9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

141 A 25/2023- 85 - text  14 141 A 25/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: D. H., narozen X bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Miloslavou Coufalovou sídlem Neštěmická 779/4, 400 07 Ústí nad Labem proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Stavební společnost Jaroslav Oršuliak, a. s., IČO: 25028316 sídlem Okounov 65, 431 51 Okounov zastoupena advokátkou Mgr. Lindou Havránkovou sídlem Dlouhá 101/13, 500 03 Hradec Králové 2) Cetin a. s., IČO: 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUUK/098188/2023 ze dne 27. 6. 2023 takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje č. j. KUUK/098188/2023 ze dne 27. 6. 2023 a rozhodnutí Městského úřadu Lovosice č. j. ODSH-38545/2021 ze dne 2. 2. 2022 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 2. 2. 2022 Městský úřad Lovosice vydal společné povolení, kterým schválil stavební záměr osoby zúčastněné na řízení 1) (dále jen „stavebník“) na stavbu: „Zástavba rozvojové plochy č. X, parcely č. XA, XB, XC, st. XD“ SO – komunikace a zpevněné plochy na pozemcích parc. č. XA, XB, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK a XL v katastrálním území X(dále jen „stavba“) a stanovil podmínky pro umístění a provedení stavby. Žalovaný k odvolání žalobce uvedené rozhodnutí změnil tak, že vypustil z výroku čísla parcel (název stavby po změně zní: „Zástavba rozvojové plochy č. X“ SO – komunikace a zpevněné plochy) a přeformuloval podmínku č. 1 pro umístění stavby a podmínky č. 1 a 13 pro provedení stavby. Žalovaný dále vyslovil, že v ostatním zůstává rozhodnutí stavebního úřadu beze změn. Žaloba a další žalobcova podání 2. V žalobě žalobce namítal, že společné povolení následovalo po vydání rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu, kterou žalobce považuje za nezákonnou. Výjimka se týkala odstupové vzdálenosti stavby od žalobcovy studny, která je jeho jediným zdrojem vody (správní orgány povolily přiblížení stavby až do vzdálenosti tří metrů od studny). Stavba podle žalobce přímo ohrožuje stavebně technický stav jeho historické studny, jednak v důsledku provádění stavebních prací a pojezdu těžké stavební techniky v její těsné blízkosti a jednak v důsledku znehodnocení pitné vody ve studni (provoz vozidel po nové komunikaci). Poukázal rovněž na snížení hodnoty území a kvality prostředí způsobené naprostou změnou charakteru dané lokality. 3. Žalobce popsal, že na studnu v průběhu řízení upozorňoval. Měl dojem, že úřady jeho upozornění neberou vážně, proto si nechal vyhotovit vlastní hydrogeologický posudek ze dne 13. 3. 2023, který jeho obavy potvrdil jako důvodné. Žalobce odmítl odůvodnění žádosti o výjimku, že se bude moci připojit na veřejný vodovodní řad, a trval na zachování studny a kvality vody v ní. 4. Dále žalobce poukazoval na nevhodné připojení stavby na místní komunikaci v Jenčicích, která je pro napojení nové komunikace nevyhovující z důvodů popsaných Ing. J. A., vedoucím laboratoře SILAB. Podle žalobce se bezpečnost občanů Jenčic, včetně žalobce a jeho rodiny, kteří nevyhovující místní komunikaci v Jenčicích musí denně používat, se zvýšením dopravního ruchu z nové rezidenční čtvrti sníží. Žalobce podotkl, že komunikace (stavba) bude těsně obklopovat jeho pozemek se studnou a jeho dům, bude tam zřízeno parkovací stání a místo pro kontejnery s odpadem. Takové umístění stavby je podle žalobce způsobilé ohrozit jeho nemovitosti imisemi prachu, hluku, pohledů a jakosti vody v jeho studni. Konstatoval, že projektová dokumentace dostatečně neřeší přiměřenou ochranu jeho majetku. Povolením potenciálního zdroje znečištění za hranicemi vyplývajícími z vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) by bylo zasaženo do dříve vzniklého vlastnického práva žalobce k jeho nemovitostem a ke studni. 5. Podle žalobce chybí v napadeném rozhodnutí úvaha, zda je stavba v navržené podobě v mezích spravedlivého zatížení. Připomněl, že má dům vilového typu ve specifickém prostředí u hranice Evropsky významné lokality a IV. zóny CHKO České středohoří. Jeho dům byl vždy obklopen sadem, v klidné lokalitě. To stavba zcela změní – dům se stane součástí nového sídla, podél jeho pozemků budou silnice, parkovací stání a odpadní kontejnery. Žalobce poznamenal, že „mouchy a zápach linoucí se z kontejnerů“ mu změní kvalitu prostředí, a proto jej zajímají, zda není možné jiné řešení a případná opatření k eliminaci těchto negativních vlivů. Namítal, že se správní orgány nezabývaly otázkou „proporcionality zájmů“, tedy zájmu stavebníka na postavení co nejvíce domů na zakoupené ploše na jedné straně a zájmu „dosavadních obyvatel“ na ochraně jejich zdraví a bezpečnosti, na zachování kvality prostředí a bezpečnosti jejich majetku na straně druhé. 6. Žalobce citoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 10 A 141/2011-120, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 As 94/2013-23, popisující předpoklady pro povolení výjimky. Zdůraznil, že správní orgán je v rámci svých povinností vyplývajících z § 94o zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) povinen posoudit a ověřit předloženou variantu řešení. Nemůže pasivně povolovat každou variantu, která je mu předložena jako nespornou a jedinou možnou. Správní orgány si však podle žalobce neopatřily žádné podklady k ověření předložené varianty řešení a k ověření pravdivosti tvrzení stavebníka, že předložená varianta je jediná možná. Zároveň se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly s tím, že nebyly doloženy žádné důkazy o pravdivosti tohoto tvrzení. Žalobce k žalobě připojil nákres umístění stavby navrhované stavebníkem (3 metry od studny) a se zakreslením komunikace tak, aby respektovala minimální vzdálenost od studny podle § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. Důvodem vedení komunikace ve vzdálenosti 3 metry od studny podle žalobce není nemožnost jiného připojení na stávající komunikaci z důvodu výhledových poměrů, ale maximální využití pozemku pro nové rodinné domy. Dodal, že komunikace nemá povahu stavby ve veřejném zájmu, a žádost o výjimku není ani z tohoto pohledu odůvodněná. 7. S odkazem na § 169 odst. 6 stavebního zákona a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 As 290/2016-66, žalobce dále namítal, že rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu lze vydat jen v dohodě nebo se souhlasem dotčeného orgánu, který hájí zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů, jichž se odchylné řešení týká. Souhlas vodoprávního úřadu ze dne 25. 9. 2020 se však podle žalobce netýká předmětu tohoto řízení (komunikace a zpevněné plochy), nýbrž vodovodu a kanalizace. Dodal, že žádost o výjimku s doplněnou a revidovanou projektovou dokumentací s vyznačenou polohou studny byla předložena až 26. 9. 2022, tudíž se vodoprávní úřad nemohl k revidované dokumentaci vyjadřovat již dne 25. 9. 2020 ani dne 1. 2. 2021 v souhrnném stanovisku. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že neuplatnění stanoviska ze strany vodoprávního úřadu lze brát jako souhlas. Žalobce upozornil na to, že rozhodnutí stavebního úřadu ani rozhodnutí o odvolání nebyla zaslána vodoprávnímu úřadu. Poznamenal, že podle zkušeností autorizovaného technika Ing. Friče vodoprávní úřady v řízení o výjimce z odstupových vzdáleností studny a zdrojů možného znečištění vždy vyžadují hydrogeologický posudek od odborně způsobilé osoby; v tomto řízení však nebyl takový posudek vypracován. Posudek RNDr. Horčičky, na který se rozhodnutí odvolává, se totiž netýká posouzení „požadované výjimky a jejího vlivu na studnu“. Vodoprávní úřad tedy podle žalobce nevydal nezbytný souhlas „ani dohodu“ v řízení o výjimce z odstupové vzdálenosti komunikace od studny, tudíž nedošlo k „formálnímu souhlasu“ a nemohlo dojít ani k „neformálnímu souhlasu“ vodoprávního řadu. 8. Podle žalobce umožňuje § 26 vyhlášky č. 501/2006 Sb. žádat o výjimku z § 24a odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. d) téže vyhlášky pouze při výstavbě studny, nikoli jakékoli jiné stavby. To žalobce dovozoval z obsahu a účelu § 24a dané vyhlášky a trval na tom, že jeho smyslem je zajistit nezávadnost individuálně budovaných zdrojů podzemní vody v povolovacím procesu a ochránit je před následně budovanými novými zdroji potenciálního znečištění. Později povolované zdroje znečištění musí podle žalobce respektovat odstupové vzdálenosti od dříve existující studny; výjimku vyhláška nepřipo