4 As 47/2004 — Nejvyšší správní soud

15 A 35/2025- 51 - text  13 15 A 35/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: Ing. R. K., narozený X bytem X zastoupený Mgr. Martinem Sobkem, advokátem sídlem U Císařských lázní 368/7, 415 01 Teplice proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2025, č. j. KUUK/109082/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2025, č. j. KUUK/109082/2025, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), ze dne 4. 6. 2025, č. j. MmM/105880/2025/OSÚ/ME, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 301 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), spočívajícím v tom, že žalobce porušil zakazující opatření ze dne 8. 8. 2024, č. j. R/2024/680/2, vydané podle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona k bezodkladnému ukončení nepovoleného způsobu užívání části nebytového prostoru umístěného v bytovém domě č. p. X, ulice X, obec X, na pozemku parc. č. X, v kat. území X, za což mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 2 500 Kč. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobce nejprve namítl, že je napadené rozhodnutí nezákonné. K tomu citoval část odůvodnění jím dříve podaného odvolání, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by žalobce dotčenou stavbu užíval, přičemž dále poukázal na rozhodnutí žalovaného vydané pod č. j. KUUK/000553/2025, v němž bylo ve vztahu k obdobnému přestupku uvedeno, že se přestupku dopustí pouze ten, kdo podle § 301 odst. 1 písm. g) stavebního zákona stavbu fakticky užívá v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, tj. nikoliv ten, kdo jakožto vlastník stavby umožňuje toto užívání, tím, že stavbu pronajímá. S ohledem na skutečnost, že oba přestupky spočívají shodně v užívání stavby v rozporu se stanovenou normou, je tudíž dle žalobce třeba na odpovědnost za předmětný přestupek pohlížet stejným prizmatem jako na přestupek dle 301 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, tedy, že se přestupku dle § 301 odst. 2 stavebního zákona může dopustit pouze ten, kdo jako vlastník stavbu užívá, a nikoliv, kdo toto užívání fakticky umožňuje. Žalobce měl tedy za to, že je postup žalovaného v nyní řešené věci, v kontextu výše odkazovaného rozhodnutí v jiném případě, v rozporu se zásadou legality a předvídatelnosti správních rozhodnutí (v obou případech totiž bylo posuzováno faktické užívání záměru). 3. Napadené rozhodnutí pak dle žalobce vychází z výkladu dotčené právní normy žalovaným, který je extenzivní a v rozporu s úmyslem zákonodárce. Účelem § 294 odst. 1 stavebního zákona je dle názoru žalobce toliko regulace chování skutečného uživatele toho kterého prostoru, a nikoliv vlastníka, který s užíváním určitého prostoru nemá nic společného. K jinému závěru nelze dle žalobce za použití gramatického a teleologického výkladu dospět. 4. Žalovaný tak dle tvrzení žalobce ignoroval skutečnost, že uživatelka nebytového prostoru HOZAN KURD s.r.o. má pronajatý předmětný prostor na základě podnájemní smlouvy od ALA trade s.r.o. Vzhledem k tomu, že ALA trade s.r.o. nájemní smlouvu, kterou má uzavřenou se žalobcem, nijak neporušuje, nemá žalobce jako vlastník dotčeného prostoru možnost tuto nájemní smlouvu vypovědět nebo ji jinak ukončit. Správním orgánům přitom nic nebránilo v tom, aby zakázaly užívání záměru přímo HOZAN KURD s.r.o. Žalobce je tak dle svého názoru napadeným rozhodnutím sankcionován nezákonně, v rozporu se zásadou proporcionality a legality. 5. Podle tvrzení žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí také nevypořádal s odvolacím důvodem „materiální nevykonatelnosti“, resp. v této části absentuje odůvodnění. 6. Za nedostatečné označil žalobce i odůvodnění přezkumu výše pokuty žalovaným, které dle jeho názoru „pomíjí zásady rozhodování o výši pokut“. K tomu žalobce odkázal na § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jakož i na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se právě otázky nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Žalobce tak závěrem namítl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je stran uložené pokuty velmi obecné, přičemž její výše je stanovena zcela arbitrárně na částku 5 % z maximální výše přípustné pokuty. Skutečnost, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat z jakých okolností žalovaný vycházel, tak činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Následně zdůraznil, že skutková podstata předmětného přestupku, vymezená v § 301 odst. 2 stavebního zákona, spočívá v nerespektování pravomocného zakazujícího opatření stavebního úřadu ze dne 8. 8. 2024, č. j. R/2024/680/2. Toto zakazující opatření stavebního úřadu je přitom nadáno presumpcí správnosti, a správní orgány jej proto v daném řízení o přestupku nepřezkoumávaly co do jeho zákonnosti a správnosti. Tento přezkum pak není přípustný ani v rámci vedeného soudního řízení o podané žalobě. Subjektem projednávaného přestupku je tak dle žalovaného jednoznačně žalobce, neboť to byl on, kdo porušil zakazující opatření. 8. Podle názoru žalovaného má být zákaz nepovoleného užívání stavby primárně adresován právě jejímu vlastníkovi, přičemž z této premisy vycházel už předcházející stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), a to konkrétně v § 134 odst. 5. Již v odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy bylo žalovaným vyloženo, že je to právě vlastník stavby, kdo je oprávněn se stavbou nakládat a užívat ji (např. formou pronájmu dalším subjektům). 9. Žalobce si dle žalovaného byl vědom skutečnosti, že část stavby v jeho vlastnictví, je užívána v rozporu s kolaudačním souhlasem. Jestliže tedy pokračoval v pronajímání daného prostoru třetí osobě za účelem provozování protiprávní činnosti i poté, co mu bylo doručeno zakazující opatření, dopustil se sám přestupku proti stavebnímu zákonu. 10. Odůvodnění ve věci uložené pokuty poté žalovaný považoval za dostatečné a odpovídající povaze spáchaného přestupku. Úvahy předestřené v rozhodnutí stavebního úřadu totiž byly (v duchu jednotnosti správního řízení) doplněny právě v odůvodnění napadeného rozhodnutí. 11. Žalobcem obecně formulované žalobní námitky o nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí tak žalovaný považoval za nedůvodné. Jednání soudu 12. Žalobce při jednání soudu, které bylo nařízeno na den 22. 4. 2026, prostřednictvím svého právního zástupce úvodem plně odkázal na argumentaci obsaženou v podané žalobě. Následně zdůraznil, že je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci žalovaným. 13. Pověřená pracovnice žalovaného při tomto jednání v úplnosti odkázala na písemné vyjádření k žalobě, přičemž navrhla, aby soud žalobu zamítl. 14. Soud při jednání v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) provedl z vlastní iniciativy dokazování zakazujícím opatřením stavebního úřadu ze dne 8. 8. 2024, č. j. R/2024/680/2, kterým bylo podle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona zakázáno užívání záměru „provozovny rychlého občerstvení umístěné v nebytovém prostoru bytového domu č. p. X, ul. X, obec X, část X“, na pozemku parc. č. X, v kat. území X, jejímž vlastníkem je žalobce, konkrétně s tím, že „Nepovolený způsob užívání záměru musí být bezodkladně ukončen“. Toto zakazující opatření se výslovně vztahuje k osobě žalobce, přičemž se z jeho odůvodnění podává, že byl žalobce jako vlastník stavby již dne 16. 7. 2024 přípisem č. j. MmM/096323/2024/OSÚ/ME, vyzván k tomu, aby záměr užíval jen k účelu vymezenému v kolaudačním souhlasu (tedy jako lékárnu), a aby nepovolený způsob užívání záměru bezodkladně ukončil. Dne 1. 8. 2024 pak stavební úřad provedl kontrolní prohlídku, při které zjistil, že záměr je stále užíván jako provozovna rychlého občerstvení. Stavební úřad proto vydal odkazované zakazující opatření, kterým účastníku řízení (tj. přímo žalobci) zakázal užívání záměru v rozporu se stavebním zákonem. 15. Dále soud provedl dokazování rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 10. 2024, č. j. R/2024/24093, jímž bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce proti nadepsanému zakazujícímu opatření zamítnuto a toto opatření bylo potvrzeno. Stejně tak soud provedl dokazování usnesením zdejšího soudu ze dne 7. 1. 2025, č. j. 15 A 36/2024-21, kterým byla žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2024, č. j. R/2024/24093, výrokem I. usnesení odmítnuta (pozn. soudu – proti tomuto usnesení nebyla kasační stížno