1 Afs 269/2019 — Nejvyšší správní soud

15 Af 113/2017- 119 - text  21 15 Af 113/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: NORTH VIDEO s. r. o., IČO: 44568843, sídlem Mezní 3430/3a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Emilem Doleželem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 252/6, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. 41567/17/5000-10480-710970, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 15 Af 113/2017-80, právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. 41567/17/5000-10480-710970, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 1. 2017, č. j. 107001/17/2500-31471-507178, jímž byl žalobkyni dle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně v částce 8 700 000 Kč. Správce daně na základě výsledků kontrolního zjištění v posuzovaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku zachování a obsazení počtu 87 nově vytvořených pracovních míst, když po dobu 5 let ode dne 30. 5. 2008 neudržela cílový stav zaměstnanců, přičemž předmětem ověření přepočtených stavů zaměstnanců bylo období od 1. 12. 2009 do 29. 5. 2013. Žalobkyně tak dle správce daně nepostupovala v souladu s § 6a odst. 3 zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o investičních pobídkách“), čímž nebyl naplněn účel dotčené investiční pobídky. Tímto jednáním se tedy podle hodnocení správce daně žalobkyně dopustila neoprávněného použití poskytnutých peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech a porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobkyně se současně domáhala toho, aby soud zrušil i rozhodnutí správce daně a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem podané žaloby shrnula dosavadní průběh dané věci. Dále uvedla, že představuje významného zaměstnavatele Ústeckého kraje, avšak neočekávaným vývojem informačních technologií došlo k úpadku segmentu trhu zabývajícího se výrobou CD a DVD médií, což zapříčinilo pokles její hospodářské situace, který znamenal mj. i snižování počtu zaměstnanců. Správní orgány se však v dané věci nezabývaly otázkou příčin tohoto stavu. Dle žalobkyně je faktem, že Česká republika naprosto rezignovala na boj proti nelegálnímu šíření multimediálního obsahu, čímž umožnila nekontrolovatelné bujení černého trhu s nelegálními CD a DVD. Žalobkyně přitom nehospodařila tak, že by závazky plynoucí z investiční pobídky nemohla splnit. 3. Žalobkyně poté namítla, že doba, do které měla být nově vytvořená pracovní místa obsazena dohodnutým počtem zaměstnanců, byla sjednána do 30. 11. 2009. Dohoda o hmotné podpoře vytváření nových pracovních míst v rámci investičních pobídek ze dne 15. 5. 2008, č. j. 124/1/41/31708/08 (dále jen „Dohoda“), totiž neobsahuje žádnou povinnost udržet pracovní místa po dobu dalších 5 let, a tedy taková podmínka pro obdržení podpory nebyla sjednána. Tato skutečnost ostatně koresponduje také s čl. 2.3. a 2.4. Dohody, dle kterých měla žalobkyně povinnost veškeré obdržené prostředky spotřebovat do 30. 11. 2009. To pak žalobkyně skutečně učinila, neboť veškeré prostředky obdržené na základě uvedené Dohody spotřebovala na zřízení a mzdy z nově vytvořených pracovních míst. Žádné další prostředky přitom žalobkyně od státu na udržení předmětných pracovních míst po dobu následujících 5 let neobdržela. Povinnost udržet daná pracovní místa po dobu 5 let dle žalobkyně nebyla stanovena ani v samotném Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 338/2006 o příslibu investičních pobídek ze dne 21. 12. 2006 (dále jen „Rozhodnutí č. 338/2006“). 4. Ustanovení § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách, na které odkazuje ve svém rozhodnutí žalovaný, je pak dle žalobkyně bez významu, neboť toto ustanovení je dle jejího názoru dispozitivní, přičemž písemnou dohodou smluvních stran byla jeho aplikace vyloučena. S podmínkou udržení pracovních míst po dobu 5 let tudíž žalobkyně oprávněně nepočítala. Nabídka na poskytnutí investičních pobídek ze dne 26. 9. 2006, Rozhodnutí č. 338/2006 a samotná Dohoda přitom musí dle žalobkyně obsahovat všechny podmínky pro poskytnutí podpory. K tomu žalobkyně poukázala, že obdobné dohody (např. dohoda o zřízení společensky účelných pracovních míst), které podobné ujednání o závazku udržet pracovní místo po určitou dobu obsahují. Žalobkyně tedy předpokládala, že na ni byla vztažena výjimka z povinnosti ve smyslu § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách (tj. udržet vytvořená pracovní místa 5 let po poskytnutí podpory). Pokud by žalobkyně o této podmínce věděla před poskytnutím předmětné podpory, závazek by nepřijala. 5. Žalobkyně namítla nezákonnost napadeného rozhodnutí i z důvodu, že již jednou bylo vysloveno, že poskytnutá hmotná podpora byla čerpána oprávněně. Jednak žalobkyně splnila podmínky čl. 5.2. Dohody, a jednak oprávněnost čerpání vyplynula z protokolu o daňové kontrole ze dne 2. 5. 2011, č. j. 141181/11/214981507178, kde bylo v bodě 4.1.3. konstatováno, že porušení rozpočtové kázně nebylo zjištěno. Pozdější daňová kontrola, na jejímž základě byl vydán napadený platební výměr, tak nebyla prováděna oprávněně, neboť nebylo již co v období po 30. 11. 2009 kontrolovat. Předmětná Dohoda totiž byla v této době již beze zbytku splněna a aprobována. 6. S odkazem na § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách žalobkyně dále zmínila, že nesplnění této podmínky má za následek toliko zrušení rozhodnutí o příslibu investičních pobídek a nutnost vrátit čerpané prostředky. Nejde však o porušení podmínek, za kterých byly peněžní prostředky poskytnuty ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech. Žalobkyně se proto domnívá, že ve věci nebylo možno postupovat podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. 7. Následně žalobkyně namítla nesprávnost stanovení počtu pracovních míst, která měla po dobu 5 let udržet. Podle § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách je totiž stanovena povinnost zachovat pouze nově vytvořená pracovní místa, na která bude čerpána investiční pobídka, nikoliv však pracovní místa stávající. Podle Dohody měla žalobkyně povinnost vytvořit 87 nových pracovních míst, 11 pracovních míst pak měla žalobkyně stávajících. Dle žalobkyně tak správce daně pochybil, když ve zprávě o daňové kontrole počítal s počtem 98 osob. Uvedené se pak projevilo v napadeném rozhodnutí, kde bylo datum porušení rozpočtové kázně stanoveno na 28. 2. 2010, avšak při správném výpočtu by se jednalo o datum pozdější. Žalovaný přitom ve svém rozhodnutí zmínil, že by k danému porušení došlo i v případě povinnosti vytvořit pouze 87 pracovních míst, čímž připustil změnu závěrů daňové kontroly. Závěr o tom, co žalobkyně porušila, nicméně musí být naprosto přesný, aby byla vyloučena záměna s jiným porušením povinností. 8. Žalobkyně též namítla, že do celkového počtu nově vytvořených pracovních míst nebylo započteno 11 pracovních míst, která vytvořila v letech 2006 - 2009 a obsadila stávajícími 11 zaměstnanci, které by jinak musela propustit. Není tedy správné, pokud správní orgány kalkulovaly s počtem 98 pracovních míst, namísto 87. Výpočet správce daně pak dle žalobkyně neodpovídal ani právním předpisům, pokud do něj nebyla zahrnuta doba zákonné dovolené a překážky v práci. Dále měly být do výpočtu zahrnuty i mateřské dovolené, neboť jejich pracovní místa žalobkyně vytvořila a udržovala, aby se po skončení mateřské dovolené mohly zaměstnankyně do zaměstnání vrátit. Výpočet správce daně se navíc rozchází s výpočtem provedeným Úřadem práce. Žalovaný pak k tomu konstatoval, že správce daně do vzorce pod položku „placené volno“ zahrnul zákonnou dovolenou a překážky v práci, avšak dle žalobkyně uvedené výpočty a výsledná čísla tomuto neodpovídají. Na tom nic nemění ani to, že žalobkyně v průběhu kontroly nesprávné počty zaměstnanců nerozporovala. 9. V kontextu zásady in dubio mitius žalobkyně dále uvedla, že není zřejmý výklad § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, resp. zda jde v této věci o neoprávněné použití prostředků v případě nedodržení § 6a odst. 3 zákona o investičních pobídkách, přičemž je výklad neurčitý i v tom, zda lze dohodou o podpoře vyloučit § 6a odst. 3