2 As 205/2022 — Nejvyšší správní soud

15 A 5/2025- 37 - text  11 15 A 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: EKOPURG s.r.o., IČO: 02791749 sídlem Na Březince 930/6, 150 00 Praha 5 zastoupená Mgr. Jiřím Vránou, advokátem sídlem Lannova 2061/8, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 6, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2024, č. j. MMR-78018/2024-83, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2024, č. j. MMR-78018/2024-83, kterým bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 14. 2. 2024, č. j. KUUK/026325/2024, jímž byla žalobkyně (I.) uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 178 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), kterého se dopustila tím, že jako stavebník a uživatel vodního díla „Modernizace deemulgační linky Vroutek“ provozovala toto vodní dílo v době od 4. 5. 2023 do 31. 10. 2023 v rozporu se závaznými podmínkami zkušebního provozu (konkrétně s podmínkami č. 2 druhá část, č. 4 druhá část a č. 7 druhá část), jehož provedení jí bylo nařízeno rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 3. 3. 2023, č. j. KUUK/019974/2023, přičemž jí (II.) byla za daný přestupek dle § 178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona uložena pokuta ve výši 400 000 Kč. Zároveň byla žalobkyni (III.) podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně se dále domáhala toho, aby soud zrušil i shora popsané prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobkyně úvodem žaloby obsáhle zrekapitulovala dosavadní průběh projednávané věci, přičemž uvedla, že s namítanými rozhodnutími správních orgánů nesouhlasí, jelikož jimi byla zkrácena na svých právech. Připomněla, že se v daném případě nejednalo o zřízení nové deemulgační linky, ale o povolení její modernizace za existence stávajícího provozu. Popsala též účel předmětné deemulgační linky, která slouží k separaci odpadu ropných látek z průmyslových odpadů a odpadů emulzí. Následně žalobkyně zmínila i výsledek separace a čištění s tím, že přebytečná vyčištěná odpadní voda je svedena do jímky J5 a z ní vedena kanalizací do říčky Podhory, dle podmínek integrovaného povolení a schváleného provozního řádu. 3. S odkazem na integrované povolení ze dne 7. 9. 2017 žalobkyně uvedla, že zařízení deemulgační stanice je provedeno jako technologický celek sloužící prvotně k likvidaci odpadů dle zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), viz kód D9 přílohy č. 4 poukazovaného zákona, a až jímku J5 je možné posoudit jako vodní dílo. Takto bylo dle žalobkyně provozování deemulgační stanice původně schváleno a ani žádost o schválení její modernizace neměla fakticky změnit účel a využití tohoto zařízení. V rámci vydaného povolení k modernizaci deemulgační linky nicméně bylo celé toto zařízení chybně označeno jako vodní dílo, jehož schválení podléhá režimu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Na tomto základě tedy byla rekonstrukce a vlastní provoz deemulgační linky nesprávně podřízen vodnímu zákonu. Žalobkyně tudíž označila zařazení dané linky jako vodního díla za chybné a v rozporu s § 55 odst. 1 vodního zákona, neboť ji bylo nutné posuzovat pouze v režimu zákona o odpadech, resp. toliko až jímku J5 jako vodní dílo. 4. Dále žalobkyně popsala, že jí správní orgán I. stupně k její žádosti ze dne 28. 11. 2024 sdělil, že deemulgační linka a její modernizace je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Toto hodnocení však žalobkyně považuje za chybné, jakož i celý postup správních orgánů ve věci. Doplnila také, že její žádost o dodatečné povolení stavby ze dne 2. 12. 2022 byla podána pod tlakem kontroly, aby vyhověla požadavkům správního orgánu a nebyl zastaven provoz zařízení. Uvedla, že deemulgační linka je dle zákona o odpadech primárně zařízením pro nakládání s odpady (s kódy dle katalogů odpadů), nikoliv s vodami. Zařazení celého zařízení jako vodního díla je tak dle žalobkyně v rozporu s jeho skutečným účelem a funkcí, a tudíž došlo k porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 5. Žalobkyně k tomu dodala, že předmětná deemulgační linka není čistírnou odpadních vod či stavbou k čištění odpadních vod před jejich vypuštěním do kanalizace, ale technologickým zařízením pro čištění odpadů daných přílohou č. 4 integrovaného povolení. Odpadní voda v tomto zařízení toliko vzniká a není vypouštěna do kanalizace, ale do jímky J5, která je vodním dílem, avšak sama tato jímka modernizována nebyla (tj. modernizaci podléhala pouze technologická část linky). 6. Správní orgán I. stupně tak měl ve věci řádně vymezit předmět vodoprávního řízení, resp. vyřešit otázku, zda je dotčené zařízení stavbou, popř. určit, na kterou část stavby se ustanovení vodního zákona o vodním díle vztahuje a tuto řádně vymezit, jakož i vyhodnotit, zda stavba podléhá § 55 odst. 1 vodního zákona. K tomu však dle žalobkyně v řešeném případě nedošlo. Žalobkyně tedy konstatovala, že dotčené zařízení nemělo být vůbec posuzováno dle vodního zákona, resp. neměl být stanoven ani zkušební provoz ve smyslu tohoto zákona. Modernizace odpadového zařízení totiž vznikla pouze běžnou rekonstrukcí (resp. údržbou) zastaralého odpadového zařízení, tj. bez faktické změny jeho účelu, kapacity a druhu odpadu. 7. Shora uvedené poté svědčí o vadě namítaných rozhodnutí a neoprávněnosti uložené sankce. Ani samotná výše sankce přitom dle žalobkyně neodpovídá závažnosti jejího údajného přestupkového jednání. K tomu žalobkyně doplnila, že se správními orgány vždy spolupracovala, deemulgační linku provozuje již řadu let, přičemž při neoprávněně vyžadovaném zkušebním provozu zařízení ve smyslu vodního zákona nedošlo k žádnému ohrožení či poškození životního prostředí. 8. Pro úplnost žalobkyně doplnila též fakt, že již v roce 2018 v rámci vyjádření k dotaci a záměru modernizace stavby bylo zařízení správními orgány kategorizováno jako odpadové. Deemulgační linka byla kolaudována už v roce 1989 a do její modernizace provozována jako zařízení na zpracování odpadů. Integrované povolení ze dne 7. 9. 2019 pak toto zařízení zařazuje do kategorie činností – odstraňování nebo využívání nebezpečných odpadů. Dle provozního řádu je účelem deemulgační linky separace ropných látek z průmyslových odpadních vod a emulzí. 9. Závěrem žalobkyně zmínila, že byla v průběhu řízení poučena o možnosti podat odvolání k Ministerstvu životního prostředí, což také ve věci učinila, avšak následně byla usnesením Ministerstva zemědělství informována o postoupení odvolání Ministerstvu pro místní rozvoj. Toto neodůvodněné postoupení odvolání v projednávané věci tak žalobkyně považuje za chybné a způsobující zmatečnost daného řízení. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Současně popsal dosavadní průběh posuzované věci a uplatněnou žalobní argumentaci, kterou označil za zcela nedůvodnou. K tomu plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Replika žalobkyně 11. Žalobkyně v podané replice setrvala na již uplatněných žalobních důvodech, přičemž zopakovala, že § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona nebylo možno na předmětnou deemulgační linku uplatnit. Správní orgán I. stupně tedy ve věci pochybil, pokud pouze modernizovanou deemulgační linku shledal za vodní dílo, nikoliv jako zařízení pro nakládání s odpady. Předmět vodoprávního řízení tak nebyl dostatečně určen a daná linka nemohla být hodnocena jako vodní dílo dle vodního zákona. Žalobkyně též zmínila, že pokud by byla řádně zpravena o tom, že její odvolání bylo postoupeno jinému orgánu, mohla na tuto situaci procesně reagovat, což jí však bylo neodůvodněným postoupením upřeno, a tudíž byla v důsledku této zmatečnosti řízení zkrácena na svých právech. Posouzení věci soudem 12. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně uvedla, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalovaný nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv