4 As 132/2018 — Nejvyšší správní soud

15 Af 11/2024- 80 - text  18 15 Af 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: FK Slavoj Žatec z. s., IČO: 70200025 sídlem Stadion u Ohře 1635, 438 01 Žatec zastoupený JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem sídlem Na Poříčí 1079/3a, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2024, č. j. 11518/24/5100-10611-712244, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 4. 2024, č. j. 11518/24/5100-10611-712244, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2024, č. j. 11518/24/5100-10611-712244, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí (platební výměr č. 271/D/2016) Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 11. 2016, č. j. 2368063/16/2500-31472-505633, jímž byl žalobci podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 2 500 000 Kč. Žalobce se současně domáhal toho, aby soud zrušil i shora odkazované prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce úvodem žaloby stručně popsal dosavadní průběh projednávané věci, jakož i předcházejícího dotačního řízení. Následně namítl, že by pro něj úhrada vyměřeného odvodu znamenala hluboký zásah do jeho ekonomických toků, přičemž by byla znemožněna i samotná další jeho existence, který byl založen za jiným účelem, než je dosahování zisku. V dané věci by tak podle názoru žalobce došlo k absurdnímu důsledku, neboť by stát výběrem odvodu prakticky zlikvidoval činnost, kterou chtěl předmětnou dotací podporovat. Z ekonomických výsledků a z účetnictví žalobce je přitom zřejmé, že nemá na úhradu odvodu dostatek finančních prostředků. Uvalení odvodu by tedy s největší pravděpodobností vedlo k likvidaci hlavní veřejně prospěšné činnosti žalobce, přičemž nelze očekávat, že by jeho záchranu zajistil jakýkoliv jiný subjekt. 3. Dále žalobce konstatoval, že jej nebylo možno v rozhodném období považovat za veřejného zadavatele podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Podle žalobce totiž nebyla naplněna první podmínka odkazovaného ustanovení, že by „byl založen či zřízen za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu“. Tento pojem je dle žalobce autonomním právním pojmem práva EU a jako takový musí být vykládán v kontextu příslušných směrnic, a to jednotně ve všech členských státech EU, tj. nikoliv ve světle národních právních řádů. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 10. 5. 2001 ve spojených věcech C-223/99 a C-260/99, Agor Srl and Excelsior Snc di Pedrotti Bruna & C. v. Ente Autonomo Fiera Internazionale di Milano a Ciftat Soc. coop. arl. 4. Žalovaný tedy měl vzít v potaz skutečnost, zda žalobce nese rizika spojená s výkonem své činnosti, zejména zda by jej v případě ekonomických obtíží stát (resp. město Žatec) nechal standardním způsobem zaniknout, nebo zda by bylo možno reálně předpokládat určitou formu jeho intervence, která by nebyla řízena pouze ekonomickými hledisky. Nést rizika spojená s výkonem činnosti přitom dle názoru žalobce není totéž jako nést náklady na financování činnosti, jak mylně dovodil žalovaný v odst. 59 napadeného rozhodnutí. I v případě naplnění podmínky převážného financování státem totiž nemusí nutně jít o činnost ke splňování potřeb ve veřejném zájmu. Zjištění žalovaného týkající se pouze otázky financování činnosti, a nikoliv otázky rozložení ekonomických rizik jsou tak pro danou věc nedostatečná a žalovaný se měl zabývat důkazy předloženými a navrženými žalobcem, které však chybně jako nerelevantní odmítl. 5. K tomu žalobce doplnil, že jako sportovní klub není úzce propojený se státem ani s městem Žatec, neboť jeho existence není kritická a důležitá pro uspokojování potřeb veřejného zájmu. Ostatně, město Žatec ve vyjádření uvedlo, že v případě ekonomických obtíží žalobce nebude činit intervenci pro zachování jeho činnosti. Žalobce tak nese rizika spojená s výkonem své činnosti a není úzce závislý na městu Žatec (resp. na státu). Skutečnost, že je žalobce finančně podporován dotacemi, pak neznamená, že obecně nepůsobí v tržním prostředí a že v případě sportovních klubů neexistuje konkurenční prostředí. Žalobce též není ovlivňován kontrolními ingerencemi státu, neboť hospodaří se svým majetkem, rozhoduje sám, a to zcela na základě principu péče řádného hospodáře. Žalobce také zmínil, že byl zřízen na základě soukromoprávního jednání k prosazování a ochraně zájmů svých členů, nikoliv k uspokojování veřejného zájmu. Žalovaný dle žalobce nesprávně posoudil i to, zda dotační prostředky představují financování či podporu aktivit žalobce bez specifického protiplnění, neboť nevzal v potaz fakt, že město Žatec je vlastníkem fotbalového hřiště a dalších přidružených ploch, a že tedy při financování rekonstrukce fotbalového hřiště došlo ke zvýšení hodnoty majetku města Žatec. Žalobce v dané části uzavřel, že nebyl převážně financován státem či veřejným zadavatelem ve smyslu rozsudku SDEU ze dne 3. 10. 2000 ve věci C-380/98, The University of Cambridge, podle kterého lze za veřejné financování považovat pouze prostředky na činnost subjektu bez konkrétního protiplnění. 6. Podle žalobce jej proto nebylo možno považovat za veřejného zadavatele podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, a tudíž nebyl povinen postupovat podle dle § 82 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách. 7. Jestliže se na něj z výše popsaných důvodů zákon o veřejných zakázkách nevztahoval, jeho povinnosti určoval výhradně obsah metodiky. Pravidla metodiky jsou přitom méně formalizovaná a přísná než ustanovení upravující jednotlivé typy zadávacích řízení v zákoně o veřejných zakázkách. Žalobce namítl, že v metodice nebyla stanovena obdobná povinnost jako v § 82 odst. 7 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, ani nebyl nijak blíže definován zákaz diskriminace. Dále uvedl, že poskytovatel dotace svým rozhodnutím vytváří právní rámec, v jehož mezích má příjemce dotace povinnost se pohybovat. Pokud zvolí při stanovení povinností neurčité právní pojmy, které nemají jednoznačnou zákonnou definici, musí následně unést i případné negativní důsledky vyplývající z ustálené zásady, dle které nelze neurčitost právního pojmu v dohodě o poskytnutí prostředků klást k tíži příjemci finančních prostředků. V řešeném případě nebyl zákaz diskriminace, který je neurčitým pojmem, v odkazované metodice nijak definován, což žalobci nebylo možno klást k tíži. Pokud zároveň dle metodiky nebylo v rozporu se zásadou diskriminace to, že lze písemně vyzvat jen tři uchazeče, pak nemohlo být v rozporu s touto zásadou pouhé prodloužení doby plnění u části zakázky, neboť i kdyby se zcela hypoteticky při stanovení této doby plnění v původních zadávacích podmínkách mohlo přihlásit více uchazečů, je zřejmé, že zadavatel byl dostatečně nakloněný tomu, aby dostal nabídku od co nejvíce uchazečů, neboť se jednalo o otevřenou nabídku, a do soutěže se tak mohlo přihlásit velké množství uchazečů, přičemž nedošlo k žádné diskriminaci ostatních uchazečů (žalobce si navíc změnu termínů realizace vyhradil v zadávacích podmínkách tak, že o této možnosti byli uchazeči informováni předem). V projednávané věci tak dle žalobce správce daně pochybil, pokud dospěl k závěru, že se žalobce dopustil podstatné změny práv a povinností vyplývajících ze smlouvy – tj. že porušil § 82 odst. 7 písm. b) zákona o veřejných zakázkách, a to z důvodu, že předmětná povinnost (zákaz podstatné změny smlouvy) na žalobce vůbec nedopadala. Jestliže žalobce žádnou výslovně stanovenou povinnost neporušil, nemohl se dopustit ani porušení rozpočtové kázně. 8. Nadto žalobce namítl, že nelze obecně dovodit, že každá změna termínů realizace je podstatnou změnou smlouvy, neboť vždy je třeba vycházet z individuálních skutkových okolností. Předmětná změna realizace části díla pak byla dle žalobce vyvolána objektivními okolnostmi, které žalobce nemohl nijak ovlivnit. Žalobce totiž vzhledem ke svým finančním možnostem změnil čas provedení díla tak, aby mohl dodržet své povinnosti vůči zhotoviteli díla. Extrémně tíživá finanční situace žalobce přitom byla způsobena objektivními okolnostmi, konkrétně