75 A 4/2024 – Krajský soud v Ústí nad Labem

75 A 4/2024- 77 - text  11 75 A 4/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D., ve věci žalobce: T. K. P., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Dianou Koťovou sídlem Kollárova 1879/11, 415 01 Teplice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, č. j. MV-202476-4/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2024, č. j. MV2024764/SO2023, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „OAMP“) ze dne 3. 10. 2023, č. j. OAM-24546-16/DP-2023 (dále jen „prvostupňové usnesení“). Prvostupňovým usnesením OAMP podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavil správní řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, neboť žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení. 2. Podstatné vady žádosti spočívaly v tom, že žalobce přes výzvu nepředložil OAMP v určené lhůtě ani ke dni vydání prvostupňového usnesení všechny požadované náležitosti žádosti stanovené zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) potřebné k meritornímu posouzení žádosti. Konkrétně se jednalo o doklad o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu na území (včetně dokladu o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění) a doklad prokazující bezdlužnost žalobce (potvrzení orgánů Finanční správy České republiky, potvrzení orgánů Celní správy České republiky a potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení). 3. Současně žalobce navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 4. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nesprávným a nepřiléhavým způsobem aplikoval zákonná ustanovení, a zatížil tak napadené rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. 5. Žalobce nesouhlasil s tím, že OAMP řízení o jeho žádosti zastavil místo toho, aby vydal meritorní rozhodnutí, přičemž žalovaný tento postup aproboval. Žalobce uvedl, že jím zmocněný zástupce doložil OAMP všechny požadované podklady a doručil je ještě v době, než mu bylo doručeno prvostupňové usnesení. Podotkl, že nemůže předjímat, kdy správní orgán vyhotoví rozhodnutí a předá jej k poštovní přepravě. Pokud prvostupňové usnesení stále nebylo doručeno, tak žalobce měl možnost doklady předložit a neuplatnila se zásada koncentrace. Žalobce sdělil, že ani na přepážce OAMP nebyl informován, že by předložení dokladů již bylo opožděné a že řízení o jeho žádosti bylo zastaveno. 6. Žalobce k tomuto poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 11/201236, a namítl porušení § 66 odst. 1 písm. c) a § 9 správního řádu. Zdůraznil, že institut zastavení je vyhrazen pro případy, ve kterých se nelze předmětem řízení zabývat, což musí být zřejmé přímo z podané žádosti; správní orgány v takovém případě neprovádí další dokazování. Podle žalobce se OAMP dopustil nesprávného procesního postupu, když řízení o žádosti zastavil dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť měl možnost žádost meritorně posoudit a případně následně zamítnout dle § 56 zákona o pobytu cizinců. Dle žalobce má k zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu docházet pouze ve výjimečných případech, ve kterých je účastník řízení zcela pasivní, což však nebyl případ žalobce, neboť ten svoji žádost částečně doložil. Správní orgán nepostupoval v rámci § 2 odst. 3 a 4, § 4 odst. 1, 2 a 4 správního řádu, neboť pokud i po doložení některých dokladů usuzoval, že žádost trpí vadami, tak měl žalobce dle § 45 odst. 2 správního řádu vyzvat k dalšímu doplnění, jak to činí v obdobných případech, což však neučinil. Zároveň žalobce namítal, že ho OAMP neseznámil s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, čímž způsobil nezákonnost prvostupňového usnesení. Podotkl, že není právně znalý a ve správním řízení nebyl zastoupen osobou znalou práva a opakované vyzvání tedy bylo na místě. 7. Dále žalobce vznesl námitku přepjatého formalismu, a to ve vztahu k nepřijetí doložených dokladů a k přiměřenosti rozhodnutí. Konstatoval, že přepjatý formalismus je dle judikatury nezákonný a v příkrém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu. Dále uvedl, že upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, tedy skutečně zjištěného stavu věci, označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud, pročež poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96. 8. Žalobce namítal, že žalovaný v rozporu s § 82 odst. 4 správního řádu neakceptoval předložení požadovaných dokladů v rámci odvolacího řízení, ačkoliv doklad o cestovním pojištění a doklad o bezdlužnosti od okresní správy sociálního zabezpečení byly vyhotoveny později a zmocněný zástupce na ně čekal, a poté je ihned doložil. Žalovaný tak měl možnost je akceptovat jako nové skutečnosti. Z předložených dokladů rovněž vyplynulo, že měsíční příjem žalobce byl dostatečný, a nic tedy nebránilo kladnému vyřízení jeho žádosti v rámci autoremedury. 9. Dále žalobce uvedl, že v důsledku prvostupňového usnesení vydaného dle správního řádu namísto vydání meritorního rozhodnutí dle zákona o pobytu cizinců, se správní orgány účelově vyhnuly zákonné povinnosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů všech rozhodnutí vydaných dle tohoto zákona. Podotkl, že správní orgány se k přiměřenosti dopadů rozhodnutí nijak nevyjádřily. Žalobce sdělil, že na území České republiky má vytvořeno veškeré zázemí, žije zde od roku 2008, po celou dobu zde řádně podniká a nikdy neměl potíže se zákonem. Žalobce rovněž sdělil, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo fatální zásah do soukromého života, jelikož by musel odcestovat do domovského státu, odkud by se nemohl vrátit, jelikož je nové podání žádosti o dlouhodobý pobyt či vízum za účelem podnikání znemožněno z důvodu absence kvót ze Zastupitelského úřadu v Hanoji a žalobce by přišel o celé svoje živobytí. Rozhodnutí žalovaného je s ohledem na uvedené skutečnosti jednoznačně nepřiměřené. 10. S poukazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2017, č. j. 57 A 6/2016-81, žalobce uvedl, že správní orgány pochybily, jelikož se z úřední povinnosti nepokusily zjistit skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí a ani neprovedli výslech žalobce. Dodal, že správní orgány jsou dle § 3 správního řádu povinny zjistit skutečný stav věci a pokud meritorní rozhodnutí správního orgánu neobsahuje úvahu o přiměřenosti rozhodnutí, tak je v rozporu s požadavky § 174a zákona o pobytu cizinců, což rovněž představuje porušení § 3 správního řádu. Dále namítl, že nevypořádáním přiměřenosti v odůvodnění rozhodnutí správní orgán rovněž porušil § 68 odst. 3 správního řádu. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl žalobu zamítnout pro její nedůvodnost a uvedl, že žaloba oproti odvolání neobsahuje žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí zpochybnila. 12. Dále žalovaný sdělil, že napadené rozhodnutí není nezákonné, věcně nesprávné, vnitřně rozporné, ani nepřezkoumatelné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami a nedošlo k porušení práv žalobce. Žalovaný konstatoval, že požadované doklady mu byly předloženy až dne 16. 10. 2023, tedy až po vydání prvostupňového usnesení dne 4. 10. 2023, a nikoliv těsně před vydáním prvostupňového usnesení, jak tvrdil žalobce. Žalovaný podotkl, že rozhodné je datum vydání, a nikoliv doručení prvostupňového rozhodnutí, k čemuž poukázal na § 36 odst. 1 správního řádu. Uvedl, že vydáním rozhodnutí je předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení dle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu. 13. Žalovaný konstatoval, že OAMP nemohl vydat meritorní rozhodnutí, neboť ve stanovené lhůtě, ani ke dni vydání prvostupňového usnesení, nebyly přes výzvu předloženy doklady potřebné pro meritorní posouzení žádosti. Jelikož žádost nebyla posuzována meritorně, nebyl na místě ani postup dle § 36 odst. 3 správního řádu. Dle žalovaného nelze dodržování právních předpisů považovat za přepjatý formalismus, ale za interpretaci příslušných procesních předpisů dle ustálené judikatury a v souladu se zavedenou správní praxí, a to v zájmu právní jistoty účastníků řízení, byť v konkrétním případě nemusí