9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 25/2023- 27 - text  22 42 Ad 25/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: Ing. L. K., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení sídlem Molákova 576/11, 186 00 Praha 8 - Karlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2023, č. j. MO 640927/2023-7542 OSZ, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru sociálního zabezpečení, ze dne 31. 8. 2023, č. j. MO 640927/2023-7542 OSZ, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2023, č. j. MO 640927/2023-7542 OSZ, jímž žalovaný nevyhověl žalobcovým námitkám proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2023, č. j. 233244/VYCH-25/21 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný podle § 9 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení”) a § 34a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) zamítl žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované dítě. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce v úvodu podané žaloby popsal průběh řízení před žalovaným od okamžiku, kdy uplatnil u žalovaného nárok na zvýšení starobního důchodu za vychované dítě (výchovné) až do vydání napadeného rozhodnutí. 3. Jeho vydáním bylo podle žalobcova názoru zasaženo do jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které je garantované v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a které je v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod realizováno zejména prostřednictvím zákona o důchodovém pojištění, jehož součástí je i § 34a tohoto zákona umožňující za zde uvedených podmínek zvýšení procentní výměry přiznaného důchodu o částku 500 Kč za každé vychované dítě. Tyto podmínky žalovaný dle žalobcova přesvědčení nesprávně interpretoval a aplikoval. 4. Prvostupňové rozhodnutí, jímž žalobcovu žádost zamítl, založil žalovaný na rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 45011/046384/23/120MC, jímž bylo rozhodnuto o výši podílu každého z rodičů na výchově dcery J. K. Toto rozhodnutí však bylo následně zrušeno rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 8. 2023, č. j. 45000/15126/23/010/KB, tedy dříve, než bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Žalovaný proto pochybil, pokud prvostupňové rozhodnutí založil na nepravomocném rozhodnutí, které bylo v průběhu dalšího řízení před žalovaným zrušeno. Žalovaný si byl sice této skutečnosti při rozhodování o námitkách vědom, avšak přesto prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se přitom podle žalobce sám otázkou, který z rodičů se na výchově dcery podílel vyšší měrou, vůbec nezabýval, a v potřebném rozsahu tudíž neobjasnil, zda v žalobcově případě došlo ke splnění podmínek stanovených v § 34a zákona o důchodovém pojištění. 5. Dále žalobce citoval § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 18. 12. 2024, z jehož znění podle jeho názoru vyplývá, že rozhodná právní úprava nijak nebonifikuje péči (matky) o dítě v útlém věku, ale zohledňuje jeho výchovu od narození až do dosažení zletilosti, a to (mimo jiné) za podmínky, že péče o dítě v tomto období trvala alespoň 10 let. Právě za celé toto období je proto nutno rozsah péče jednotlivých osob o dítě posuzovat, a nikoliv pouze v období ranného dětství, jak to uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. 6. Žalovaný také podle žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně dovozuje, že smyslem právní úpravy obsažené v § 34a zákona o důchodovém pojištění je – s ohledem na význam péče o dítě v ranném dětství – pomoci především ženám. Takový smysl nelze dovodit ani z jejího textu ani z obsahu důvodové zprávy k zákonu č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon o důchodovém pojištění a zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 323/2021 Sb.“), jímž byla příslušná ustanovení do zákona o důchodovém pojištění vložena. Je tedy nutno vycházet z toho, že ženy i muži jsou při posuzování splnění podmínek pro přiznání nároku na zvýšení důchodu o částku za vychované dítě v rovném postavení a rozhodující je pouze rozsah poskytované péče. 7. Žalovaný se dle žalobce v řízení vůbec nevypořádal se žalobcem prokázanou skutečností, že o dítě (dceru J. K.) pečovali od jejího narození oba rodiče a následně se po odchodu matky ze společné domácnosti v době, kdy bylo dceři 11 let, o dceru staral již jen žalobce. To také vedlo k tomu, že po rozvodu manželství byla dcera svěřena do péče žalobce. Žalobce taktéž v průběhu řízení před žalovaným poukázal na skutečnost, že od narození dcery (X) s ní byla asi do roku 1984 na mateřské a rodičovské dovolené matka a v tomto období s ní trávila více času, avšak i žalobce se do péče zapojoval vedle plnění svých pracovních povinností. V období od září 1986 do června 1989 byl žalobce vyslán na postgraduální studium na Vojenské akademii v Brně. V této době se dle žalobce výrazně změnila jeho rodinná situace, dceřina matka začal vyhledávat a navazovat mimomanželské vztahy, přestala mít zájem o její výchovu a velmi často ji, pokud byl žalobce ve škole, svěřovala do péče prarodičů. Žalobce proto právě z důvodu, aby mohl péči o dceru zabezpečit, odmítl v roce 1986 nabízenou možnost studia v zahraničí, která by mu umožnila kariérní posun. Jelikož doklad o tomto by měl být založen v osobním spise žalobce, který je archivován Armádou České republiky, žalobce navrhl žalovanému, aby si jej vyžádal. Žalovaný to však neučinil. Po ukončení studia se žalobce již téměř plně věnoval výchově dcery, a proto v roce 1990 opět odmítl možnost studia v zahraničí. V letech 1990 až 1994 pak odmítl z téhož důvodu i možnosti dalšího kariérního růstu, které mu byly opakovaně nabízeny. 8. Závěry, k nimž žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl, jsou nadto v rozporu s důkazy, které žalobce v řízení předložil. To se týká zejména rozsudku Okresního soudu Lounech ze dne 21. 11. 1994, č. j. 7 C 880/93-29, jímž bylo rozhodnuto o rozvodu žalobcova manželství s dceřinou matkou a svěření dcery do péče žalobce. Z něj totiž vyplývá, že matka o dceru nepečovala již před rozvodem. 9. Uvádí-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, že žalobcova kariéra nebyla během doby, kdy o dceru pečoval, ovlivněna způsobem, který by měl negativní vliv na výši jeho důchodu, je toto tvrzení nepravdivé. Navíc takovou podmínku pro přiznání výchovného příslušná právní úprava ani nestanovuje. Podmínkou pro přiznání výchovného je pouze prokázání doby péče o dítě v největším rozsahu. Žalobce přitom v řízení nejen tvrdil, ale i doložil, že do věku přibližně 11 let o dceru pečovali oba rodiče a následně dalších asi sedm let, již je on sám. Je tedy zřejmé, že to byl právě žalobce, kdo o dceru pečoval ve větším rozsahu. 10. Pokud tedy žalovaný napadeným rozhodnutím nevyhověl jeho námitkám a prvostupňové rozhodnutí, jímž byla jeho žádost o přiznání výchovné zamítnuta, potvrdil, dopustil se nesprávného hmotněprávního posouzení žalobcova nároku. 11. Obě rozhodnutí jsou podle žalobcova názoru nezákonná taktéž z důvodu řady procesních vad, jichž se žalovaný dopustil. Tyto vady jsou způsobeny nerespektováním požadavků kladených na správní řízení zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) ze strany žalovaného. Žalovaný konkrétně pochybil v tom, že jeho skutkové závěry jsou v rozporu se shromážděným spisovým materiálem a zejména důkazy předloženými žalobcem, nevyžádal si žalobcův osobní spis, ač to žalobce na podporu svých tvrzení navrhoval. V odůvodnění rozhodnutí se pak žalovaný s tím, proč tak neučinil a proč ani nepřihlížel k žalobcem uváděný skutečnostem, náležitě nevypořádal. Není rovněž zřejmé, proč žalovaný v průběhu řízení přistoupil k jeho přerušení z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce, když se jednalo o otázku, o níž orgán, jemuž žalovaný postoupil spisový materiál, nebyl oprávněn rozhodovat a žalovaný si o ním měl učinit úsudek sám. V řízení nebyl dán ani žádný důvod pro přerušení řízení podle § 83b zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Prvostupňové rozhodnutí je nadto ještě zatíženo vadou spočívající v tom, že bylo vydáno na podkladě nezákonného a posléze v průběhu řízení před žalovaným pravomocně zrušeného rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 45011/046384/23/120MC. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. V úvodu svého vyjádření žalovaný uvedl, že setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a že je přesvědčen, že při rozhodování o žalobcově nároku postupoval v souladu s platnou pr