78 A 4/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 4/2025- 16 - text  12 78 A 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: M. Ç., narozený dne X státní příslušnost Turecko bytem X zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2025, č. j. CPR-11413-2/ČJ-2025-930310-V241, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2025, č. j. CPR-11413-2/ČJ-2025-930310-V241, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 26. 2. 2025, č. j. KRPU-162816-32/ČJ-2024-040026-SV. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území členských států“) v délce 2 roků, a to ode dne, kdy žalobce vycestuje z území členských států. Správní orgán I. stupně zároveň podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovil dobu k vycestování z území členských států do 30 dnů od právní moci daného rozhodnutí, přičemž vyslovil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Současně se žalobce domáhal toho, aby soud žalované uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobce nejprve namítl, že správní orgány náležitě nezjistily skutečný stav věci ve smyslu § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále zmínil, že že správní orgány porušily též § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť nedbaly, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy dotčených osob. 3. Následně žalobce uvedl, že žalovaná nenapravila pochybení správního orgánu I. stupně a dostatečně se nevypořádala s otázkou přiměřenosti rozhodnutí, a to konkrétně stran proporcionality protiprávního jednání žalobce oproti dopadům do jeho rodinného a soukromého života. K tomu žalobce doplnil, že jediným jeho nezákonným jednáním je jeho neoprávněný pobyt na území, nadto z důvodu pobytu s přítelkyní, která je občankou Evropské unie (dále jen „EU“). Dle žalobce tedy ve věci ani nebylo řádně přihlédnuto k tomu, že se jedná o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, z čehož plynou jisté důsledky, přinejmenším pokud jde o § 119a odst. 2 téhož zákona a povinnost zkoumat přiměřenost dopadů vyhoštění do rodinného a soukromého života účastníků řízení. Žalobce také zdůraznil, že byť v inkriminovanou dobu na území pobýval skutečně bez platného povolení k pobytu, bylo to v doprovodu občanky České republiky – tj. jeho družky J. M. B., nar. X, se kterou mají vážný partnerský vztah a která jej na území aktuálně materiálně podporuje a sdílí spolu domácnost na jedné adrese. Ačkoliv dle tvrzení žalobce poukazovaný partnerský vztah trvá necelý rok, je zjevné, že jde o vztah intenzivní, neboť spolu chtějí uzavřít manželství. Žalobce a jeho družka přitom v daném řízení jasně popsali existenci jejich trvalého vztahu. V uzavření manželství jim brání pouze skutečnost, že žalobce na území pobývá neoprávněně. V tomto ohledu pak žalobce také popsal, že ačkoliv se dle § 118 odst. 8 zákona o pobytu cizinců pro účely správního vyhoštění nepovažuje za rodinného příslušníka občana EU osoba uvedená v § 15a odst. 3 téhož zákona, nelze dle jeho názoru pominout, že jinak je vztah druha a družky zákonem o pobytu zvýhodňován a více chráněn. Správní orgány proto měly partnerský vztah žalobce s občankou ČR a jejich společné soužití na území důkladně vážit. 4. Žalobce tak závěrem konstatoval, že správní vyhoštění je v daném případě nepřiměřeným zásahem do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Vyjádření žalované 5. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě stručně zrekapitulovala průběh odvolacího řízení ve věci, přičemž zcela odkázala na odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí, ve kterých byly námitky žalobce v úplnosti vypořádány. Posouzení věci soudem 6. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání. 7. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během třicetidenní lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 8. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. V souvislosti se samotným obsahem žalobní argumentace zdejší soud předně upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, ze kterého plyne, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70). 10. Soud se tedy ve světle citované judikatury nejprve zabýval posouzením přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a to v kontextu žalobcova zcela obecného tvrzení o tom, že se správní orgány ve věci nedostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti daného rozhodnutí a dopadů, které bude mít do soukromého a rodinného života žalobce a jeho družky. 11. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. 12. S odkazem na výše citované ustanovení správního řádu soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svoji základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298). Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Upozornit lze též na závěry vyslovené Nejv