— Nejvyšší správní soud

141 A 6/2025- 71 - text  13 141 A 6/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobkyně: obec Obora, IČO 00556360 sídlem Obora 117, 440 01 Obora zastoupená advokátem JUDr. Vladimírem Davidem sídlem Mírové náměstí 48, 440 01 Louny proti žalovanému: za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 Lesy České republiky, s. p., IČO: 42196451 sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2024, č. j. MZE-38027/2024-15111, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 14. 8. 2024, č. j. MZE-38027/2024-15111, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 4. 3. 2024, č. j. KUUK/028308/2024, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 365,48 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 4. 3. 2024, č. j. KUUK/028308/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl podle § 53 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), že žalobkyně má povinnost udržovat vodní dílo, a sice stavidlo na Smolnickém potoce na pozemku p. č. XA k. ú. Obora u Loun (dále jen „vodní dílo“). 2. Shora označeným rozhodnutím ze dne 14. 8. 2024, č. j. MZE-38027/2024-15111, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“) podala žalobkyně dne 14. 10. 2024 žalobu Městskému soudu v Praze, který vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc k projednání a rozhodnutí zdejšímu soudu. Žaloba 3. Žalobkyně předně uvedla, že se žádostí ze dne 6. 9. 2023 u krajského úřadu domáhala vydání rozhodnutí podle § 53 vodního zákona o určení povinností nebo oprávnění správce povodí a správce vodního toku, vztahujících se ke správě a provozu daného vodního díla. V žalobě pak dále namítla, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by byla vlastníkem vodního díla (to ostatně dle žalobkyně ani nemá a nemůže být předmětem takového správního řízení). Podle žalobkyně měly správní orgány při nedostatku důkazů svědčících o vlastnění vodního díla žalobkyní vycházet z právní domněnky, že vlastníkem daného vodního díla je vlastník pozemku, na němž se dílo nachází, tj. vlastník pozemku p. č. XA v k. ú. Obora u Loun (Česká republika, s právem hospodaření svědčícím Lesům České republiky, s. p.). Nadto žalobkyně tvrdí, že nemá finanční, technické ani odborné prostředky či vybavení k jeho správě a provozu. 4. Podle žalobkyně krajský úřad pochybil, když řízení v pochybnostech dle § 53 vodního zákona vedl ohledně povinnosti opravit vodní dílo, namísto žádostí požadovaného určení rozsahu povinností nebo oprávnění správce povodí nebo správce vodního toku ve vztahu k vodnímu dílu. Pokud tedy krajský úřad zahájil dne 11. 1. 2024 řízení v pochybnostech ohledně osoby, jež má povinnost udržovat vodní dílo, nedodržel předmět řízení vymezený v žalobkyní podané žádosti ze dne 6. 9. 2023. Krajský úřad dle žalobkyně nesprávně vedl řízení ke zjištění, kdo je vlastníkem vodního díla, a nedůvodně pominul odpovědnosti správce vodního toku a správce povodí za stav daného vodního díla. Krajský úřad (stejně jako následně žalovaný) překročil svou pravomoc, neboť mu nepřísluší řízením dle § 53 vodního zákona suplovat občanskoprávní soudní řízení a určovat, kdo je vlastníkem vodního díla. 5. Podle žalobkyně krajský úřad i žalovaný nesprávně zaměňovali pojmy „hrázová propust“ a „stavidlo“. Příslušné vodní dílo totiž slouží k regulaci průtoku vody ve Smolnickém potoce. I kdyby bylo součástí hráze, a tedy bylo hrázovou propustí, bylo by v řízení nutné specifikovat, o jakou hráz se jedná, kdo je jejím vlastníkem a jaká je konkrétní funkce hrázové propusti v rámci fungování dané hráze. Podle žalobkyně nelze jednoznačně dovodit, že vodní dílo je součástí hráze, o které je zřejmé, že jejím vlastníkem je žalobkyně. Argumentace krajského úřadu poukazem na § 510 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“) je tedy dle žalobkyně lichá, neboť neodpovídá skutečnému stavu věci. Žalovaný pak tutéž argumentaci nedůvodně přejal do svého rozhodnutí. 6. Dále žalobkyně namítla, že se napadené rozhodnutí nevypořádalo řádně a zákonně s uplatněnými odvolacími důvody. Žalobkyně totiž není vlastníkem daného vodního díla, a nelze jí tak uložit povinnost je udržovat. Vymezila se rovněž vůči skutkovému zjištění správních orgánů o tom, že se žalobkyně sama v minulosti považovala za vlastníka příslušného vodního díla, které čerpaly z územního rozhodnutí č. j. MULNCJ 48394/2015 a související projektové dokumentace. Dle žalobkyně uvedené písemnosti ve skutečnosti žádné důkazy o tom, že by žalobkyně byla vlastníkem vodního díla, neobsahují. V prvostupňovém ani v napadeném rozhodnutí navíc není uvedeno, jaký konkrétní obsah těchto písemností má podle názoru správních orgánů svědčit pro domněnku o vlastnictví žalobkyně. 7. Žalobkyně proto navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil, a aby zrušil také prvostupňové rozhodnutí. Vyjádření k žalobě 8. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 12. 12. 2024 s tím, že uplatněné žalobní námitky považuje za nedůvodné. Řízení v pochybnostech dle § 53 vodního zákona je dle § 126 odst. 8 téhož zákona řízením z moci úřední, a neřídí se tedy zásadou dispoziční. Krajský úřad tak nebyl obsahem žádosti (tedy spíše podnětu) žalobkyně vázán. Prvostupňové rozhodnutí ve svém odůvodnění ostatně vysvětlilo, že bylo rozhodováno rovněž v pochybnostech o rozsahu povinností vlastníků pozemků koryta vodního toku, vlastníků pozemků sousedících s koryty vodních toků a vlastníků staveb a zařízení v korytu vodního toku nebo sousedících s ním tak, aby byl v celém rozsahu vyřešen problém, jenž vedl k podání podnětu. Žalovaný dále uvedl, že otázky nastolené žalobními námitkami byly již pojednány v příslušných pasážích odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. 9. Dále k žalobním námitkám žalovaný uvedl, že při určení subjektu, který se má o vodní dílo starat, vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2017, č. j. 10 A 89/2015-54, dle něhož je relevantní, komu vodní dílo slouží. Jelikož dané vodní dílo slouží k zabránění zpětnému vzedmutí hladiny ve Smolnickém potoce, a je tedy součástí protipovodňové ochrany obce Obora, spočívá povinnost údržby právě na žalobkyni. Uvedený účel vodního díla byl zjištěn ze zápisu ze dne 5. 10. 2015 o jednání při zpracování studie protipovodňových opatření, dále z vyjádření Povodí Ohře, s. p., ze dne 4. 8. 2014 k záměru protipovodňových opatření, dále z výkresů projektové dokumentace z roku 2014 pro územní rozhodnutí o umístění staveb protipovodňových opatření, a také z žalobkyní zmíněného územního rozhodnutí Městského úřadu Louny ze dne 17. 6. 2015, č. j. MULNCJ 48394/2015. Nad rámec uvedených listin ověřil žalovaný účel vodního díla také z veřejně dostupných zdrojů, a to z povodňového plánu obce Louny z roku 2009, z územního plánu žalobkyně a návrhu územního plánu žalobkyně ze září 2016 (i jeho úplného znění po vydání změny č. 1 v roce 2019). 10. Podle žalovaného byly v napadeném rozhodnutí vypořádány veškeré odvolací námitky. V souladu s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích si správní orgány toliko pro účely řízení dle § 53 vodního zákona učinily úsudek o tom, komu vodní dílo patří. Pro účely opatření autoritativního rozhodnutí o určení vlastnického práva k vodnímu dílu přitom byla žalobkyně v napadeném rozhodnutí poučena o možnosti podat určovací žalobu. 11. Pro posouzení důvodnosti odvolání pak žalovaný nepovažoval za podstatné, zda bude vodní dílo označováno za „hrázovou propust“, či za „stavidlo“. Jedná se bezpochyby o vodní dílo, které ale podle názoru správních orgánů není součástí pozemku, na němž se nachází (což žalobkyně v žalobě nezpochybnila), a bylo tak podstatné hlavně to, k jakému účelu bylo vodní dílo vybudováno. 12. O vydání územního rozhodnutí Městského úřadu Louny ze dne 17. 6. 2015, č. j. MULNCJ 48394/2015, požádala žalobkyně, a proto krajský úřad shledal, že se žalobkyně v minulosti za vlastníka vodního díla považovala. Odvolací námitku žalobkyně, že vlastníkem vodního díla by měl být vlastník pozemku, proto žalovaný neshledal relevantní (neboť vodní dílo není součástí pozemku, na kterém se nachází). 13. Žalovaný tak má za to, že by žaloba měla být zamítnuta pro nedůvodnost. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 14. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 13. 11. 2025. Přisvědčila názoru správních orgánů, že stavidlo je pevně zabudováno do tělesa protipovodňové hráze, kte