9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

15 A 17/2023- 65 - text  30 15 A 17/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Václava Trajera, a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: JUDr. M. M., narozený X bytem X zastoupený JUDr. Janem Žákem, advokátem sídlem Anny Letenské 7, 120 00 Praha 2 proti žalované: předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem sídlem Národního odboje 1274, 400 92 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované o udělení výtky ze dne 17. 3. 2023, č. j. Spr-p 560/2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalované předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2023, č. j. Sprp 560/2023, jímž byla žalobci udělena výtka podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a to za nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu ve třech specifikovaných případech. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce úvodem podané žaloby konstatoval, že byl napadeným rozhodnutím o udělení výtky zkrácen na svých právech, resp. byla závazně, autoritativně a negativně dotčena jeho právní sféra. Podanou žalobu tak žalobce považoval za přípustnou. 3. Následně žalobce poukázal na znění § 88a zákon o soudech a soudcích, přičemž konstatoval, že mu mělo být před konečným rozhodnutím poskytnuto právo, aby se k věci v rámci řádného a formálního procesu vyjádřil a navrhl důkazy pro svá tvrzení. Současně měl být žalobce seznámen s tím, jaké konkrétní nedostatky v práci jsou mu kladeny za vinu, a na základě jakých důkazů byly tyto poklesky shledány. 4. K tomu žalobce zrekapituloval, že byl dne 22. 2. 2023 prostřednictvím e-mailu požádán, aby se dostavil dne 1. 3. 2023 ve 13:00 hod. do kanceláře žalované „projednat několik záležitostí“. Poté, co se uvedeného dne dostavil do kanceláře žalované, byl ústně seznámen s výsledky Zprávy o provedené kontrole spisů ze dne 17. 2. 2023 (konkrétně se jednalo o spisy vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 340/2015, 17 C 11/2012, 12 C 309/2019 a 17 C 131/2016), přičemž již na začátku projednání dané zprávy bylo žalobci zakázáno vyjadřovat se ke správnosti právních názorů vyšších soudů, které měly dle napadeného rozhodnutí žalobce zavazovat. Písemné znění Zprávy o provedené kontrole spisů ze dne 17. 2. 2023, ve které byly vylíčeny rozhodné skutkové okolnosti, žalobce obdržel e-mailem až dne 17. 3. 2023. 5. V nadepsaných souvislostech žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že předpokladem pro udělení výtky je možnost předešlého „slyšení“ dotčené osoby, v němž se může vyjádřit k vymezenému skutku. V případě předmětného řízení však bylo žalobci znemožněno se ke skutku vyjádřit, a to nejen výslovným zákazem zpochybňovat správnost právních názorů vyšších soudů, ale především tím, že žalobce neměl žádnou možnost se seznámit s rozhodnými skutkovými okolnostmi v dotčených soudních spisech, a neměl tak žádnou možnost připravit se na projednání. Ve věci žalobce tak jeho slyšení spočívalo v tom, že mohl pouze bezprostředně reagovat – tj. bez jakékoliv možnosti přípravy – na ústní tvrzení přednesená ze Zprávy o provedené kontrole ze dne 17. 2. 2023, k níž neměl do doby vydání napadeného rozhodnutí žádný přístup. Žalobce doplnil, že si je vědom toho, že písemná forma pro řízení o udělení výtky (ani pro výtku samotnou) není zákonem požadována. Jestliže se však v řešeném případě jednalo o natolik rozsáhlou a složitou problematiku, že shromáždění podkladů trvalo několik dnů a vylíčení rozhodných skutečností bylo v rozsahu 11 stran textu, přičemž žalovaná měla tyto skutečnosti v písemné podobě k dispozici, pak bylo dle žalobce zřejmé, že neposkytnutí těchto informací žalobci vedlo ke znemožnění jeho přípravy na slyšení, a tedy i obhajoby při projednání věci. 6. Dále žalobce namítl, že mu žalovaná udělila výtku, aniž by uvedla skutkové okolnosti, z nichž bylo možné dovodit, že nedošlo k uplynutí subjektivní lhůty pro zahájení správního řízení. K tomu žalobce odkázal na § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), dle kterého musí být návrh na zahájení kárného řízení podán nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu, nejpozději však do 3 let ode dne spáchání kárného provinění. Zmínil také, že byť žalovaná respektovala, že se § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. vztahuje nejen na kárné řízení, ale i na udělení výtky, rozhodné skutkové okolnosti pro počítání subjektivní lhůty zcela pominula. V napadeném rozhodnutí tudíž dle žalobce absentuje jak uvedení data, kdy (a jak) se žalovaná dozvěděla o skutečnostech týkajících se vytýkaných nedostatků, tak zdůvodnění, že subjektivní šestiměsíční lhůta do zahájení řízení neuplynula, a řízení tedy bylo možné zahájit. Z napadeného rozhodnutí je přitom podle žalobce zřejmé, že dne 17. 2. 2023 byla JUDr. Pastrňákem, místopředsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem, provedena prověrka konkrétních spisů přidělených k rozhodnutí žalobci, v nichž bylo shledáno nerespektování závazného právního názoru. Zcela však absentuje informace o tom, kdy se žalovaná dozvěděla o skutečnostech, na základě kterých prověrku nařídila, když z okruhu prověřovaných spisů je dle názoru žalobce zřejmé, že se nejednalo o náhodný výběr, a výsledek prověrky tak nemohl být okamžikem, kdy se žalovaná dozvěděla o skutečnostech stran vytýkaných nedostatků. Dle informací žalobce totiž nejpozději na počátku srpna roku 2022, kdy byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen spis vedený Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 340/2015, byly vedení krajského soudu avizovány skutečnosti, které byly rozhodné pro zahájení daného řízení. S ohledem na to žalobce namítl, že bylo předmětné řízení zahájeno po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. 7. Žalobce poté popsal, že mu napadeným rozhodnutím bylo vytknuto nerespektování závazného právního názoru ve třech případech, a to ve věcech vedených Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 309/2019 – žalobce nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, kterým mu mělo být zakázáno nahrazovat aktivitu účastníka řízení vlastní iniciativou, pod sp. zn. 12 C 340/2015 – žalobce polemizoval se závazným právním názorem odvolacího soudu a v otázce určitosti smlouvy o rezervaci měl úmyslně nerespektovat závazný právní názor odvolacího soudu, a pod sp. zn. 17 C 11/2012 – žalobce neměl respektovat závěr Nejvyššího soudu, podle kterého měl ve věci rozhodnout podle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nikoliv dle § 107a o. s. ř. 8. Pokud se jedná konkrétně o případ vedený Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 309/2019, k němu žalobce nejprve obsáhle popsal průběh soudního řízení, přičemž konstatoval, že má za to, že ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 8 Co 31/2021-73, žádný konkrétní závazný právní názor uveden nebyl. Odvolací soud dle žalobce pouze odkázal na všeobecně známou zásadu občanského soudního řízení, a to zásadu projednací. Odvolací soud se totiž mylně domníval, že žalobce zpochybnil výpočet žalované částky, nic takového však žalobce neučinil. Žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene Pražské plynárenské, a. s., k jejímu tvrzení o výši sjednané ceny uvedené ve faktuře. Ani smlouva, ani faktura a ani ostatní označené důkazy neprokazovaly výši sjednané smluvní ceny. Tato skutečnost se nezměnila ani před vydáním druhého rozsudku okresního soudu (tj. žalobce) a při dodržení zásady projednací neměl žalobce jinou možnost než žalobu opět ze stejného důvodu (tj. neunesení důkazního břemene Pražské plynárenské, a. s., ohledně tvrzené výše smluvní ceny) zamítnout. I v hypotetickém případě, že by závazný právní názor odvolacího soudu směřoval k tomu, že Pražská plynárenská, a. s., unesla své důkazní břemeno o výši smluvní ceny předložením smlouvy a předložením faktury, žalobci dle jeho názoru nemohlo být vytknuto, že ve věci trval na unesení důkazního břemene Pražské plynárenské, a. s. V daném případě totiž bylo dle žalobce do doby vydání druhého rozhodnutí okresního soudu zcela zřejmé, že předložené důkazy objektivně nemohly prokazovat výši sjednané smluvní ceny (bez předložení konkrétní platné verze ceníku) a žalobce nemohl být povinen respektovat ani opačný právní názor odvolacího sen