42 A 5/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

42 A 5/2024- 55 - text  11 42 A 5/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobkyně: T. H. T., narozená dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV-179689-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictví právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV-179689-4/SO-2023, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2023, č. j. OAM-27728-8/DP-2023. Tímto usnesením správní orgán prvního stupně podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zastavil řízení ve věci žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, neboť žalobkyně nedoložila náležitosti požadované správním orgánem prvního stupně ve výzvě k odstranění vad žádosti. Žaloba 2. Žalobkyně v podané žalobě předně namítala, že žalovaný naprosto nesprávným a nepřiléhavým způsobem aplikoval zákonná ustanovení a zatížil tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Vyjádřila nesouhlas s tím, že správní orgán řízení o její žádosti zastavil místo toho, aby vydal meritorní rozhodnutí, přičemž žalovaný tento postup aproboval. Žalobkyně k tomuto poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/201236, a namítla porušení § 66 odst. 1 písm. c) a § 9 správního řádu. Zdůraznila, že institut zastavení je vyhrazen pro případy, kdy se nelze předmětem řízení zabývat, což je zřejmé přímo z podané žádosti, správní orgány tedy neprovádí další dokazování. Měla tedy za to, že správní orgán prvního stupně se v jejím případě dopustil nesprávného procesního postupu, když řízení o žádosti zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud měl možnost žádost meritorně posoudit a případně následně zamítnout dle § 56 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dle názoru žalobkyně má k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu docházet pouze ve výjimečných případech, kdy je účastník řízení zcela pasivní, což však nebyl případ žalobkyně, neboť ta svoji žádost částečně doložila. Správní orgán nepostupoval v rámci § 2 odst. 3 a odst. 4, § 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 správního řádu, neboť pokud i po doložení některých dokladů spatřoval, že žádost trpí vadami, tak ji měl dle § 45 odst. 2 správního řádu vyzvat k dalšímu doplnění, jak to činí v obdobných případech, což však neučinil. Zároveň žalobkyně namítala, že ji správní orgán neseznámil s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, čímž způsobil nezákonnost svého rozhodnutí. Podotkla, že není právně znalá a ve správním řízení nebyla zastoupena osobou znalou práva a opakované vyzvání tedy bylo na místě. 3. Dále žalobkyně vznesla námitku přepjatého formalismu, a to ve vztahu k nepřijetí doložených dokladů a k přiměřenosti rozhodnutí. Konstatovala, že přepjatý formalismus je dle judikatury zcela nezákonný a v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Dále uvedla, že upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, resp. skutečně zjištěného stavu věci, označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud a poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96. 4. Namítala, že žalovaný v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu neakceptoval předložení požadovaných dokladů v rámci odvolacího řízení, ačkoliv z předložených dokladů je zřejmé, že byly vyhotoveny až po vydání zamítavého rozhodnutí a žalovaný tak měl možnost je akceptovat jako nové skutečnosti. Z předložených dokladů rovněž vyplývá, že měsíční příjem rodiny je dostatečný a nic tedy nebránilo kladnému vyřízení její žádosti v rámci autoremedury. 5. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že prostřednictvím nesprávného a nezákonného postupu správního orgánu prvního stupně, tedy v důsledku procesního usnesení dle správního řádu namísto vydání meritorního rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, se správní orgány obou stupňů účelově vyhnuly své zákonné povinnosti zakotvené v § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů všech rozhodnutí dle tohoto zákona. Podotkla, že správní orgány se k přiměřenosti dopadů rozhodnutí nijak nevyjádřily. Sdělila, že na území České republiky má vytvořeno veškeré zázemí, má zde nezletilého syna a manžela, kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Žije zde již řadu let, nepáchala žádnou trestnou činnosti ani se jinak neprovinila. Dodala, že se stará o nezletilého syna, zatímco její manžel řádně podniká, čímž obstarává finanční prostředky pro obživu celé rodiny a rozhodnutí žalovaného je tak s ohledem na tyto skutečnosti jednoznačně nepřiměřené. 6. S poukazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 6/2016-81, žalobkyně uvedla, že žalovaný i správní orgán prvního stupně pochybili, pokud se z úřední povinnosti nepokusili zjistit skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí a ani neprovedli výslech žalobkyně. Dodala, že správní orgány jsou dle § 3 správního řádu povinny zjistit skutečný stav věci a pokud meritorní rozhodnutí správního orgánu neobsahuje úvahu o přiměřenosti rozhodnutí, tak je v rozporu s požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců, což rovněž představuje porušení § 3 správního řádu. Dále namítla, že tím, že se správní orgán v odůvodnění rozhodnutí s nepřiměřeností nevypořádal, tak také porušil § 68 odst. 3 správního řádu. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž uvedl, že řízení o žádosti žalobkyně ze dne 26. 7. 2023 o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky bylo zastaveno, neboť žalobkyně nedoložila všechny zákonné náležitosti žádosti, čímž neodstranila podstatné vady žádosti, které bránily v pokračování řízení. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí se závěrem správního orgánu prvního stupně ztotožnil a konstatoval, že žalobkyně byla vyzvána k odstranění vad žádosti. Lhůta stanovená k odstranění vad stanovená správním orgánem prvního stupně byla dostatečná a rovněž bylo v průběhu řízení vyhověno i žádosti žalobkyně a byla určena nová lhůta k odstranění vad, resp. doložení požadovaných náležitostí. Dodal, že se vypořádal i s doklady, které žalobkyně doložila dne 23. 10. 2023, tj. až po vydání prvostupňového usnesení o zastavení řízení, kdy s ohledem na zásadu koncentrace uvedenou v § 82 odst. 4 správního řádu k nim nepřihlédl. 8. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/2012 36, označil za nepřiléhavý, neboť ze strany žalobkyně nebyly doloženy zákonné náležitosti žádosti, čímž bylo zabráněno pokračování v řízení, tedy i meritornímu posouzení žádosti žalobkyně. Dodal, že v takovém případě neměl správní orgán prvního stupně povinnost dát žalobkyni možnost vyjádřit se k podkladů řízení. Současně se dle žalovaného nemůže žalobkyně odvolávat na to, že není právně znalá, neboť neznalost zákona neomlouvá a je povinností každého, seznámit se s právní úpravou, které se jej dotýká. K tomuto žalovaný poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 A 298/2010-48. 9. K námitce přepjatého formalismu uvedl, že správní orgán prvního stupně neměl jinou možnost než řízení o žádosti žalobkyně zastavit. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2016, č. j. 7 Azs 99/2016-36, který je dle jeho názoru aplikovatelný na tento případ. Ve vztahu k námitce posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně uvedl, že v tomto případě ze zákona povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců ani čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá. Podotkl, že ze strany žalobkyně bylo v odvolání toliko namítáno, že nikdy neporušovala zákony České republiky a dále uvedla, že na území České republiky má manžela a dítě, kteří mají trvalé pobyty. Na podporu svého názoru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39. Dále žalovaný konstatoval, že po příslušném správním orgánu nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tedy i ty, které by se týkaly nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, k čemuž poukázal na rozsudek Nejvy