6 As 52/2023 — Nejvyšší správní soud

16 Af 21/2022- 81 - text  14 16 Af 21/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Vojtěcha Salamánka ve věci žalobce: M. M., narozený X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D sídlem Chodská 1366/9, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2022, č. j. 34201/22/5200-10421-705721, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) vydal dne 24. 9. 2018 dodatečný platební výměr č. j. 2109635/18/2512-50524-501676 (dále též „platební výměr“), jímž žalobci doměřil za zdaňovací období roku 2015 daň z příjmů fyzických osob ve výši 228 990 Kč a uložil mu povinnost uhradit související penále ve výši 41 011 Kč. Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2022, č. j. 34201/22/5200-10421-705721, žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil uvedený platební výměr. Proti danému rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), podal žalobce nyní posuzovanou žalobu. Žaloba 2. Žalobce předně v žalobě namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí „materiálně pominul“ odvolací námitku týkající se systémové podjatosti správce daně, konkrétně celého pracoviště správce daně v Litoměřicích. Žalovaný sice na uvedenou námitku určitým způsobem reagoval v odst. 51 a násl. napadeného rozhodnutí, avšak nevypořádal se s její podstatou. Žalobce totiž v odvolání namítal předsudky správce daně během provádění daňové kontroly, které se projevily nepřiměřeným zkoumáním žalobcem přijatých plateb, jež byly předmětem doměření daně. Vypořádání této odvolací námitky provedl žalovaný dle žalobce konstatováním, že namítané nedostatky lze zcela zhojit v odvolacím řízení, pročež na řízení před správcem daně vlastně nezáleží. Žalobce s tímto vypořádáním nesouhlasí, neboť popírá dvouinstanční charakter daňového řízení. Záměrem žalobce ani nebylo namítat podjatost konkrétních pracovníků správce daně, nýbrž systémově šikanózní přístup správce daně (resp. konkrétního pracoviště) vůči žalobci. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože se žalovaný s touto rovinou uplatněné odvolací námitky nevypořádal. 3. Dále žalobce namítl nesprávnost právního názoru žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Nejprve se v tomto ohledu žalobce vymezil proti připodobnění posuzované věci případu řešenému Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 10. 8. 2021, č. j. 1 Afs 92/2021-37. Citace bodu 18 daného rozsudku v odst. 41 napadeného rozhodnutí byla dle žalobce vytržena z kontextu; žalobce totiž v průběhu nynějšího daňového řízení nikterak neměnil předkládané skutkové verze vysvětlující povahu přijatých peněžních prostředků. Konzistentně tvrdil, že sporné platby mají soukromý charakter, přičemž k výzvě správních orgánů rozsáhle vysvětlil jejich právní důvod, kterým byl prodej akcií a motoristického vybavení. 4. Krom výše uvedeného žalobce namítl, že správce daně při posuzování prokázání žalobcem tvrzených skutečností aplikoval nepřiměřeně vysoký důkazní standard. Požadoval po žalobci prokázání uplatněných tvrzení s absolutní jistotou, čehož však není prakticky možné dosáhnout (ohledně patřičné míry důkazu citoval žalobce bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018-37, a právní větu I. daného rozsudku). Žalobce připodotknul, že žalovaný uložil správci daně povinnost doplnit spisový materiál dne 22. 7. 2020, tedy až přibližně pět let poté, co žalobce sporné platby obdržel. S ohledem na takový časový odstup proto nebylo v možnostech žalobce podat absolutní důkaz ke svým tvrzením o původu daných plateb; šlo ostatně o prodej motoristického vybavení a o (nakonec neuskutečněný) prodej akcií. O takto dávných transakcích patrně nemohou mít záznamy ani jasné povědomí dokonce ani žalobcovi obchodní partneři. Podle žalobce ostatně § 31 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v rozhodném znění, stanovuje obecnou povinnost uschovávat účetní záznamy, kterými je dokládáno účetnictví, po dobu toliko pěti let od konce účetního období, kterého se týkají. Nebylo navíc v žalobcových možnostech zjistit, zda jeho obchodní partneři měli povinnost o transakcích účtovat. 5. V další žalobní námitce označil žalobce za rozporné závěry žalovaného ohledně výslechu svědka K., jak jsou uvedeny v bodu 34 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž na jednu stranu považoval svědka za nevěrohodného, přesto však vyšel z jeho výpovědi o tom, že s transakcí ohledně prodeje akcií neměl nic společného. Dále žalovaný pochybil, když výpověď svědka interpretoval tak, že svědkovi byly odcizeny doklady; žalobce poukazuje na obsah protokolu ze dne 9. 5. 2018 o výpovědi svědka, v němž má být uvedeno, že svědek doklady ztratil. Žalobce rovněž považuje uvedeného svědka za nevěrohodného, protože je nepravděpodobné, že by někdo nahlásil ztrátu občanského průkazu (požádal o vystavení nového průkazu) až rok nebo rok a půl poté, kdy ke ztrátě došlo. 6. Také v souvislosti s výslechem svědka K. žalobce namítl porušení § 96 odst. 5 a 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“). Správce daně totiž dle žalobce pochybil, když žalobci v oznámení ze dne 18. 4. 2018, č. j. 1224174/18/2507-60562-507318, nesdělil jméno a příjmení svědka, který bude vyslýchán, ani neoznačil konkrétní skutkovou okolnost, ke které by měl svědek vypovídat. Žalobce upozornil správce daně na dané pochybení ještě před započetím výslechu, k čemuž správce daně opáčil, že k označení svědka nedošlo z důvodu předejití zmaření účelu výpovědi v důsledku možného kontaktu žalobce se svědkem před uskutečněním výslechu. Žalobce má za to, že jde o odůvodnění zcela obecné, nepodpořené relevantní a přezkoumatelnou argumentací, důkazy a skutkovými okolnostmi. Žalobce tedy neměl faktickou možnost přípravy na výslech svědka, v důsledku čehož ani nebyl připraven klást svědkovi relevantní otázky či žádat konfrontaci svědka s listinami založenými ve vyhledávací části daňového spisu. Žalobce tak má za to, že byl podstatně zkrácen na svých procesních právech, a také pro tuto vadu by tedy mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno a výslech svědka by měl být proveden znovu. 7. Žalobce také namítl, že uvedené pochybení správce daně založené apriorním nesdělením totožnosti svědka a předmětu výslechu má za důsledek i neúplné zjištění skutkového stavu. Správce daně postavil na jeho výpovědi svá zjištění o skutkovém stavu, aniž výpověď ověřil například provedením svědeckého výslechu Selmy Francis, která byla ředitelkou společnosti SIMON MEDIA ENTERPRISES a založila dané společnosti bankovní účet, jehož disponentem byl právě svědek Král. Správce daně se měl podle názoru žalobce alespoň pokusit o zajištění jejího svědeckého výslechu prostřednictvím mezinárodního dožádání, s tím, že by se výslech samotný mohl uskutečnit přímo v Seychelské republice. Stejně tak si měly správní orgány u příslušného policejního orgánu ověřit výpověď svědka Krále o ztrátě občanského průkazu. Rovněž se nabízelo, aby se správní orgány alespoň pokusily o výslech Viktara Kaliada, ředitele společnosti YOKOHAMA LIMITED, cestou mezinárodního dožádání; důvodem pro upuštění od takové snahy nemůže dle žalobce být skutečnost, že se ani s uplatněním mezinárodního dožádání správci daně nepodařilo ověřit samotné jednotlivé sporné platby. 8. Závěrem žalobce namítl, že v nynější věci nešlo o doměření daně z přidané hodnoty, nýbrž daně z příjmů fyzických osob; žalobci však žádný právní předpis neukládá povinnost důsledně prověřovat svého obchodního partnera v transakci, která má soukromý charakter. Pokud tedy žalovaný vyzval správce daně písemností ze dne 22. 7. 2020, č. j. 28572/20/5200-10421-711811, k položení otázek ohledně prověřování svědka K. (a k dalším otázkám, jež by byly relevantní pro případné doměření daně z přidané hodnoty), postupoval nekonzistentně a způsobil tím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 9. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 9. 1. 2023 s tím, že žalobu považuje za nedůvodnou. Sporné platby v úhrnné výši 1 213 500 Kč, připsané ve zdaňovacím období roku 2015 na žalobcův bankovní účet, označil žalobce toliko za „soukromé“, přičemž dle žalovaného o nich neúčtoval a nezahrnul je do výnosů. Tím tedy žalobce prakticky tvrdil, že nepodléhaly dani z příjmů, resp. že byly od daně osvobozeny, anebo již dříve byly zdaněny. Toto své tvrzení však byl žalobce s ohledem na § 92 odst. 3 daňového řádu povinen prokázat. Dle žalovaného nedostál žalobce uvedené zákonné povinnosti, když ani po výzvě žalovaného nepředložil žádné relevantní důkazní prostředky, ze kterých by vyplývalo, že předmětné platby nepodléhají zdanění a z jakého dův