5 Afs 4/2021 — Nejvyšší správní soud

15 Af 4/2023- 68 - text  7 15 Af 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: Krajská zdravotní, a. s., IČO: 25488627, sídlem Sociální péče 3316/12a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2022, č. j. 43399/22/5000-10612-703694, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 12. 2022, č. j. 43399/22/5000-10612-703694, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím právního zástupce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2022, č. j. 43399/22/5000-10612-703694, kterým byly podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), změněny části textu výroků platebních výměrů Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 7. 2017, č. j. 121794/17/4400-12472-109509, č. j. 121795/17/4400-12472-109509, č. j. 121788/17/4400-12472-109509 a č. j. 121791/17/4400-12472-109509, jimiž bylo žalobkyni za specifikovaná období vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v částkách 3 000 638 Kč, 17 003 612 Kč, 2 841 338 Kč a 16 100 913 Kč. Konkrétně pak změna dotčených platebních výměrů spočívala v tom, že nadepsané částky vyměřeného penále byly změněny (sníženy) na částky 1 200 255 Kč, 6 801 445 Kč, 1 136 535 Kč a 6 440 365 Kč. Ve zbytku zůstala prvostupňová rozhodnutí beze změn. Žalobkyně se zároveň domáhala toho, aby soud zrušil i shora uvedené platební výměry správce daně, jakož i uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem žaloby popsala dosavadní průběh projednávané věci. Následně ve vztahu k napadenému rozhodnutí namítla, že ve věci uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně, která činí 10 let dle § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech. V šetřeném případě přitom podle názoru žalobkyně došlo k porušení rozpočtové kázně v roce 2010, a tudíž prekluzivní lhůta dle nadepsaného ustanovení začala běžet dne 1. 1. 2011 a uplynula dne 1. 1. 2021. V dané souvislosti také doplnila, že ať už se jedná o lhůtu pro stanovení daně dle § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, či podle § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, tak tuto lhůtu nelze – až na výjimky, které nejsou v posuzovaném případě aplikovatelné – prodlužovat, přerušovat, ani stavět. 2. Poté žalobkyně uvedla, že ve věci bylo třeba vyměřit penále ve smyslu § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech, nikoliv tedy dle § 44a odst. 7 téhož zákona, ve znění účinném do 29. 12. 2011. Penále je totiž dle žalobkyně sankcí za porušení právní povinnosti, a tudíž se na rozhodování o způsobu jeho vyměření analogicky uplatní pravidla pro správní trestání – tj. zásada použití výhodnější právní úpravy. Správce daně tak měl penále vyměřit až ode dne, který následoval po dni, do kterého měl být příslušný odvod na základě platebního výměru uhrazen, nikoliv ode dne následujícího po vyplacení dotace (k tomu žalobkyně odkázala zejména na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2014, č. j. 57 Af 44/2012-55). Vyjádření žalovaného 3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl. K žalobním námitkám nejprve zrekapituloval průběh projednávaného případu, přičemž poukázal na dikci § 44a odst. 8 větu poslední zákona o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 29. 12. 2011, resp. § 44a odst. 11 větu poslední zákona o rozpočtových pravidlech, v aktuálním znění. Současně uvedl, že je zákon o rozpočtových pravidlech vůči daňovému řádu zákonem zvláštním, který obsahuje zvláštní úpravu pro vyměření odvodu a penále v případě porušení rozpočtové kázně. Žalovaný také odkázal na § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž konstatoval, že vzhledem k tomu, že po dobu řízení před správním soudem je prekluzivní lhůta stavěna, byla v posuzovaném případě tato lhůta stavěna ode dne podání žaloby proti rozhodnutí o odvolání stran penále do dne nabytí právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu – tj. konkrétně ode dne 23. 4. 2018 do dne 30. 9. 2021. Lhůta pro vyměření penále se poté znovu rozběhla dne 1. 10. 2021 a uplynula by až dne 11. 6. 2024; k prekluzi práva pro stanovení daně tudíž dle žalovaného dosud nedošlo. 4. Žalovaný dále poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl, že v případě vyměření penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně se nejedná o správní trestání. Orgány finanční správy jsou tak povinny se v rámci svého rozhodování řídit příslušným zněním právních předpisů, tj. zněním účinným v době, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo. Ve věci tudíž nebylo možno aplikovat právní úpravu zákona o rozpočtových pravidlech v pozdějším znění, jelikož povinnost vyměřit penále vzniká okamžikem, kdy je žalobkyně v prodlení s provedením odvodu za porušení rozpočtové kázně, přičemž správcem daně je výše penále v rozhodnutí toliko deklarována. Žalovaný proto nesouhlasil s námitkou žalobce, týkající se nezákonného postupu správce daně, když penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně nevyměřil dle § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech, v aktuálním znění, neboť v zákoně o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 29. 12. 2011, nebyl předmětný typ porušení rozpočtové kázně ani pravidlo týkající se doby prodlení, za kterou má být penále vyměřeno, definován. 5. Ve vztahu k samotnému výpočtu penále žalovaný odkázala na přílohu č. 1 dotčených platebních výměrů na penále, která byla nedílnou součástí daných platebních výměrů. V rámci odvolacího řízení na odvod za porušení rozpočtové kázně pak došlo k upuštění od konstatování porušení rozpočtové kázně v případě některých pochybení zjištěných správcem daně v rámci daňové kontroly u jednotlivých projektů. Proto součástí napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl tabulku, ve které byl uveden přehled jednotlivých nově stanovených odvodů za porušení rozpočtové kázně a z nich vypočítané penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně dle délky příslušného prodlení při sazbě 0,4 promile za každý den tohoto prodlení. Při výpočtu penále tak žalovaný zohlednil novelizaci zákona o rozpočtových pravidlech ode dne 1. 1. 2022, kdy dle § 44a odst. 10 zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 0,4 promile z částky odvodu za porušení rozpočtové kázně za každý den prodlení, přičemž předchozí právní úprava tohoto zákona stanovovala sazbu ve výši 1 promile denně. Replika žalobkyně 6. V podané replice žalobkyně úvodem citovala komentář k § 41 s. ř. s. z odborné publikace Blažek, T.,Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace., C. H. Beck, Praha: 2016, a závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011218. Odkazované přitom dle žalobkyně potvrzuje její žalobní námitku, že lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu, ale i lhůta pro stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně (a penále) podle § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech, je lhůtou maximální, konečnou a nepřekročitelnou. Tuto lhůtu tedy nebylo možno stavět ani na základě § 41 s. ř. s. V posuzovaném případě mělo dojít k porušení rozpočtové kázně v roce 2010, a tudíž prekluzivní lhůta začala běžet dne 1. 1. 2011 a uplynula dne 1. 1. 2021. 7. K tomu žalobkyně poukázala též na rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 10. 12. 2019, č. j. ÚOHS-R0316/2016/VZ-33930/2019/321/ZSř, který se v předmětné věci přiklonil k závěru, že prekluzivní lhůta vyjádřená v § 270 odst. 8 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, je konečná a nepřekročitelná, a proto se (prekluzivní lhůta) v průběhu soudního přezkumu ve smyslu § 41 s. ř. s. nestaví ani nepřerušuje. 8. Žalobkyně upozornila i na skutečnost, že bylo v řešeném případě výsledkem předchozího soudního přezkumu zrušení dřívějšího rozhodnutí žalovaného ve věci. Duplika žalovaného 9. Žalovaný v podané duplice úvodem poukázal na samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které v kontextu uplatněných žalobních námitek pova