2 Afs 207/2005 — Nejvyšší správní soud

141 Af 13/2022- 42 - text  15 141 Af 13/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Jiřího Derfla a JUDr. Martiny Vernerové ve věci žalobkyně: Střední škola technická, Most, příspěvková organizace, IČO: 00125423, sídlem Dělnická 21, 434 80 Most – Velebudice, zastoupena AGIS účetnictví a daně, a.s., daňovou poradkyní, sídlem Jaroslava Průchy 1682/1, 434 01 Most, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2022, č. j. 521244/22/2510-50522-505180, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím své zástupkyně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 8. 4. 2022, č. j. 521244/22/2510-50522-505180, jímž žalovaný podle § 259b a § 259c zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) prominul žalobkyni úrok z prodlení na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2014 a březen až říjen 2015 v úhrnné výši 120 244 Kč z celkové částky úroku vzniklého od 1. 1. 2015 ve výši 601 178,82 Kč, kdy žalobkyně požadovala prominutí úroku z prodlení ve výši 606 931 Kč, kdy zmíněná částka zahrnovala i úrok z prodlení ve výši 5 752,18 Kč za období do 31. 12. 2014. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že dne 22. 3. 2016 požádala žalovaného o prominutí úroku z prodlení dle § 259b daňového řádu, přičemž požadovala plné prominutí úroku z prodlení, protože byla přesvědčena, že k prodlení s úhradou došlo z důvodu, který lze ospravedlnit. Žalobkyně rekapitulovala průběh řízení a skutkové okolnosti vedoucí k podání žádosti o prominutí úroku z prodlení s tím, že v prosinci 2015 podala dodatečná daňová přiznání za výše uvedená zdaňovací období, aby opravila předchozí chybu spočívající v tom, že se mylně domnívala, že není osobou povinnou k dani, ačkoli správně měl být aplikován režim přenesení daňové povinnosti. Podotkla, že daňovou povinnost plynoucí z dodatečných daňových přiznání uhradila dne 3. 1. 2016 a její dodavatel AMP Chomutov a. s. žalovanému sdělil, aby přeplatek evidovaný na jeho daňovém účtu vzniklý v důsledku chybné aplikace zákona použil na úhradu nedoplatku žalobkyně. Citovala obsah své žádosti o prominutí úroku z prodlení ze dne 22. 3. 2016 a připomněla, že jí žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016, č. j. 1116265/16/2510-50522-505180, vyhověl jen částečně, neboť prominul jen 20 % úroku, nikoli požadovaných 100 %. Proti tomuto rozhodnutí se bránila žalobou podanou zdejšímu soudu, který jí vyhověl a uvedené rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 15 Af 74/2016-45, zrušil pro vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. 3. Žalobkyně připomněla, že i následné rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2020, č. j. 2561396/19/2510-50522-505180, bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2022, č. j. 16 Af 14/2020-35, z důvodu nepřezkoumatelnosti, přičemž v návaznosti na druhý zrušující rozsudek žalovaný vydal nyní žalobou napadené rozhodnutí, kterým stejně jako v předchozích dvou zrušených rozhodnutích prominul 20 % úroku z prodlení, nikoli požadovaných 100 %. Podle žalobkyně tím došlo ke zkrácení jejích práv, neboť oprávněně očekávala, že žalovaný bude respektovat existující právní úpravu a zveřejněné principy pro správní úvahy v obdobných věcech. 4. Žalobkyně namítla, že žalovaný v rámci svého správního uvážení v napadeném rozhodnutí nereaguje na přesné okolnosti podstatné pro posouzení předmětné žádosti o prominutí úroku z prodlení. Dle žalobkyně je podstatné, že její pochybení nespočívalo v tom, že by neodvedla daň z přidané hodnoty z titulu přenesení daňové povinnosti, ale v tom, že informovala dodavatele o tom, že předmětné plnění není využíváno ani z části k ekonomické činnosti, a proto na něj přenesená daňová povinnosti nedopadá. Dodavatelé pak vystavili řádné daňové doklady v souladu s informací žalobkyně bez přenesené daňové povinnosti, a tedy včetně daně a bez náležitostí pro daňový doklad na přenesenou daňovou povinnost. Žalobkyně nemohla na základě takových daňových dokladů aplikovat přenesenou daňovou povinnost, přičemž následně musela postupovat v součinnosti s dodavateli, aby své pochybení napravila. 5. Dle žalobkyně zaměňuje žalovaný systém daně z přidané hodnoty a specifický podsystém přenesení daňové povinnosti, přičemž správní uvážení žalovaného není v mezích platné právní úpravy. Jednalo se o pochybení v rovině platební, kdy daňovou povinnost zaplatili dodavatelé, ačkoli měli svou daňovou povinnost přenést na žalobkyni. Přenesení daňové povinnosti provedli dodavatelé až dodatečně poté, co dostali opravenou informaci od žalobkyně. Dodatečné přenesení daňové povinnosti bylo dle názoru žalobkyně jen naplněním formálního požadavku právní úpravy, zatímco po materiální stránce bylo zbytečné. Smyslem přenesení daňové povinnosti je dle žalobkyně zabránit daňovým únikům, přičemž v tomto případě ten, kdo měl přenést daň (dodavatel žalobkyně), ji sám zaplatil a ten, na koho měla být přenesena daň (žalobkyně), nárok na odpočet neuplatnil. Žalobkyně za své dodavatele zaplatila podruhé jejich daňovou povinnost, přičemž teprve po dalším měsíci dostali dodavatelé podruhé zaplacenou daň zpátky a vrátili ji žalobkyni. 6. Žalobkyně namítla, že žalovaný nevzal v úvahu právě okolnost, že žalobkyně běžně pořizovala plnění, na která sice přenesená daňová povinnost dopadá, ale pokud plnění není využíváno ani z části k ekonomické činnosti, přenesená daňová povinnost se nepoužije. Žalobkyně tedy musela při každém objednávaném plnění, na které přenesená daňová povinnost dopadá, posuzovat, zda takové plnění použije alespoň zčásti k ekonomické činnosti a zdá má, či nemá dodavatelům poskytnout informaci ohledně částečného použití pro ekonomickou činnost, a tedy aplikaci přenesené daňové povinnosti. Při takové činnosti jde dle žalobkyně o lidsky ospravedlnitelný omyl, podobně jako je omyl u platby při zadávání bankovního účtu nebo variabilního symbolu. 7. Žalobkyně dále namítla, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) v té době (na rozdíl od pozdějšího znění § 92a odst. 2 a 3) nijak neřešil otázku uplatňování přenesené daňové povinnost u plátců, kteří mohou, ale nemusí jednat v postavení osoby povinné k dani. Podle doslovného výkladu tehdy platného znění zákona o DPH dodavatelé neměli jinou možnost než daňovou povinnost přenést. Správní praxe však postupovala podle extenzivního výkladu daňové správy. K poskytnutí nesprávné informace tedy došlo při aplikaci extenzivního výkladu mezery v právní úpravě provedeném daňovou správou a stojícím nad platnou právní úpravou. Sama žalobkyně tedy žádnou povinnost uloženou zákonem o DPH neporušila, porušili ji její dodavatelé na základě nepřesné informace, ale především kvůli postupu, který neměl oporu v tehdy platném zákonu o DPH. Tuto okolnost však dle žalobkyně žalovaný nezohledňuje ve své správní úvaze a okolnosti vykládá tak, jako by žalobkyně porušila jednoznačnou právní úpravu, když ve skutečnosti žalobkyně jen nesprávně aplikovala postup sice používaný a daňovou správou uznávaný, ale stojící mimo tehdy platnou právní úpravu. 8. Závěr žalovaného, že předmětná daň byla uhrazena z bankovního účtu dodavatelů včas bez přičinění žalobkyně, není dle žalobkyně relevantní ani věcně správný, když žalobkyně se přičinila o včasnou úhradu daně dodavateli tím, že jim sama včas zaplatila, aby dodavatelé mohli daň včas zaplatit finančnímu úřadu, přičemž sledovala, zda dodavatelé včas daň uhradili. 9. Žalobkyně upozornila, že v žádosti o prominutí úroku z prodlení uvedla, že se jedná „fakticky“ o důvod přímo uvedený v pokynu Generálního finančního ředitelství GFŘ-D-21 ze dne 12. 2. 2015, č. j. 4260/15/7100-40123, (dále jen „pokyn GFŘ-D-21“), kde je jako důvod pro 100% prominutí úroku z prodlení uvedena platba na jiný účet správce daně nebo pod jiným variabilním symbolem. Žalovaný ve svém správním uvážení nehodnotil, zda se „fakticky“ jedná o analogický případ uvedený v předmětném pokynu GFŘ-D-21. Žalobkyně se dovolává analogie ve smyslu dopadu pochybení do veřejných rozpočtů. V obou případech totiž není žádný dopad do veřejných rozpočtů, když daň byla zaplacena včas. Žalobkyně přitom vychází z celkového kontextu pokynu GFŘ-D-21, kde jsou jednotlivé ospravedlnitelné důvody mlčky váženy rozpočtovým dopadem. Dle žalobkyně však žalovaný výše uvedené nerespektoval při svém správním uvážení, a porušil tak obecně očekávanou logiku správního uvážení. Pokud je promíjeno 100 % úroku z prodlení v případě, kdy daňový subjekt „splete“ číslo účtu nebo variabilní symbol a veřejný rozpočet není nijak zkrácen, obdobně by dle žalobkyně mělo být prominuto 100 % úroku z prodlení, když daňový subjekt