila s uvedeným názorem MMR s tím, že probíhalo odvolací řízení, pročež i MMR mělo postupovat dle § 94 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 7 a § 89 odst. 2 správního řádu, tedy zkoumat i věcnou správnost rozhodnutí. MMR dle žalobkyně zvolilo jednoznačně nesprávný postup, když podněty na zahájení přezkumného řízení závazného stanoviska, které bylo v rámci odvolání změněno, posoudilo bez vazby na stále probíhající odvolací řízení.

K výše uvedené námitce žalobkyně odkázala na příklad správného postupu, kdy ke zrušení závazného stanoviska posuzovaného podle § 149 odstavec 7 správního řádu přistoupila ministryně životního prostředí u závazného stanoviska svého ministerstva o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 6. 5. 2021, č. j. MZP/2021/530/542, ačkoli žádost žalovaného požadovala potvrzení nebo změnu závazného stanoviska podle § 149 odst. 7 správního řádu. S přihlédnutím k doporučení rozkladové komise dospěla ministryně k závěru, že závazné stanovisko MŽP přísluší v přezkumném řízení zrušit jako nezákonné podle ustanovení § 149 odst. 8 správního řádu, což byl dle žalobkyně správný postup.

Žalobkyně upozornila, že MMR ve svém sdělení o nezahájení přezkumného řízení uvedlo, že si od krajského úřadu OÚP, který vydal závazné stanovisko, k jehož přezkumu byl dán podnět, vyžádalo stanovisko k těm částem podání, které směřovaly proti obsahu předmětného závazného stanoviska, avšak relevantní odpověď neobdrželo. Z uvedeného dle žalobkyně vyplývá, že MMR mělo důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci, pročež nemohlo objektivně přezkoumat napadené měnící stanovisko, a mělo ho tudíž zrušit.

Dle žalobkyně proto, že krajský úřad OÚP vydal výše uvedené měnící stanovisko, se de facto jedná o nové prvostupňové stanovisko, jelikož bylo měnící. Krajský úřad z toho důvodu nemohl sám sobě přezkoumat stanovisko dle § 149 odst. 7 správního řádu, a tudíž přezkum měl být učiněn ze strany MMR, což nebylo provedeno.

Žalobkyně uvedla, že na straně 4 výše zmíněného sdělení MMR je uvedeno, že žadatel má právo zúžit předmět své žádosti, přičemž správnímu orgánu nepřísluší posuzovat, zda záměrem umisťované stavby jsou účelné, či nikoli. S tímto názorem žalobkyně nesouhlasí, neboť správní orgán se musí v řízení o umístění stavby zabývat i posouzením účelu umisťované stavby s ohledem na cíle a úkoly územního plánování, jak uvedla žalobkyně v předchozí části žaloby.

Ve vztahu k pátému okruhu žalobních námitek ohledně nesprávného vypořádání odvolacích námitek žalobkyně uvedla, že v odvolání namítla, že k žádosti není přiložena smlouva se správcem sítě (připojení na vodovod a kanalizaci), společností Severočeské vodovody a kanalizace, a. s. (dále obvykle jen „SčVK“). Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že napojení na vodovod bude provedeno z vodojemu SO.26, který již byl povolen v samostatném řízení, pročež není důvod k doložení smlouvy. S takovým vysvětlením žalobkyně nesouhlasí, jelikož nebyla účastníkem jiného stavebního řízení ohledně zmíněného vodojemu. Žalobkyně nesouhlasí ani s konstrukcí stavebního úřadu, že si mohla část dokumentace či informace obstarat od sousední obce či dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Dle žalobkyně měla být smlouva přiložena k žádosti dle § 86 odst. 2 písm. d) stavebního zákona.

V odvolání žalobkyně namítala, že k žádosti je přiložena pouze neaktuální smlouva o připojení odběrného místa elektrického zařízení k distribuční soustavě, uzavřená 29. 5. 2017 mezi společnostmi ČEZ Distribuce a. s. a CTP Invest s. r. o., a to k jinému záměru. Aktuální smlouva o připojení k žádosti předložena není. Vyjádření žalovaného v napadeném rozhodnutí, že smlouva o připojení stále platí, přičemž práva a povinnosti přešly na nového vlastníka, považuje žalobkyně za nedostačující, neboť původní smlouva se týkala jiného záměru o jiných parametrech.

V odvolání žalobkyně namítala, že trvá na předložení závazného stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje z hlediska řešení silnic II. a III. třídy dle § 40 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, ve znění do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) a závazného stanoviska obce s rozšířenou působností z hlediska řešení místních a účelových komunikací dle § 40 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného v napadeném rozhodnutí, že za „řešení“ silnic II. a III. třídy nelze považovat každou sebemenší stavební úpravu a že v zásadě jde o výstavbu či rekonstrukce silnic anebo jiný zásah do těchto pozemních komunikací (např. rozšíření, uložení inženýrských sítí apod.), který si vyžádá územní (společné) povolení. Žalobkyně upozornila, že na stávající silnici č. III/25352 je povolen vjezd vozidel do 10 t okamžité hmotnosti. Šířka komunikace v oblasti záměru je cca 6 m, krajnice je nezpevněná. Komunikace tím pádem není dimenzována pro provoz vozidel převyšujících 10 t hmotnosti. Z dokumentace záměru v procesu EIA dle žalobkyně plyne, že v souvislosti se záměrem se počítá s provozem 2 194 cest osobních automobilů, 564 cest dodávek a lehkých nákladních vozidel a 688 cest návěsových souprav/kamionů, a to každý den. Dle žalobkyně hmotnost prázdné návěsové soupravy převyšuje 12 t, naložená souprava může mít téměř 40 t. Z uvedeného je dle žalobkyně patrné, že vadou rozhodnutí o umístění záměru je také nekomplexnost posouzení dopravního napojení, únosnosti komunikace a jejího mezního zatížení.

Zachování provozu na silnici III. třídy spojující rychlostní komunikaci s přilehlými obcemi je dle žalobkyně veřejným zájmem. Připojením záměru, který vyvolá extrémní dopravní zatížení, je v příkrém rozporu s tímto zájmem. Stavební úpravy silnice III. třídy navržené záměrem jsou dle žalobkyně takového rozsahu, že je nelze charakterizovat jako „… každou sebemenší stavební úpravu …“. Uplatnění závazného stanoviska v územním řízení z hlediska řešení silnic II. a III. třídy krajským úřadem podle § 40 odst. 3 písm. f) zákona o pozemních komunikacích je nejenom zákonnou povinností, ale i neopomenutelným podkladem pro vydání územního rozhodnutí. Rezignace na toto stanovisko je dle žalobkyně rezignací na ochranu veřejného zájmu na zachování funkční silniční sítě a může vyvolat rozsáhlé materiální škody. Pokud by nebyly podmínky pro úpravu komunikace nutné pro napojení záměru definovány již v územním rozhodnutí, mohlo by dle žalobkyně dojít k situaci, kdy následné investice do poškozené infrastruktury budou přičteny k tíži veřejných rozpočtů.

Stěžejní je dle žalobkyně právě chybějící závazné stanovisko, kdy dle popisu stavebního záměru (str. 11 prvostupňového rozhodnutí) je počítáno s rozšířením o odbočovací pruh u silnice III. třídy. Pokud má být přidáván další pruh, je nepochybné, že bude nutné fyzicky zasahovat do komunikace jako takové (srov. odůvodnění stavebního úřadu, kde je uvedeno, že se závazné stanovisko vydává jen tehdy, je-li fyzicky zasahováno do existující komunikace), a proto je nutné disponovat souhlasným závazným stanoviskem krajského úřadu dle § 40 odst. 3 písm. f) zákona o pozemních komunikacích. Absolutně nelze dle žalobkyně akceptovat argumentaci, že vytváření nové křižovatky a nového silničního pruhu není fyzickým zásahem do silnice. Kromě toho ke konstrukci nového připojení musí být vydán souhlas silničního správního úřadu ve smyslu § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích, přičemž i tuto podmínku vydání územního rozhodnutí je dle žalobkyně namístě přezkoumat.

V odvolání žalobkyně namítala, že žádost o vydání územního rozhodnutí byla podána jako neúplná. Některá podstatná stanoviska byla dodána až po termínu doručení žádosti (závazné stanovisko orgánu ochrany přírody ze dne 4. 5. 2021, stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 7. 5. 2021, závazné stanovisko MŽP ze dne 6. 5. 2021). Rovněž v odvolání namítala, že pokud byly podklady pro rozhodnutí vkládány do spisu i v průběhu řízení, měla být před vydáním rozhodnutí dána účastníkům možnost se k nim vyjádřit. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nahlížela do spisu dne 12. 5. 2021, mohla se seznámit se všemi podklady, a nebyla tak krácena na svých právech. Žalobkyně nesouhlasí s takovým vypořádáním odvolací námitky, jelikož podstatou odvolací námitky bylo porušení procesní posloupnosti ze strany stavebního úřadu, a to nerespektování § 45 odst. 2 správního řádu, dle kterého má správní orgán vyzvat k odstranění vad žadatele, jestliže jeho žádost trpí vadami. Dle žalobkyně neměl stavební úřad vůbec oznamovat zahájení řízení, nýbrž měl dle § 86 odst. 4 stavebního zákona řízení přerušit, když žádost neobsahovala potřebné náležitosti. Místo toho však stavební úřad v řízení pokračoval, čímž nadržoval žadateli. Stavební úřad neumožnil účastníkům řízení seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim dle § 36 odst. 3 správního řádu, což považuje žalobkyně za podstatnou vadu řízení.

Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně poukázala na skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno s neobyčejnou rychlostí, 6 dnů od skončení lhůty pro uplatnění námitek, přičemž dva z těchto dnů připadají na víkend. Podat námitky a připomínky v řízení bylo možné do 9. 6. 2021. Stavební úřad zvládl vypořádat obsáhlé námitky obou obcí i připomínky dotčené veřejnosti za pouhých 6 dní, když územní rozhodnutí je datováno 15. 6. 2021. Taková rychlost s ohledem na rozsáhlost záměru a obvyklou rychlost postupu stavebních úřadů nebývá dle žalobkyně běžná. Na straně druhé rychlost řízení dle žalobkyně mohla mít za následek opomenutí některých procesních úkonů ve věci jako vyrozumění účastníků řízení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu po kompletním doplnění celého správního spisu.

Dle žalobkyně stavební úřad vyšel žadateli nebývalé vstříc, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že žalobkyni byla stavebním úřadem zkrácena lhůta pro doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí na pouhých osm dnů oproti požadovaným dvěma týdnům. Stejně tak stanovení lhůty platnosti územního rozhodnutí na maximální možnou dobu pěti let, odůvodněné jen povrchně, svědčí dle žalobkyně o vstřícném přístupu k žadateli.

Žalobkyně namítá, že postoj stavebního úřadu odporuje jedné ze základních zásad činnosti správního orgánu uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle které správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

V odvolání napadla žalobkyně závazné stanovisko (4) magistrátu OÚP ze dne 26. 3. 2021, č. j. MgMT/028348/2021, z důvodu nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, jak popsala žalobkyně v předchozí části žaloby. Jako žalobní argumentaci proti vypořádání této odvolací námitky využívá žalobkyně v celém rozsahu podnět k zahájení přezkumného řízení změny závazného stanoviska č. j. KUUK/057816/2022, který podala v rámci vyjádření k podkladům napadeného rozhodnutí.

Dále upozornila žalobkyně na stranu 68 prvostupňového rozhodnutí, kde je ve vypořádání námitek žalobkyně uvedeno, že malá část pozemku p. č. 257 v k. ú. Žichlice u Modlan pravděpodobně zasahuje do nezastavěného území, avšak v severní části tohoto pozemku nejsou umisťovány žádné stavby, pouze zeleň, což je dle stavebního úřadu opatření na ochranu přírody souladné s § 18 odst. 5 stavebního zákona. S tímto názorem žalobkyně nesouhlasí, neboť se jedná o výrobně skladovací záměr uceleného logistického areálu, přičemž je nutné ho posuzovat jako celek. Nelze proto dle žalobkyně užít § 18 odst. 5 stavebního zákona k obhájení popsaného postupu. Pokud se záměr nevejde do ploch vymezených v územně plánovací dokumentaci pro daný účel, nelze jej umístit do nezastavěného území.

K výše uvedenému přesahu pozemku se dle žalobkyně vyjádřil i krajský úřad OÚP ve svém měnícím stanovisku na straně 8, kde konstatoval přesah části pozemku p. č. 257 do nezastavěného území, avšak z důvodu umístění zeleně na předmětné části pozemku neshledal rozpor s § 18 odst. 5 stavebního zákona, obdobně jako stavební úřad. Krajský úřad OÚP v měnícím stanovisku dle názoru žalobkyně ohýbá výklad ustanovení stavebního zákona v zájmu potřeb žadatele. Územně plánovací dokumentace, územní plány a regulační plány dle žalobkyně pracují s plochami a jejich využitím, a to bez ohledu na to, ve kterém místě plochy bude umístěna stavba. Předmětná dokumentace územního rozhodnutí (dále jen „DÚR“) vymezuje plochy, na kterých bude umístěna stavba, a tyto plochy jsou podle § 2 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavebním pozemkem. Plocha stavebního pozemku bude součástí zastavěného území, proto nemůže ležet v ploše nezastavěné. Pokud stavební pozemek vymezený územním rozhodnutím zasahuje do ploch nezastavěného území, pak je dle žalobkyně územní rozhodnutí nezákonné. Ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona se dle žalobkyně vztahuje na stavby jako celek, v případě souboru staveb pak na stavbu hlavní. Záměr PH Park Teplice je výrobně-skladovací stavbou, která není dle žalobkyně uvedena v § 18 odst. 5 stavebního zákona. Pro uplatnění tohoto ustanovení není rozhodující, že do nezastavěného území zasahuje „zelená plocha“ jako součást plochy výrobně-skladovací stavby. Názor krajského úřadu OÚP je dle žalobkyně nejen hrubě nezákonný, ale zjevně nadržuje žadateli.

Dále se žalobkyně věnovala zpětvzetí části žádosti provedenému žadatelem s tím, že takové částečné zpětvzetí žádosti (například vypuštění jedné z hal) způsobí změnu stavby, která je specifikována projektovou dokumentací celé stavby v příloze žádosti o umístění stavby. Zpětvzetí části žádosti způsobí dle žalobkyně změnu stavby, která již byla nepravomocně nejen umístěna, ale v prvním stupni také projednána se všemi účastníky řízení a se všemi dotčenými orgány. Projektová dokumentace nebyla nijak upravena, uprostřed záměru v důsledku zúžení žádosti a zastavení řízení zůstalo nedořešené „bílé místo“, které je sice součástí dotčených pozemků, ale jeho účel není v rozhodnutí nikterak ošetřen. Ostatní objekty záměru zůstávají po částečném zpětvzetí žádosti o vydání územního rozhodnutí beze změn. V důsledku by tak v umístěné části záměru zůstala veškerá infrastruktura k původně zamýšlené hale SO.03, včetně přípojek, chodníků, nakládacích doků pro kamiony, parkovišť, obslužných komunikací. Žalovaný nepožadoval jakkoli upravit projektovou dokumentaci DÚR. Nereagoval na skutečnost, že po částečném zpětvzetí žádosti nedisponoval informacemi, jakým způsobem bude plocha po vypuštění stavebního objektu SO.03 využita/upravena a k jakému účelu bude sloužit. Záměr poskládaný salámovou metodou se stal dle žalobkyně neumístitelným. Výše popsaná změna stavby má dle žalobkyně za následek neaktuálnost kompletně všech podkladů prvostupňového rozhodnutí včetně všech stanovisek, závazných stanovisek, vyjádření, souhlasů, zápisů z projednání atd., protože tyto všechny jsou vydány či pořízeny k jiné stavbě, než která má být nakonec umístěna. Žadatel dle žalobkyně může žádost zúžit, ale musí ke změně doložit nový komplex aktuálních podkladů a zúžená žádost musí být znovu projednána v prvním stupni. Krajský úřad OÚP ve svém měnícím stanovisku nedostatečně posoudil účel této části umisťované infrastruktury, přičemž dle žalobkyně nemá smysl samostatné umístění doprovodné infrastruktury.

Dále žalobkyně namítla, že nebylo vyhodnoceno, jakým způsobem mají být likvidovány srážkové vody v prostoru haly, ohledně které byla žádost zúžena, což v současné DÚR není vůbec ošetřeno.

V odvolání žalobkyně namítala, že stanovisko EIA vydané krajským úřadem dne 1. 10. 2020 pod č. j. KUUK/142694/2020 považuje za nezákonné, a stejně tak i závazné stanovisko k ověření změn záměru (verifikace EIA), vydané krajským úřadem dne 20. 5. 2021 pod č. j. KUUK/064910/2021/ZPZ. Jako žalobní argumentaci proti vypořádání této odvolací námitky využívá žalobkyně v celém rozsahu podnět k zahájení přezkumného řízení změny závazného stanoviska MŽP, k žádosti odvolacího správního orgánu o potvrzení či změnu závazného stanoviska datované 21. 12. 2021, č. j. MZP/2021/530/1600, který podala žalobkyně v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí.

V odvolání žalobkyně namítla, že dojde k výraznému nárůstu dopravy generovanému záměrem a že dojde k zásadnímu ovlivnění dopravy v okolních obcích. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že se nejedná o námitku, ale konstatování, resp. názor žalobkyně. Žalobkyně trvá na tom, že se jednalo o odvolací námitku, kterou žalovaný řádně nevypořádal, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dle žalobkyně byly v dopravní studii zjištěny rozpory, které vedou k závěru, že dopravní studie byla účelově zkreslena tak, aby v úseku doprava „prošla“ řízením EIA. Objem generované nákladní dopravy je značně podhodnocen, navazující rozptylová a hluková studie dle žalobkyně pracují s nesprávnými vstupními daty. Obrovskou dopravní zátěž si vyžádá už jen samotný přesun podorničí a ornice, které budou dopravovat do lomu Vršany. Doprava zaměstnanců se předpokládá v drtivé většině osobními vozy, je tedy velmi pravděpodobné, že osobní doprava bude směrována i přes stávající zástavbu obce Modlany, a tím dojde ke zhoršení kvality bydlení zejména v lokalitách obcí Suché, Věšťany a Modlany. V příloze dopravní studie na obr. 9 – rozpad cest generovaných záměrem PH Parku uvedených 5 % osobních automobilů směřujících po komunikaci směr Suché, považuje žalobkyně za údaj vysoce podhodnocený a zkreslující. Tato trasa je ideální pro přiblížení ze západní části města Teplice, z Krupky i severně umístěných přilehlých obcí. V dokumentaci nejsou navržena žádná kompenzační opatření v rámci tras osobní dopravy, kdy bude docházet k nárůstu dopravy přes obce Modlanska. Dopravní toky vedoucí do nově navrhované lokality PH Park zásadně negativně ovlivní dopravu i v okolních obcích, neboť část dopravních toků bude zcela jistě vedena přes přilehlé obce, i když tomu tak dle výpočtů dopravních toků v EIA údajně není. Toto své tvrzení opírá žalobkyně zejména o skutečnost, že zásadní podíl pracovní síly je kumulován do sídel. Nejsou to však jen Teplice, Ústí nad Labem, Trmice a další obce situované okolo silnice č. I/63, ale i sídla, která mají rychlejší dopravní napojení na místo záměru přes sídla Suché, Věšťany, Modlany, Srbice. Tato rychlejší a kratší spojení budou zcela jistě používána, obdobně jako je tomu při spojení obcí Rtyně, Žalany apod. s průmyslovou zónou Krupka a s nákupním centrem Olympia Teplice. Okolní obce nemají dle žalobkyně na tak intenzivní dopravu dimenzovanou silniční síť. Silnice nižších tříd zde mají minimální průjezdnou šířkou, místy je není možné ani šířkově upravit, protože jsou lemovány uliční zástavbou. Nadto není dle žalobkyně vyřešen problém s maximálním zatížením komunikace č. III/25352, na což upozornila již v předchozí části žaloby.

V odvolání žalobkyně namítla, že výstavba záměru by zcela zásadním způsobem ovlivnila vnímání krajiny v jejím blízkém, ale i poměrně vzdáleném okolí. Záměr je tak monstrózní, že naruší pohledovou zelenou linii viditelnou např. z Milešovky, z obcí Rtyně nad Bílinou, Žalany, Bořislav, Žim, Bukovice, Lhenice a dalších. Žalobkyně uvedla i řadu dalších skutečností ohledně narušení krajinného rázu (kapitola 9. Krajina, strana 28 až 32). Obsáhlou odvolací námitku vypořádal žalovaný stručným konstatováním, že po vypuštění stavebního objektu SO.03 – HALA RT3 záměr splní závazný regulativ koeficientu zeleně pro funkční plochu Z1/R19, uvedený v územním plánu obce Modlany a že obce Modlany a Rtyně nad Bílinou nesouhlasí se stavbou přesto, že jejich územní plány umístění stavby za splnění daných regulativ připouští. Žalobkyně upozorňuje, že žalovaným zmiňovaný Územní plán obce Modlany z roku 1996, ve znění změny č. 1 účinné od roku 2009 (dále obvykle jen „územní plán žalobkyně“) na straně 32 uvádí, že využití předmětných ploch Z1/R19, které jsou přesahem ploch ze sousedních obcí, je třeba bedlivě sledovat z hlediska krajinného rázu, což však v daném případě nebylo naplněno. Obsahu územního plánu si musel být vědom i investor, který přesto nechal vypracovat projekt s těmito základními parametry: Zastavěná plocha šesti hal dosahuje cca 11 ha, komunikace, zpevněné plochy cca 5 ha, celková plocha záměru cca 32 ha. Vzdálenost od západní hrany haly RT2 po východní hranu haly RT6 činí 1,35 km. Dle žalobkyně se jedná o kolos, který naruší harmonické měřítko a vztahy nejen v lokalitě, ale i okolí, což v intencích charakteristik krajinného rázu představuje extrémně negativní zásah.

Dle žalobkyně podkladem pro vydání předmětného územního rozhodnutí bylo, mimo jiných, Souhrnné stanovisko k projektové dokumentaci stavby PH Park Teplice v katastrálních územích Velvěty, Žichlice u Modlan a Malhostice pro územní řízení, které vydal Magistrát města Teplice, odbor životního prostředí, (dále jen „magistrát OŽP“) dne 15. 4. 2021 pod značkou MgMT OŽP 024222/2021/V-203/Kol. V souhrnném stanovisku magistrát OŽP tvrdí, že posoudil předloženou projektovou dokumentaci podle právních předpisů v platném znění, kdy zároveň uvádí, že není dotčeným orgánem, stavba se nedotýká zájmů chráněných tímto zákonem v rámci místní a věcné příslušnosti magistrátu OŽP. Žalobkyně namítá, že zmíněné stanovisko bylo vydáno v rozporu s § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), dle kterého k umisťování a povolování staveb, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody, přičemž tímto orgánem je dle § 77 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny obecní úřad obce s rozšířenou působností, tedy v daném případě magistrát OŽP.

V odvolání žalobkyně namítala, že projektová dokumentace není v souladu se závazným stanoviskem magistrátu ze dne 8. 4. 2021, č. j. MgMT/034333/2021/Pl, které požaduje splnění podmínek, že „veškeré manipulační plochy a nakládací plochy budou mít zajištěnu ochranu proti průniku ropných látek do podloží. Tzn., že budou provedeny z nepropustného povrchu (nikoliv z betonové dlažby) …“ Žalobkyně v odvolání upozornila, že o betonové dlažbě je však dle Souhrnné technické zprávy (součást DÚR – poznámka soudu) stále uvažováno, stejně tak s ní operuje vydané územní rozhodnutí v popisu stavby. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že uvedené pochybení napravil stanovením podmínky č. 19, ze které vyplývá, že manipulační, nakládací a parkovací plochy nebudou provedeny z betonové dlažby, což musí být vyřešeno v projektové dokumentaci pro stavební řízení. Dle žalobkyně se jedná o další důkaz, že odvolací orgán opravuje, upravuje a de facto vytváří zcela nové prvostupňové rozhodnutí. Jestliže v rozhodnutí v popisu stavby bylo vypuštěno materiálové složení budoucích staveb, zdůrazňuje žalobkyně, že odvolací orgán nemůže takto zasahovat do žádosti a jejích příloh. Žalovaný jakožto odvolací orgán měl vycházet z toho, že stavba v příloze žádosti nesplňuje podmínky závazných stanovisek, a proto ji nelze do území umístit.

V odvolání žalobkyně namítala, že podmínka stanovená Ministerstvem dopravy ve stanovisku ze dne 7. 5. 2021, č. j. MD-7632/2021-130/4, se týká i samotného umístění stavby v předmětném řízení a že má žalobkyně za to, že není možné stavbu západně od silnice III/25352 umístit nyní, ale je nutné vyčkat na definitivní výběr přesného vedení trasy vysokorychlostní trati (dále obvykle jen „VRT“). Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že s ohledem na změnu prvostupňového rozhodnutí není Ministerstvo dopravy dotčeným orgánem, nýbrž tímto dotčeným orgánem je magistrát OÚP, který vydal závazné stanovisko, jež bylo přezkoumáno krajským úřadem jako nadřízeným orgánem, přičemž podkladem stanoviska bylo vyjádření Ministerstva dopravy ohledně existence územní rezervy pro trasu VRT. S takovým vysvětlením žalobkyně nesouhlasí. Žalovaný vypustil z prvostupňového rozhodnutí podmínku převzatou ze stanoviska Ministerstva dopravy s odůvodněním, že toto ministerstvo není v územním řízení dotčeným orgánem. Následně se opírá o vyjádření téhož ministerstva, ve kterém hledá odpověď na otázku, zda záměr jako změna v území by mohl stanovené využití koridoru územní rezervy podstatně ztížit nebo znemožnit. Žalobkyně upozornila na § 36 stavebního zákona ohledně zásad územního rozvoje, § 23b stavebního zákona ohledně územní rezervy, § 2 odst. 1 stavebního zákona ohledně definice změny v území a § 54 odst. 5 stavebního zákona řešící nesoulad zásad územního rozvoje s územním plánem obce, přičemž žalobkyně dovodila, že stavební úřad nemohl do koridoru územní rezervy VRT umístit předmětný záměr, neboť závazný je stavební zákon a nelze rozhodovat podle vyjádření Ministerstva dopravy.

V odvolání žalobkyně namítala, že po prostudování projektové dokumentace došla k závěru, že není možné splnit podmínku společnosti SčVK danou ve vyjádření ze dne 17. 5. 2021, č. j. O21690052764/ÚTPČMO/VP, ohledně dodržení ochranného pásma vodovodu. K tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že společnost SčVK se vyjádřila k předložené dokumentaci pro územní řízení a s navrženým řešením souhlasí za jí daných podmínek, které stavební úřad převzal do podmínek územního rozhodnutí. Žalobkyně však trvá na tom, že ochranné pásmo vodovodu není možné dodržet, neboť až 5 m vysoká stavba OP3 je umisťována na hranici ochranného pásma vodovodu. Takto vysoká stěna si vyžádá realizaci mohutné základny, jejíž vybudování jistě zasáhne do ochranného pásma vodovodu včetně nutnosti zřídit staveniště (dočasný zábor) v těsné blízkosti samotného potrubí. Dle žalobkyně v DÚR není průběh opěrných zdí jednoznačně patrný. Ve výkresové části projektu je poloha opěrných zdí k nalezení po značném úsilí, v textové části je jejich poloha popsána zmatečně. Správce sítě si tak ani nemusel uvědomit, že v ochranném pásmu vodovodního přivaděče bude něco budováno, resp. dojde ke kolizi stavby a ochranného pásma. Tato chyba byla dle žalobkyně následně převzata stavebním úřadem. Žalobkyně vyjádřila podiv, že ani žalovaný neověřil průběh opěrných zdí a kolize jedné z nich s ochranným pásmem vodovodu a spokojil se s vyjádřením správce sítě.

V odvolání namítala žalobkyně, že opěrná stěna OP1 umístěná na hranici s pozemkem p. č. XF v k. ú. Xd, jehož vlastníkem je Česká republika a příslušnost hospodařit s ním má Státní pozemkový úřad (dále obvykle jen „SPÚ“), bude zřejmě založena také na tomto pozemku a že taktéž popínavé rostliny na ozelenění stěny budou zasazeny na cizím pozemku. Zároveň namítala v odvolání, že není vysvětlen způsob obhospodařování pole v režimu jako doposud ani statika stěny, a že napadá souhlas SPÚ se stavbou. K tomu žalovaný v napadeném usnesení uvedl s odkazem na § 89 odst. 4 stavebního zákona, že je absurdní, aby žalobkyně napadala souhlas vlastníka sousedního pozemku, když SPÚ je účastníkem řízení a má možnost hájit svá práva. Žalobkyně namítá, že si nechtěla přisvojit práva jiných účastníků, ale chtěla poukázat na fatální nedostatky DÚR. Z výkresové dokumentace není dle žalobkyně zřejmé, v jakých místech mají být realizovány opěrné stěny OP1, OP2 a OP3. Zavádějící je popis umístění opěrných zdí v technické zprávě, stavby stěn nelze podle něj ve výkresech dohledat. Opěrné stěny byly žalobkyní dohledány až pomocí polohy popínavých rostlin. Přitom se jedná o tři velmi dlouhé a až 5 m vysoké stavby. Opěrná stěna OP1 byla lokalizována ve východní části areálu na rozhraní pozemkových parcel č. XF v k. ú. Xd, č. XA v k. ú. Xa a č. XE v k. ú. Xc. Zeď má tvar písmene L a leží při západním konci jižní hrany haly RT1. Samotné umístění betonové stěny vysoké 2,5 – 3,8 m na rozhraní pozemků odporuje dle žalobkyně řadě zásad a podmínek vyřčených v řízení EIA i v územním řízení. Ze strany sousedního pozemku OP1, tedy pozemku p. č. XF v k. ú. Xd, se bude výška opěrné zdi pohybovat cca 2,5 – 3,8 m nad upraveným terénem. Žadatel má v úmyslu umístit tuto opěrnou stěnu přesně na hranici pozemků. Zřejmě si SPÚ neuvědomil obsah a dosah projektové dokumentace, která není přehledná. Umístění opěrných stěn z výkresové části není dle žalobkyně zcela zřejmé a v textové části je zcela zavádějící popis, že OP1 bude „u jižního cípu parkoviště“, což není pravda. Místo toho, aby se žalovaný zabýval věcnou logikou argumentace žalobkyně, tak rezignoval nad nesmyslným nebo přinejmenším nedořešeným umístěním opěrných stěn.

V odvolání žalobkyně namítala, že ohledně osvětlení není patrný soulad dokumentace s požadavky závazného stanoviska EIA s tím, že v dokumentaci není zdůvodněno, proč budou svítidla na obvodu budov instalována v max. výšce 8 m, když závazné stanovisko EIA primárně počítá s umístěním do 6 m, pouze v odůvodněných případech z technických důvodů max. 8 m nad terén, a že není popsáno technické řešení, které zajistí eliminaci odrazu světla od fasády a oken, a že postrádá vyhodnocení rušivého osvětlení pro obec Suché. Žalovaný v napadeném rozhodnutí s přihlédnutím k Průvodní zprávě umělého venkovního osvětlení, která je součástí DÚR, dovodil, že požadavky závazného stanoviska EIA jsou splněny, s čímž žalobkyně nesouhlasí, jelikož v dokumentaci není zdůvodněno, proč budou svítidla na obvodu budov instalována v max. výšce 8 m. Stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí na straně 70 argumentuje, že „v případě osazení svítidel do výšky 6 m a splnění požadavků EIA by muselo dojít k navýšení celkového počtu svítidel pro dodržení normových hodnot, čímž dojde k navýšení hodnoty parametru rušivého světla. Optimalizace umístění svítidel ve výšce 8 m je doloženo a zdůvodněno požadovanou světelně technickým výpočtem, který je součástí projektové dokumentace.“ Z uvedeného dle žalobkyně není zřejmé, na základě jakých materiálů si stavební úřad vytvořil úsudek, že by muselo dojít k navýšení počtu svítidel pro dodržení normových hodnot. Neuvádí ani, jaké normové hodnoty zmiňuje. Stavební úřad zcela rezignoval na posouzení, zda bylo řádně zdůvodněno umístění svítidel do výšky 8 m a kterých svítidel se tato výjimka týká. Žalobkyně je toho názoru, že došlo k porušení podmínky vyplývající ze stanoviska EIA, a to podmínky: „Svítidla budou osazena do 6 m, ve zdůvodněných případech z technických důvodů max. 8 m nad terén.“ Stavební úřad se opírá jen o světelně technický výpočet, ten však neuvádí, která svítidla budou umístěna do výšky 6 m a která do maximální výšky 8 m, a ani výjimky z technických důvodů nezdůvodňuje. Taktéž žalovaný dle žalobkyně vůbec neřešil podstatu námitky, a to že umístění osvětlení ve výšce vyšší než 6 m nad terénem musí být odůvodněno.

V odvolání žalobkyně namítla, že v prvostupňovém rozhodnutí jsou nejasné a zavádějící formulace, k čemuž žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že podkladem rozhodnutí o umístění stavby je DÚR, jejímž obsahem je i popis umisťovaných staveb, a že rozhodnutí o umístění stavby obsahuje mj. druh a účel umisťované stavby, nikoli však podrobně převzatý popis staveb uvedený v DÚR. Takové vypořádání námitky opět dle žalobkyně nese znaky napravování chyb (změnou rozhodnutí) a de facto vytváření nového prvoinstančního rozhodnutí.

Žalobkyně požadovala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno ve výroku II. a aby bylo zrušeno i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu, jelikož vykazuje co do posouzení umístění řešené stavby obdobné nedostatky jako napadené rozhodnutí.

Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. K námitkám žalobkyně ohledně procesního postupu při vypořádání podnětů k přezkumu podkladových závazných stanovisek uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že bylo třeba vyčkávat v odvolacím řízení na výsledek řízení o přezkumu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že bylo třeba odlišit primární postup dle § 149 odst. 7 správního řádu, kdy si k odvolacím námitkám vyžádal u nadřízených dotčených orgánů potvrzení nebo změnu napadených závazných stanovisek, a následný postup dle § 149 odst. 8 správního řádu, podle nějž předal příslušným orgánům podněty k přezkumu závazných stanovisek, jež byly výsledkem přezkumu nadřízených orgánů podle § 149 odst. 7 správního řádu. Dle žalovaného zaměňuje žalobkyně zmíněné dva postupy. Žalovaný trvá na svém názoru, že přezkum závazných stanovisek dle § 149 odst. 8 správního řádu nepředstavoval ve vztahu k územnímu řízení předběžnou otázku, a nebylo tudíž nezbytné, aby žalovaný s vydáním napadeného rozhodnutí vyčkával na výsledky posouzení podnětů k přezkumu podle tohoto ustanovení.

K žalobní námitce, že není zřejmé, jaký veřejný zájem žalovaný chránil, když umožnil doplnit v odvolacím řízení o zcela nové závazné stanovisko MŽP ze dne 20. 4. 2022, č. j. MZP/2022/530/543, o udělení souhlasu k trvalému odnětí půdy ze ZPF, žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zásadou procesní ekonomie a zásadou jednotnosti správního řízení. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že by porušil rovnost účastníků a nadržoval žadateli.

K žalobním námitkám směřujícím proti podkladovým závazným stanoviskům upozornil žalovaný, že je vázán závaznými stanovisky nadřízených orgánů, která vyžádal postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu, přičemž žalovanému nepřísluší se po odborné stránce vyjadřovat k jejich obsahu. Žalovaný upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 As 26/2020-43, ze kterého plyne, že i prostou reprodukci závazného stanoviska lze považovat za dostatečné vypořádání námitek uplatněných v opravném prostředku proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný postupoval v souladu s uvedeným judikátem.

Co se týče námitek žalobkyně vůči měnícímu závaznému stanovisku, které vydal krajský úřad OÚP, poukázal žalovaný na apelační princip zakotvený v § 149 odst. 7 správního řádu, dle kterého postupoval, pročež přistoupil ke změně, a nikoli ke zrušení prvostupňového závazného stanoviska. Obecně nelze vyloučit, aby v případě postupu dle § 149 odst. 7 správního řádu nadřízený orgán zrušil prvostupňové stanovisko, pokud by byly shledány závažné nedostatky, což však nebyl posuzovaný případ.

K žalobní námitce, že po zúžení žádosti žadatele se žalovaný nezabýval účelností umístění ostatních stavebních objektů, které příslušely k vypuštěnému stavebnímu objektu, žalovaný odkázal na stranu 39 napadeného rozhodnutí, kde se námitkou výslovně zabýval. Žalovaný se po předmětném zúžení žádosti také zabýval otázkou použitelnosti dříve vydaných závazných stanovisek, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 As 49/2015-41, dle kterého je do jisté míry ponecháno na úvaze stavebního úřadu, zdali bude vyžadovat nová závazná stanoviska, nebo zdali naopak dospěje k závěru, že změna podkladů neopodstatňuje nutnost vyžádání nových závazných stanovisek. Úvahy žalovaného o možných dopadech zúžení žádosti jsou popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ve věci odnětí půdy ze ZPF žalovaný nadto pro jistotu požádal o součinnost i MŽP, které ve svém sdělení ze dne 18. 8. 2022, č. j. MZP/2022/530/1243, potvrdilo, že v projednávaném případě skutečně není potřeba vydávat nové závazné stanovisko a lze použít závazné stanovisko vydané k původnímu rozsahu záměru.

K žalobním námitkám ohledně nesprávného vypořádání odvolacích námitek žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nadto uvedl, že v případě některých námitek není zřejmé, jak by se namítané nedostatky dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby mohly dotknout práv žalobkyně, a to například žalobkyní namítaná neaktuálnost smlouvy o připojení odběrného místa. Žalobkyně se dle žalovaného v případě některých námitek nepřípustně pasuje do role ochránce práv jiných subjektů. Jde například o žalobkyní namítaný zavádějící popis umístění opěrných zdí, který nemusel být pro vlastníka sousedního pozemku přehledný, nebo námitku, že navrhovaná stavba zcela jistě může znemožnit realizaci vysokorychlostní trati, a proto nemohla být v jejím koridoru územní rezervy umístěna. Námitky tohoto charakteru by měl soud dle žalovaného posoudit jako nepřípustné.

Osoby zúčastněné na řízení – 1) CTP Invest, spol. s r. o., 2) Severočeská vodárenská společnost a. s. a 3) CETIN a. s. – se vyjádřily shodně, že budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K žalobě samotné se nevyjádřily.

Osoba zúčastněná na řízení 4) PRVNÍ ŽATECKÁ a. s. se rovněž vyjádřila, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, jelikož je zemědělským podnikatelem a obhospodařuje pozemky v dané lokalitě dle pachtovní smlouvy. K věci samé uvedla, že se ztotožňuje s obsahem žaloby ve všech jejích bodech a připojuje se k návrhu žalobkyně na zrušení napadeného rozhodnutí včetně prvostupňového rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení 5) VODA Z TETČIC z. s. (dále jen „spolek VODA Z TETČIC“) se obsáhle vyjádřila k žalobě, navrhla zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí, přičemž z jejího vyjádření je patrné, že se ztotožňuje s žalobní argumentací. K procesním pochybením žalovaného uvedla, že měl vyčkat na dokončení přezkumného řízení ohledně závazných stanovisek. Nesouhlasila s tím, že nebyl MŽP zohledněn znalecký posudek ze dne 30. 9. 2021 znalkyně Ing. Elišky Zimové, neboť MŽP bylo povinno se jím zabývat.

K měnícímu stanovisku krajského úřadu jakožto nadřízeného orgánu územního plánování uvedla, že nelze nahradit chybějící odůvodnění v prvostupňovém stanovisku vlastním odůvodněním. Změna stanoviska byla navíc provedena po zásadní věcné změně, kterou bylo zúžení žádosti žadatelem. Došlo tedy ke změně předmětu řízení, přičemž nadřízený orgán vstoupil do pravomoci orgánu prvního stupně, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení při vydávání závazného stanoviska, což je nezákonný postup.

Co se týče žalobní námitky, že nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, k tomu uvedla, že po datu 12. 5. 2021, kdy bylo nahlíženo do správního spisu, bylo do spisu vloženo například verifikační závazné stanovisko (EIA) ze dne 20. 5. 2021, přičemž není časově možné, aby zahájení navazujícího řízení bylo oznámeno dne 7. 5. 2021 a již dne 15. 6. 2021 bylo vydáno rozhodnutí ve věci, neboť z ustanovení o navazujícím řízení v zákoně č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) vychází konec lhůty pro uplatnění námitek na 9. 6. 2021. Stavební úřad porušil § 36 odst. 3 správního řádu, když neumožnil účastníkům seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Na stranách 36 až 38 prvostupňového rozhodnutí je uveden seznam podkladů rozhodnutí, ze kterého je zřejmé, že řada dokumentů byla do spisu doplněna až dodatečně po datu 12. 5. 2021. Stavební úřad měl účastníkům umožnit seznámit se s podklady pro rozhodnutí, přičemž výzva k seznámení se s podklady měla být provedena veřejnou vyhláškou s doručením 15 dní a další lhůtou k vyjádření, která by odpovídala složitosti řešené věci. Žalovaný nerozpoznal pochybení stavebního úřadu a ještě ho v napadeném rozhodnutí obhajoval, pročež je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je nezákonné.

Ohledně žalobní námitky přesahu pozemku p. č. XA v k. ú. Xa do nezastavěného území spolek VODA Z TETČIC uvedl, že sám stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí připouštěl pochybnosti, kde přesně je vedena hranice mezi zastavitelnou plochou a nezastavěným územím, z čehož plyne, že nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný měl tyto pochybnosti vyřešit, neboť každé rozhodnutí musí být v souladu se zásadou materiální pravdy, avšak tato zásada byla pominuta.

Spolek VODA Z TETČIC dále upozornil na stranu 35 odvolání žalobkyně, kde bylo požadováno, aby krajský úřad OÚP nechal vypracovat nezávislý expertní posudek o vlivu záměru na krajinný ráz. Nakonec žalobkyně přistoupila k zadání a předložení oponentního znaleckého posudku znalkyně Ing. Elišky Zimové, který ale nebyl připuštěn, což nesvědčí o zájmu žalovaného a MŽP na objektivním řešení celé věci.

Ohledně opěrných stěn OP1, OP2 a OP3 spolek VODA Z TETČIC uvedl, že žalobkyně neměla možnost se před vydáním rozhodnutí seznámit se souhlasem SPÚ se stavbou na pozemku p. č. XF v k. ú. Xd, pročež alespoň v odvolání žalobkyně namítala v prvním stupni opomenuté problémy s reálnou možností ozelenění stavby. Zákonným zájmem žalobkyně je vliv stavby na krajinný ráz a ozelenění areálu je jeho nedílnou součástí. Navíc spolek VODA Z TETČIC zdůraznil, že stavby opěrných stěn nebyly součástí záměru hodnoceného v procesu EIA, tedy ani nemohly být součástí podmínek stanoviska EIA. Žalovaný byl povinen zabývat se námitkami žalobkyně ohledně problémů ozelenění stavby, protože opěrné stěny byly poprvé přítomny až v dokumentaci pro umístění stavby, přičemž je evidentní, že pokud jsou umístěny přímo v hranici pozemků, pak ozelenění opěrných stěn areálu bude již mimo pozemky vymezené územním rozhodnutím. Údržba zeleně by musela být prováděna ze sousedního pozemku.

Osoba zúčastněná na řízení 6) obec Rtyně nad Bílinou (dále jen „obec Rtyně“) se obsáhle vyjádřila k žalobě, navrhla zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí, přičemž z jejího vyjádření je patrné, že se ztotožňuje s žalobní argumentací. Dle obce Rtyně, pokud žalovaný poslal na základě vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí o odvolání k přezkumu závazná stanoviska, musel vyčkat na výsledky přezkumu, což se nestalo. Měnící závazné stanovisko krajského úřadu jakožto nadřízeného orgánu územního plánování považuje za nezákonné z důvodů popsaných v žalobě a navíc z důvodu porušení zásady legitimního očekávání zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu. Obec Rtyně v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí zaslala podnět k přezkumu měnícího závazného stanoviska, kde uvedla, že nesouhlasí s jeho závěry a odůvodněním. Podle názoru obce Rtyně krajský úřad OÚP postupoval v rozporu se stavebním zákonem i ustanoveními správního řádu.

Dle obce Rtyně nebyla žalovaným řešena účelnost využití souvisejících objektů stavby poté, co došlo k zúžení žádosti ohledně haly SO.03. Protože doprovodné objekty (včetně přípojek, chodníků, nakládacích doků pro kamiony, parkovišť, obslužných komunikací) zůstanou zachovány jako součást umisťovaného záměru, je zúžení záměru důkazem ryzí pragmatičnosti tohoto činu žadatele. Je velmi pravděpodobné, že žadatel v budoucnu podá další žádost o umístění haly SO.03, byť pozměněnou.

Ve vztahu k problematice zásahu záměru do koridoru územní rezervy pro trasu VRT obec Rtyně uvedla, že i když krajský úřad oslovil Ministerstvo dopravy v řešení otázky, zda ta která změna v území může plánovanou realizaci vysokorychlostní trati podstatně ztížit nebo znemožnit, vždy existuje pochybnost, zda tomu tak v budoucnu bude. Potažmo jakýkoliv zásah do koridoru územní rezervy má dle obce Rtyně potenciál realizaci stavby, pro kterou byla rezerva zřízena, ovlivnit, případně i podstatně ztížit nebo znemožnit. Obec Rtyně chápe snahu krajského úřadu si v této situaci opatřit podklad pro řešení právní otázky, nicméně považuje posouzení jen na základě stanoviska Ministerstva dopravy za nedostatečné. Navíc dle obce Rtyně Ministerstvo dopravy nemá zákonné oprávnění ani k rozhodování, ani k posouzení, zda předmětná stavba může, či nemůže budoucí stavbu VRT v rezervě nějak ovlivnit. Tato otázka je otázkou ryze odbornou a bez příslušných schválených technických studií o této otázce nelze zákonně rozhodnout. Tuto skutečnost musel dle obce Rtyně jak krajský úřad OÚP, tak zejména žalovaný respektovat a nebyl oprávněn vypustit podmínku č. 10: „Samotná realizace celého stavebního záměru s názvem ‚PH Park Teplice‘ i těch staveb, na které je zapotřebí pouze územního rozhodnutí (tj. celá technická infrastruktura) je možné realizovat až po výběru přesného vedení trasy vysokorychlostní trať Praha – Drážďany na základě schválené varianty ze studie proveditelnosti.“

Ve vztahu k problematice naplnění výškového regulativu stanoveného svým územním plánem obec Rtyně uvedla, že zastává v souladu s žalobním bodem názor, že regulativ jejího platného územního plánu týkající se maximální výšky staveb byl stavebním úřadem i žalovaným prolomen (obejit) ve prospěch žadatele. Obec Rtyně opakovaně protestovala proti údajné nejednoznačnosti výkladu regulativu maximálních výšek staveb daného územním plánem (viz např. odvolání obce Rtyně proti prvostupňovému rozhodnutí od strany 6). K jednoznačnosti výkladu výškové regulace přiložila obec Rtyně stanovisko zpracovatele platného územního plánu obce Ing. arch. Františka Pospíšila, Ph.D., ze kterého citovala pasáž o jednoznačnosti daného regulativu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že výšku jednotlivých hal projektant počítal (plánoval) od průměrné výšky okolního rostlého terénu, avšak dle obce Rtyně nelze mluvit o výškovém umístění hal, které je počítáno od průměrné výšky okolního terénu. Vychází-li obec Rtyně z kótovaného zákresu osazení hal do terénu (příčné řezy, podélné řezy), lze zjistit následující: hala RT5 svou východní částí bude umístěna na návrší cca 2 m a hala RT6 východní částí na návrší cca 4 m. Z uvedeného vyplývá, že výška staveb současného rostlého terénu bude větší než regulativem stanovených 10 m. Horní hrana budovy tedy bude vyčnívat cca 12 až 14 m nad rostlý terén. Tím pádem hala nesplňuje podmínku Územní plánu obce Rtyně nad Bílinou, kde je stanovena výška budovy maximálně 10 m nad rostlý terén.

Realizace opěrné zdi OP3 dle názoru obce Rtyně taktéž prolamuje regulativ daný jejím územním plánem, který stanoví „výšková regulace zástavby: nová zástavba bude vždy řešena do max. výšky 10 m od rostlého terénu“. Opěrná zeď je stavbou stejně jako stavba haly. Regulativu územního plánu musí podléhat součet výšek obou staveb. V případě haly RT6 by se jednalo o součet výšky stavby opěrné stěny 5 m s výškou stavby haly 10 m. Akumulovanou výšku staveb 15 m není možné podle regulativu územního plánu realizovat, hala musí být v souladu s doporučením v bodě 1a podmínek pro fázi přípravy záměru, vytčených závazným stanoviskem o EIA, zapuštěna o 5 m níže do terénu. Žadatelem předložená dokumentace pro územní řízení pracuje dle obce Rtyně s umístěním hal na uměle vytvořených návrších. Je v ní použita metoda měření výšky od upraveného terénu, kterou se žadatel snaží obejít striktně stanovený regulativ územního plánu obce Rtyně – od rostlého terénu (původního, neupraveného).

Obec Rtyně sdílí názor žalobkyně, že MMR zvolilo jednoznačně nesprávný postup, když podněty na zahájení přezkumného řízení závazného stanoviska, které bylo v rámci odvolání změněno, posoudilo bez vazby na stále probíhající odvolací řízení. Obec Rtyně upozornila na § 89 odst. 2 správního řádu, dle kterého měl žalovaný přezkoumat i věcnou správnost rozhodnutí.

Obec Rtyně sdílí obavu žalobkyně o možném poškození komunikace č. III/25352 nadlimitním zatížením vyvolaným dopravní obslužností uskutečněného záměru, jak bylo popsáno v žalobě.

K problematice posuzování vlivů na životní prostředí obec Rtyně uvedla, že pokud se orgán ochrany přírody – magistrát OŽP v územním řízení zřekl dotčenosti a v Souhrnném stanovisku uvedl: „Nejsme dotčeným orgánem, stavba se nedotýká zájmů chráněných tímto zákonem v rámci místní a věcné příslušnosti OŽP MgMT“, pak Souhrnné stanovisko, které je podkladem pro vydání územního rozhodnutí, je dle obce Rtyně nezákonné. Jak správně hodnotí žalobkyně, nedošlo k ochraně zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny v navazujícím řízení. Tím pádem je odvoláním napadené územní rozhodnutí vadné a musí být zrušeno.

K žalobní námitce, že opěrná zeď OP1 se nachází na hranici pozemku p. č. XF v k. ú. Xd, vlastníka České republiky s příslušností SPÚ hospodařit na něm, obec Rtyně uvedla, že záměr vystavět opěrnou zeď na hranicích sousedících parcel zjevně odporuje též vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), neboť by takové umístění bylo v kolizi s § 25, kde se k odstupům staveb uvádí, že odstupy musí splňovat požadavek na zachování kvality prostředí, umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti. Užíváním prostoru je dle obce Rtyně zamýšle