4 As 242/2015 — Nejvyšší správní soud

15 A 34/2020- 80 - text  12 15 A 34/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobkyně: PRO-KATEX a.s., IČO: 63080796, sídlem Vinohradská 2279/164, 130 00 Praha, zastoupená JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha, proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KÁMEN Zbraslav, a.s., IČO: 01820460, sídlem Žitavského 1178, 156 00 Praha, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2020, č. j. SBS 13298/2020/ČBÚ-21, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2020, č. j. SBS 13298/2020/ČBÚ-21, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého (dále jen „obvodní báňský úřad“) ze dne 3. 2. 2020, č. j. SBS 30245/2018/OBÚ-04/6 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla podle § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), ve spojení s § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuta žádost ze dne 25. 9. 2018 o vydání předchozího souhlasu s převodem dobývacích prostorů Dobkovičky ev. č. 70336 a Litochovice ev. č. 70957 (dále jen „dobývací prostory“) na žalobkyni. Žalobkyně současně navrhla, aby soud zrušil prvostupňové rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobkyně v žalobě nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že nebyla oprávněna podat návrh na vydání předchozího souhlasu podle § 27 odst. 7 horního zákona, neboť podle evidence dobývacích prostorů nebyla organizací oprávněnou v dobývacích prostorech dobývat, přičemž takovou organizací byla podle evidence osoba zúčastněná na řízení. Dodala, že ohledně údajů evidence dobývacích prostorů vedené podle § 29 odst. 3 horního zákona (dále jen „evidence“) neplatí presumpce jejich správnosti, přičemž návrh na vydání předchozího souhlasu může podat i organizace ve smyslu § 5a horního zákona, na kterou mají být dobývací prostory převedeny, tedy organizace dosud neuvedená jako držitel dobývacích prostorů v evidenci. Zdůraznila, že dobývací prostory na ni byly převedeny smlouvou o převodu dobývacích prostorů ze dne 29. 5. 1997 společností ČEDIČ Dobkovičky a.s., která v rozhodné době disponovala dobývacími prostory i oprávněním k dobývání předmětných dobývacích prostorů. Zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti, neboť žalobkyně je oprávněnou organizací k dobývání v předmětných dobývacích prostorách. 3. Dále uvedla, že žalovaný při svém rozhodování nesprávně vycházel ze stanovisek osoby zúčastněné na řízení a Ing. R., kteří mají vlastní zájem na udržení současného stavu, neboť osoba zúčastněná na řízení uzavřela dne 8. 6. 2001 nezákonnou smlouvu o převodu dobývacích prostor, od níž odvozuje svá práva k dobývacím prostorům. Žalobkyně označila za nezákonné rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2019, č. j. SBS 31392/2019/ČBÚ-21/2, které dříve napadla správní žalobou. 4. Žalobkyně dále sdělila, že smlouva o převodu dobývacích prostor ze dne 29. 5. 1997 je účinnou veřejnoprávní smlouvou, přičemž k její účinnosti nebylo zapotřebí předchozího souhlasu podle § 27 odst. 7 horního zákona. Po uzavření smlouvy ze dne 29. 5. 1997 nemohla být zákonně uzavřena žádná další veřejnoprávní smlouva o převodu dobývacích prostor bez účasti žalobkyně. Doplnila, že žalovaný se nezabýval zákonností smluv o převodu dobývacích prostor uzavřených zejména Ing. R. ani splněním dalších podmínek – charakter organizací převodce a nabyvatele podle § 5a horního zákona. 5. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný nesprávně dovodil, že podmínkou účinnosti převodu dobývacích prostor či uzavření veřejnoprávní smlouvy o převodu dobývacích prostor je podle § 27 odst. 7 horního zákona předchozí souhlas obvodního báňského úřadu s daným převodem, který nebyl v případě uvedené smlouvy o převodu dotčených dobývacích prostor ze dne 29. 5. 1997 dán. K tomuto tvrzení dodala, že oprávnění k dobývání dobývacích prostor je veřejným právem, a proto je i smlouva o převodu těchto práv smlouvou veřejnoprávní podle § 159 až § 170 správního řádu, a to bez ohledu na dobu uzavření s ohledem na § 182 odst. 2 správního řádu. Na podporu svého tvrzení žalobkyně poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 81/2015-244, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 14. 12. 2017, č. j. Konf 18/2016. Zdůraznila, že jelikož předchozí souhlas s převodem dobývacích prostor není zákonnou podmínkou účinnosti smlouvy o převodu dobývacích prostor, nic nebrání správním úřadům, aby souhlas s převodem dle § 27 odst. 7 horního zákona žalobkyni vydaly. Bez předchozího souhlasu dle § 27 odst. 7 horního zákona nelze toliko zahájit dobývání výhradního ložiska, neboť bez souhlasu nelze vydat rozhodnutí, kterým je zahájení dobývání podmíněno. Na podporu svého tvrzení žalobkyně poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013, č. j. 15 Cmo 11/2013-156, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1376/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 15 A 137/2013-123. 6. Žalobkyně sdělila, že u veřejnoprávních smluv nelze uvažovat o jejich platnosti či neplatnosti, a to s ohledem na § 170 správního řádu, který vylučuje aplikaci ustanovení o neplatnosti právních jednání u veřejnoprávních smluv. Dodala, že zájem na ochraně a využití nerostného bohatství je zaručen postupem podle § 165 správního řádu, dle něhož lze nezákonně uzavřenou smlouvu o převodu dobývacích prostor zrušit např. v případě, že byla smlouva uzavřena mezi subjekty, které nejsou organizacemi dle § 5a horního zákona. 7. Následně žalobkyně podotkla, že v případě, že by pro převod dobývacích prostor musel být dán předchozí souhlas obvodního báňského úřadu dle § 27 odst. 7 horního zákona, nebyly by dotčené dobývací prostory nikdy převedeny na odlišnou organizaci od organizace, pro kterou byly původně vymezeny – Kamenolom Dobkovičky, státní podnik, IČO: 14865190, jelikož báňské úřady nikdy nedaly předchozí souhlas dle § 27 odst. 7 horního zákona s převodem dotčených dobývacích prostor v rámci privatizačního procesu od uvedeného státního podniku na společnost A. G. Service s.r.o., IČO: 47282550, a na Ing. Libor Veselý - Stavební firma Veselý, IČO: 16406532, na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 uzavřené s Fondem národního majetku České republiky. Zdůraznila, že na uvedený převod dotčených dobývacích prostor nebyl aplikovatelný § 15a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen „privatizační zákon“), jelikož dobývací prostory jako jiná majetková práva nebyly součástí podniku převáděného smlouvou o převodu podniku ze dne 15. 1. 1995. Doplnila, že dotčené dobývací prostory tak nikdy nebyly smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 ani žádnou jinou smlouvou náležitě privatizovány a náleží stále České republice. 8. Žalobkyně uvedla, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 81/2015-244, a usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 12. 2017, č. j. Konf 18/2018, jichž se žalovaný v napadeném rozhodnutí dovolával, podporují její závěr o tom, že dobývací práva jsou práva veřejná a smlouva o převodu dobývacích prostor dle § 27 odst. 7 horního zákona je veřejnoprávní smlouvou podléhající režimu § 159 a násl. správního řádu s ohledem na jeho § 182 odst. 2. Žalobkyně zdůraznila, že z uvedených rozsudků vyplývající závěr, že oprávnění k dobývání je veřejným právem, implikuje, že převod takového veřejného práva je uskutečňován na základě veřejnoprávní smlouvy. Současně odmítla, že by rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 4 As 242/2015-38, Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010-512, podporovaly závěr žalovaného, že smlouva o převodu dobývacích prostor dle § 27 odst. 7 horního zákona má soukromoprávní charakter. 9. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že pro aplikaci úpravy veřejnoprávních smluv podle správního řádu nebyla splněna podmínka dle § 164 odst. 3 správního řádu, dle níž je veřejnoprávní smlouva uzavřena až po právní moci předcházejícího souhlasu uděleného obvodním báňským úřadem dle § 27 odst. 7 horního zákona. Zdůraznila, že uvedený předcházející souhlas je toliko deklaratorní a není podmínkou převodu dobývacích prostor. 10. Žalobkyně sdělila, že žalov