3 Afs 244/2022 — Nejvyšší správní soud

59 Af 5/2025- 101 - text  59 Af 5/2025 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci žalobce: X bytem X zastoupený Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem advokátní kanceláře KODAP legal s. r. o. sídlem 1. máje 97/25, Liberec proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj sídlem 1. máje 97, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2025, č. j. 98783/25/2604-50521-506336 takto: I. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 14. 2. 2025, č. j. 98783/25/2604-50521-506336, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám Mgr. Miroslava Kohouta, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku 17 689 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný správce daně zamítl jeho námitku proti vyrozumění o přeplatku ze dne 6. 11. 2024, č. j. 1168496/24/2604-50521-506070. 2. Tímto vyrozuměním žalovaný žalobci sdělil, že ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob, včetně úroku z vratitelného přeplatku a úroku z nesprávně stanovené daně, ze dne 24. 10. 2024 nebylo vyhověno, neboť ke dni podání žádosti nebyl evidován vratitelný přeplatek. Žalovaný konstatoval, že na základě vyměřovacího řízení vznikl žalobci přeplatek na dani z příjmů fyzických osob ve výši 9 178 Kč, který byl vrácen dne 12. 12. 2022. Na základě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále také jen „odvolací orgán“) ze dne 17. 7. 2024 žalobci vznikl přeplatek na dani z příjmů fyzických osob ve výši 24 720 Kč, který byl vrácen v souladu s § 155b odst. 4 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dne 25. 7. 2024. Úrok z vratitelného přeplatku nenáleží, neboť žalovaný nebyl v prodlení s vrácením přeplatku. Přeplatek 9 178 Kč vzniklý po vyměření daně za rok 2019 ke dni 24. 10. 2022 byl vrácen dne 10.11. 2022, tj. do 30 dnů ode dne vzniku přeplatku. Přeplatek ve výši 24 720 Kč vzniklý na základě rozhodnutí o odvolání ze dne 17. 7. 2024 byl vrácen dne 25. 7. 2024, tj. do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí dle § 155b odst. 4 písm. a) daňového řádu. Úrok z nesprávně stanovené daně nenáleží, neboť nejsou splněny podmínky podle § 254 odst. 1 daňového řádu, nejedná se o uhrazenou daň, daňový odpočet ani o částku uhrazenou na základě nezákonného nebo nicotného zajišťovacího příkazu. 3. V napadeném rozhodnutí o námitce žalovaný shrnul, že vratitelné přeplatky na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 byly žalobci vráceny ve lhůtách stanovených daňovým řádem, proto žalobci nesvědčí předepsání úroku z vratitelného přeplatku dle § 253a daňového řádu. Žalovaný odmítl námitky týkající se stanovení úroku z nesprávně stanovené daně. Podle § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu je základem pro výpočet úroku tzv. kladná daň, která byla nesprávně stanovena. Jedná se tedy pouze o tu část uhrazené daně, která byla stanovena nad rámec toho, co uvedl daňový subjekt v daňovém tvrzení, nebo která byla stanovena z moci úřední a později došlo k jejímu snížení. V žalobcově případě po zohlednění sražených záloh na daň vznikl vratitelný přeplatek, tzn. že žalobci nebyla předepsána kladná daň, u které by mu vznikla povinnost ji uhradit. Nevznikla příčinná souvislost mezi nesprávným stanovením daně a úhradou daně. Dle § 254 odst. 1 písm. b) daňového řádu je základem pro výpočet úroku částka odpočtu daně, kterou si daňový subjekt řádně nárokoval, ale nebyla mu správcem daně přiznána. Typicky jde o částku, o kterou převyšuje nově stanovený nadměrný odpočet částku původně stanoveného nadměrného odpočtu. Termín nadměrný odpočet je upraven zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a je úzce spojen s daní z přidané hodnoty, nikoli s daní z příjmů. Dle § 254 odst. 1 písm. c) daňového řádu je základem pro výpočet úroku uhrazená částka jistoty, jež je předmětem nezákonného nebo nicotného zajišťovacího příkazu. Správcem daně nebyl vydán zajišťovací příkaz na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019. Žalovaný uzavřel, že podmínky pro předepsání úroku z nesprávně stanovené daně z příjmů fyzických osob za rok 2019 podle § 254 daňového řádu nebyly splněny. Zároveň nebyly splněny ani podmínky pro podepsání úroku z daňového odpočtu dle § 254a daňového řádu, jelikož nalézací řízení bylo vedeno na dani z příjmů, nikoli na dani z přidané hodnoty. Žalobci nevznikl nárok na daňový odpočet v důsledku uplatnění zákonné slevy na dani. A k naplnění podmínek pro předepsání úroku z nesprávně stanovené daně nedošlo ani v souvislosti s vybíráním a placením záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Až po provedeném ročním zúčtování ze strany plátce daně nebo po podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob je stanovena, popřípadě vyměřena daň, na kterou se započtou sražené zálohy. V žalobcově případu byl úhrn sražených záloh vyšší než stanovená daň a žalobci vznikl vratitelný přeplatek. Ani zde nedošlo k naplnění podmínek pro předepsání úroku z nesprávně stanovené daně. II. Žaloba 4. V úvodu žaloby žalobce popsal průběh řízení ve věci stanovení daně z příjmů fyzických osob za rok 2019. Namítal, že část odůvodnění, v níž žalovaný zmínil uplatnění slevy na dani či způsob vybíraní daně s úroky z nesprávně stanovené daně je mimoběžná s předmětem samotné věci. Skutečnost, že k vrácení vratitelného přeplatku fakticky došlo, je v rozporu s tvrzením žalovaného. Žalovaný opomenul, že byly hrazeny zálohy na daň příjmů fyzických osob a že vznikl nárok na daňový odpočet, a to i vzhledem k uplatnění zákonné slevy na dani. 5. Za klíčové žalobce označil ustanovení § 254 daňového řádu. S ohledem na judikaturu správních soudů týkající se otázky úroků z nesprávně stanovené daně přistoupila finanční správa k vydání Metodického pokynu k úroku z nesprávně stanovené daně ze dne 19. 7. 2024 (dále jen „Metodický pokyn“). Žalobce odkazoval na článek I. odst. 1 a článek I. odst. 7 Metodického pokynu. Ten zmiňuje, že daňovým odpočtem je typicky případ nově stanovené částky nadměrného odpočtu, jde o demonstrativní výčet. Žalovaný nesprávně považuje nadměrný odpočet za jediný možný případ daňového odpočtu. S tímto závěrem žalobce nesouhlasil, výklad žalovaného je nepřiměřeně zužující a popírá smysl Metodického pokynu i ustálené judikatury správních soudů. Smyslem Metodického pokynu logicky je vymezit pojem daňový odpočet široce. Podle žalobce jde o jakékoli snížení státního rozpočtu, tedy výdaj ze státního rozpočtu bez ohledu na druh daně. Tento výklad odpovídá judikatuře správních soudů. 6. Následně se žalobce dovolával závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. 3 Afs 244/2022-29. Zdůraznil, že smyslem a účelem právní úpravy úroku je kompenzovat adresátu nezákonného rozhodnutí újmu v podobě nemožnosti disponovat se svými finančními prostředky. A že nelze nalézt důvody pro odlišný režim vrácení samotné jistiny tvořené nezákonně stanovenou (vymáhanou) daní a nikoliv úroku, který představuje kompenzaci úbytku hodnoty této jistiny v čase, což podporuje závěr o nutností vrácení přiznaného úroku ex proprio motu správcem daně, za předpokladu vzniku vratitelného přeplatku. 7. Žalobce tak dovozoval, že existence vratitelného přeplatku, která souvisí s předchozím nezákonným jednáním správce daně, sama vyvolává nárok daňového subjektu na hrazení úroku ze strany státu. Citovaný rozsudek vysvětluje důvody přijetí Metodického pokynu a potřebu vykládat jeho ustanovení široce. Není možné jazykovým výkladem dojít ke stejným závěrům jako žalovaný, jeho interpretaci nelze dovozovat ani z úmyslu zákonodárce či ze smyslu a účelu daného ustanovení. Ve světle ustálené judikatury správních soudů je nutné pojem daňový odpočet vykládat široce, tak že žalobci náleží úrok z vratitelného přeplatku a úrok z nesprávně stanovené daně. 8. Dále žalobce označil postup žalovaného v jeho věci za nepřiměřený, právě s ohledem na předchozí související řízení. Po podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019 žalovaný zahájil postup k odstranění pochybností a nesprávně aplikoval § 5 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Nezákonnost postupu žalovaného byla potvrzena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2023, č. j. 59 Af 31/2022-52. Nesprávný postup žalovaného potvrdilo Odvolací finanční ředitelství v rozhodnutí ze 17. 7. 2024, kterým změnilo platební výměr žalovaného a kterým došlo ke snížení vyměřené daně tak, že vznikl přeplatek na dani. Tato situace odpovídá článku I. odst. 3 Metodického pokynu. Je tedy zjevné, že k prodlení s vrácením daňového odpočtu došlo pouze z důvodu nesprávně stanovené daně v situaci, kdy žalovaný postupoval v rozporu se zákonem. Není proto na místě, aby žalovaný odmítal napravit