5 As 73/2011 — Nejvyšší správní soud

175 A 4/2023- 33 - text  13 175 A 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: F. A., narozený dne X, státní příslušnost Republika Kosovo, bytem X, doručovací adresa X, zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem, sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: M. O., narozená dne X, bytem X, doručovací adresa X, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č. j. OAM-21109-21/ZR-2022, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 28. 7. 2023, č. j. OAM-21109-21/ZR-2022, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2023, č. j. OAM-21109-21/ZR-2022, jímž bylo žalobci dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení k trvalému pobytu a podle § 87l odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobce se současně v žalobě domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě citoval argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí a namítl, že informace údajně poskytnuté cizinecké policii při pobytové kontrole předsedkyní bytového družstva M. Č. jsou maximálně vysvětlením podle § 137 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“), a proto podle § 137 odst. 4 téhož zákona nemohou sloužit jako důkazní prostředek. Žalobce připustil, že se na adrese X, skutečně pravidelně nezdržuje, protože v souvislosti se zahájením řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu se musel preventivně postarat o své majetkové záležitosti v České republice, mj. pronajmout byt, v němž dosud bydlel. Žalobce nevěděl, kdy bude napadené rozhodnutí vydáno, ale byl svým právním zástupcem poučen o lhůtě k vycestování v délce 30 dnů, což je na nucené vyklizení a pronajmutí bytu krátká doba. Žalobce dále namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci ohledně dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, přičemž tyto dopady musí správní orgán zjišťovat z moci úřední, provést v tomto směru řádné dokazování, a tak v souladu s § 3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V případě žalobce se žalovaný spokojil pouze se zjištěním, že žalobce a jeho manželka nemají hlášenou společnou adresu a s vysvětlením M. Č. podaným při pobytové kontrole, z něhož dovodil závěr, že se žalobce na území České republiky již nezdržuje a nežije tedy se svou manželkou. Žalovaný se podle názoru žalobce s těmito zjištěními neměl spokojit, v důsledku čehož rodinné a osobní poměry žalobce nebyly zjištěny dostatečně. Žalobce ve správním řízení navrhoval výslech svůj a své manželky, který žalovaný neprovedl. V návrhu na provedení výslechu své manželky žalobce uvedl, že se manželka stará o nemocnou matku a nemůže ho následovat do země původu. Žalovaný ji proto měl vyslechnout za účelem ověření manželského soužití a toho, zda má manželka žalobce skutečně nemocnou matku, kvůli které nemůže vycestovat do Kosova. 3. Žalobce dále namítl, že ačkoli byl v České republice skutečně třikrát odsouzen, první dvě odsouzení byla zahlazena. Žalovaný se však nezabýval účelem institutu zahlazení odsouzení, kterým je zmírnění následků odsouzení pro trestný čin u odsouzeného, který se po určitou dobu po výkonu trestu chová řádně. Jedná se o tzv. právní fikci neodsouzení, na jejímž základě lze na odsouzenou osobu pohlížet, jako kdyby odsouzena nebyla. Podle názoru žalobce žalovaný zahlazení odsouzení nerespektoval a při svém rozhodování vycházel z odsuzujících rozsudků, čímž popřel smysl zahlazení odsouzení, které si žalobce zasloužil řádným životem po odsouzení. Ke svému poslednímu odsouzení žalobce uvedl, že byl odsouzen pouze k podmíněnému trestu, nejednalo se tedy o závažné narušení veřejnou pořádku a toto odsouzení nesplňuje ani podmínky čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Žalobce namítl, že ani v otázce jeho odsouzení žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť vycházel pouze z výroku uvedeného rozsudku, ale již nezjistil, že rozsudek byl vydán na základě uzavření dohody o vině a trestu, aniž by soud prováděl dokazování. Žalobce zdůraznil, že v případě dohody o vině a trestu nemusí být vina obžalovaného prokázána soudem, takže jí uzavírají i obžalovaní, kteří jsou nevinní, aby se vyhnuli těžkostem spojeným s dlouholetým trestním stíháním. Přestože v případě žalobce v době podání obžaloby neexistoval dostatek důkazů, dohodu o vině a trestu uzavřeli všichni obžalovaní, protože jim stejně hrozily pouze podmíněné tresty a dlouholeté trestní stíhání. Žalobce shrnul, že rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2022, č. j. 1 T 66/2022-1157, neodráží skutečný stav věci, který soud zjistil na základě provedených důkazů, ale je pouze projevem dohody o vině a trestu. Proto nemohl být podkladem pro žalovaného, že se skutečně udál skutkový děj v tomto rozsudku popsaný. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě shrnul průběh správního řízení a žalobní námitky. K námitce stran nepoužitelnosti výsledku pobytové kontroly coby důkazního prostředku žalovaný uvedl, že žalobcem odkazovaný § 137 správního řádu se vztahuje na postup před zahájením správního řízení, žalovaný nicméně zahájil správní řízení dne 21. 11. 2022, kdy doručil žalobci do vlastních rukou oznámení o zahájení správního řízení. Pobytová kontrola byla na žádost žalovaného realizována dne 3. 3. 2023, tedy poté, co již bylo správní řízení zahájeno. Žalovaný proto považoval provedenou pobytovou kontrolu za důkazní prostředek podle § 51 odst. 1 správního řádu. Žalovaný pokračoval, že žalobce v podané žalobě nijak nerozporoval na adrese zjištěné informace, tj. nijak se nevyjádřil k tomu, že na adrese hlášeného pobytu bydlel do listopadu 2022 sám bez své manželky, na území domovského státu má šestiletého syna a v současné době žije a podniká na území Spolkové republiky Německo. K námitce týkající se neprovedení výslechu žalobcovy manželky žalovaný uvedl, že k výslechu nepřistoupil, neboť jej považoval za nadbytečný. Žalovaný k námitce dále odkázal na § 52 správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-38. 5. K institutu zahlazení odsouzení žalovaný uvedl, že při posuzování otázky, zda žalobce svým jednáním opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek, vycházel z toho, že žalobce se opakovaně dopustil protiprávního jednání, čímž splnil podmínku pro zrušení trvalého pobytu podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle názoru žalovaného následné zahlazení uložených trestů nic nemění na skutečnosti, že se žalobce opakovaně dopustil protiprávního jednání. V případě posledního odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 9. 2022, č. j. 1 T 66/2022-1157, žalovaný uvedl, že v tomto případě se žalobce dopustil závažné trestné činnosti v souvislosti s výkonem orgánů veřejné moci, když opakovaně za úplatu a pod pohrůžkou fyzického násilí získával od příslušníků Celní správy České republiky informace z jejich informačních systémů a takto neoprávněně získanými informacemi se snažil získat majetkový prospěch. Jako protislužbu za neoprávněně získané informace žalobce nabízel opakovaně příslušníkovi Celní správy drogu kokain. Žalovaný dále zdůraznil, že při posuzování žalobcova protiprávního jednání vycházel z pravomocných rozsudků soudů, kterými byl žalobce odsouzen za páchání úmyslné trestné činnosti. Posouzení míry zavinění a ostatní atributy trestního řízení přísluší výhradně soudům a orgánům činným v trestním řízení, nikoli žalovanému. Žalobce musel při uzavírání dohody o vině a trestu počítat s tím, že v případě pravomocného odsouzení může přijít o své pobytové oprávnění. Žalovaný zdůraznil, že zrušení pobytového oprávnění není dalším postihem za trestnou činnost, ale důsledek předpokládaný zákonem a nemůže být v rozporu se zásadou ne bis in idem. Žalovaný shrnul, že žalobce páchal trestnou činnost dlouhodobě, opakovaně a závažnost jeho trestné činnosti gradovala, což jen zvyšuje závažnost narušení veřejného pořádku. Od páchání trestné činnosti žalobce neodradily ani dříve uložené tresty a sankce. Ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nestanovuje podmínku, že žalobce m