5 As 30/2011 — Nejvyšší správní soud

141 A 9/2024- 45 - text  16 141 A 9/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: a) město Litvínov, IČO: 00266027 sídlem náměstí Míru 11, 436 01 Litvínov zastoupeno advokátem JUDr. Martinem Fejfárkem, LL.M. sídlem Josefa Lady 2106/1, 434 01 Most proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2024, č. j. MZP/2024/220/475, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 3. 2024, č. j. MZP/2024/220/475, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy II, ze dne 27. 3. 2024, č. j. MZP/2024/220/475, jímž bylo podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto jako nepřípustné jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále jen „krajský úřad“) ze dne 21. 12. 2022, č. j. KUUK/186954/2022. Zmíněným prvostupňovým rozhodnutím krajský úřad uložil podle § 19b odst. 1 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“) společnosti CELIO a.s., IČO: 48289922, (dále obvykle jen „provozovatel zařízení“) provedení opatření k nápravě v zařízení Skládkový komplex CELIO a.s. popsaných v projektové dokumentaci pro ohlášení stavby Opatření k eliminaci rizik vyvolaných nakládáním s nebezpečným odpadem vzniklým při plnění státní zakázky „Opatření vedoucí k nápravě SEZ vzniklých před privatizací skládky Nelahozeves a.s. Kaučuk společnosti Unipetrol a.s.“ - revize č. 1 (dále jen „projektová dokumentace“), která byla zpracována v říjnu 2022 společností Recovera Využití zdrojů a.s., IČO: 25638955. V prvostupňovém rozhodnutí zároveň stanovil krajský úřad podmínky, za kterých má být uložené opatření provedeno. 2. Soud podotýká, že napadeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o témže odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí již podruhé. V obou případech shodně zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné z důvodu, že žalobce nebyl účastníkem správního řízení. Poprvé rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 2. 2023, č. j. MZP/2023/530/182. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce ke zdejšímu soudu žalobu, o které soud rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 141 A 13/2023-56, kterým zmíněné rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku zdejšího soudu podal žalovaný kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 1 As 225/2023-39 (dále jen „zrušující rozsudek“), kterým zrušil napadený rozsudek zdejšího soudu a zároveň i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dospěl ve shodě se zdejším soudem k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, avšak z jiných důvodů než těch, na kterých zdejší soud založil svůj rozsudek (v podrobnostech viz níže). Posléze žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. Žaloba 3. Žalobce v úvodu žaloby konstatoval, že o probíhajícím správním řízení se dozvěděl až dne 21. 12. 2022, když obdržel prvostupňové rozhodnutí, které mu bylo krajským úřadem zasláno toliko na vědomí. Žalobce se cítí prvostupňovým rozhodnutím přímo dotčen na svých právech a povinnostech, což zakládá jeho účastenství v řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu. Dotčen se žalobce cítí konkrétně v povinnosti (a současně právu) pečovat o všestranný rozvoj území obce, jakož i o potřeby svých občanů, včetně ochrany a rozvoje zdraví a zajišťování informací, což mu ukládá zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Vedle nesouhlasu s tím, že mu bylo upřeno postavení účastníka, nesouhlasil žalobce s prvostupňovým rozhodnutím ani věcně, neboť uvedené rozhodnutí má z jeho pohledu negativní dopad na území žalobce, jakož i na potřeby občanů města, o které je žalobce povinen pečovat. 4. Žalobce uvedl, že si je vědom toho, že v případě řízení o uložení opatření k nápravě úprava účastenství v zákoně o integrované prevenci chybí. Současně si je také vědom, že zákon o integrované prevenci v některých jiných případech výslovně uvádí obec jako účastníka řízení. Absence výslovné úpravy účastenství v řízení o uložení opatření k nápravě dle žalobce znamená, že účastenství je nutné posuzovat podle § 27 správního řádu, který se aplikuje subsidiárně, s čímž souhlasil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Spornou je však dle žalobce otázka, zda v daném správním řízení splňuje žalobce podmínky účastenství dle § 27 odst. 2 správního řádu, tzn. zda žalobce může být přímo dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím o uložení opatření k nápravě. 5. Dále žalobce formuloval několik žalobních námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Předně upozornil, že žalovaný se nevypořádal s trvajícím a jasně formulovaným argumentem zásahu do veřejných subjektivních práv (a povinností) žalobce, která žalobce v odvolání přesně specifikoval a vysvětlil, jak jsou tato práva (a povinnosti) dotčena. Zabývat se touto otázkou přitom dle žalobce uložil žalovanému výslovně i Nejvyšší správní soud v bodě 34 zrušujícího rozsudku. Dle žalobce žalovaný ignoroval zmíněný pokyn Nejvyššího správního soudu a související odkazy na judikaturu, a v důsledku toho se nesprávně vypořádal s otázkou, zda bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv a povinností žalobce. 6. Pokud by dle žalobce zohlednil žalovaný judikaturu, na kterou odkazoval Nejvyšší správní soud, muselo by být žalobci přiznáno postavení účastníka správního řízení. Žalovaný ani řádně a přezkoumatelně neodůvodnil, proč se domnívá, že žalobce nebyl prvostupňovým rozhodnutím dotčen ve svých veřejných subjektivních právech. Žalobce tak má za to, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 7. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s věcnou argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí. Shrnul ji tak, že povinnosti (a jim odpovídající práva) stanovené žalobci v zákoně o obcích jsou žalobci stanoveny jako nositeli veřejné správy, a nemohou z nich tak dle žalovaného plynout veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce, a že účastenství dle § 27 odst. 2 správního řádu je založeno výhradně dotčením veřejných subjektivních práv, a proto dle žalovaného dotčení práv a povinností žalobce dle zákona o obcích nemůže účastenství žalobce v daném řízení založit. K popsané argumentaci žalovaného žalobce uvedl, že úkoly obce v oblasti ochrany a rozvoje zdraví občanů, rozvoje území a zabezpečování informací obec plní v rámci samostatné působnosti (§ 35 odst. 2 zákona o obcích). Tyto úkoly, jejichž plnění je žalobci svěřeno zákonem, jsou podle jeho názoru jednoznačně zdrojem jeho veřejných subjektivních práv a povinností. 8. Na podporu svého názoru odkázal žalobce na odborný článek prof. JUDr. Martina Kopeckého, CSc., s názvem K obsahu a rozsahu veřejných subjektivních práv v časopise Acta Universitatis Carolinae Iuridica, vydaném Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, č. 4, rok 2021, strana 2, ze kterého citoval pasáž týkající se veřejných subjektivních práv obce. Žalobce je proto přesvědčen, že právo územních samosprávných celků na samosprávu má povahu veřejného subjektivního práva, což platí i o jednotlivých dílčích právech a povinnostech spadajících do samostatné působnosti, včetně práv a povinností žalobce pečovat o všestranný rozvoj území obce, jakož i o potřeby svých občanů, a včetně ochrany a rozvoje zdraví a zajišťování informací. Obdobný závěr, byť v jiném kontextu, dle názoru žalobce vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu, která byla dána žalovanému k inspiraci ve zrušujícím rozsudku. Povinnosti žalobce pečovat o všestranný rozvoj území obce, jakož i o potřeby svých občanů stanovené v § 2 odst. 2 a v § 35 odst. 2 zákona o obcích, tak dle žalobce zakládají subjektivní veřejné právo na jejich výkon. 9. Dle žalobce navíc existují názory (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 51 A 63/2020-249), že k aplikaci § 27 odst. 2 správního řádu není nutné dotčení výhradně veřejných subjektivních práv, resp. povinností. V takovém případě by pro aplikaci § 27 odst. 2 správního řádu postačovalo, aby byl žalobce přímo dotčen na jakémkoliv svém právu nebo povinnosti, o čemž dle žalobce v posuzovaném případě není pochyb, ať už by povaha práv a povinností stanovených žalobci v zákoně o obcích byla jakákoli. 10. Žalobce se ohradil proti argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí,