5 Azs 89/2015 — Nejvyšší správní soud

175 A 11/2025- 35 - text  9 175 A 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: D. T. N., narozený dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika v ČR potenciálně bytem X zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Hradčanské náměstí 101/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. 302891-2/2025-MZV/VO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. 302891-2/2025-MZV/VO, jímž žalovaný na základě žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení krátkodobého víza podle § 180e odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) shledal, že rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 6. 3. 2025 o zamítnutí žádosti žalobce o udělení víza č. X je v souladu s § 20 odst. 5 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Důvodem neudělení krátkodobého víza bylo obcházení zákona o pobytu cizinců žalobcem tím, že žalobce účelově uzavřel manželství s D. T. L., občankou České republiky, s cílem získat vízum k pobytu na území České republiky. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě předně namítal, že žalovaný porušil své povinnosti odvolacího orgánu, neboť jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“), definujícím nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a současně je v rozporu i s požadavky na činnost odvolacího orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Podle žalobce žalovaný rozhodoval v rozporu s principem materiální pravdy zakotveným v § 3 správního řádu Správními orgány obou stupňů byla rovněž porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. 3. Žalobce v žalobě poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, týkající se respektování rodinného a soukromého života. Uvedl, že zamítnutí žádosti je zjevně nepřiměřené okolnostem případu a závažně zasahuje do soukromého života žalobce a jeho manželky, občanky České republiky. Rozhodnutí označil za přepjatě formalistické, aniž by tak žádal veřejný zájem, přičemž zamítnutí žádosti fakticky znemožňuje fungování manželství, neboť manželé plánují společný život na území České republiky. 4. Konstatoval, že správní orgány opřely závěr o účelovosti manželství zejména o skutečnost, že svatba byla uzavřena již při prvním osobním setkání manželů. Skutečnost, že se manželé před svatbou dlouhodobě osobně neznali je toliko indicií, ale nikoli důkazem, na němž je možné postavit celé rozhodnutí. Jedná se o jediný relevantní argument, avšak z výpovědí jeho i jeho manželky vyplývá, že spolu udržovali pravidelný kontakt prostřednictvím telefonátů a sociálních sítí. Za rozpor pak podle žalobce nelze považovat skutečnost, že on uvedl, že si s manželkou telefonují několikrát týdně a jeho manželka sdělila, že si telefonují denně, neboť jde o potvrzení pravidelné komunikace. Žalobce podotkl, že důvodem, proč nemusí mít přesné informace o životě toho druhého je skutečnost, že dosud žili odděleně. Dodal, že s manželkou shodně potvrdili okolnosti jejich seznámení, prvního setkání i plánů do budoucna. Dle žalobce je zjevné, že správní orgány svůj závěr o účelovosti manželství stavěly toliko na podezření a pravděpodobnosti, nikoli důkazech, a tedy není možné považovat obě rozhodnutí za zákonná. 5. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v tom, že rozhodnutí bylo vydáno na základě zcela nedostatečně zjištěného stavu věci v rozporu s principem materiální pravdy zakotveným v § 3 správního řádu, když nebylo prokázáno podezření správního orgánu o tom, že se jednalo o účelové manželství sledující získání pobytového oprávnění, přičemž napadené rozhodnutí výrazně zasahuje do práva žalobce a jeho manželky na respektování soukromého života. Důkazní břemeno ohledně prokázání účelovosti manželství leží na správním orgánu, nikoli na žalobci. Žalobce v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu je projevem libovůle. 6. Dle žalobce se správní orgán nijak nezmínil o otázce úmyslu obcházení zákona či nevést společný život. K tomuto žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, a uvedl, že s manželkou mají zájem vést společný manželský život. 7. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 10 Azs 68/2018-39, žalobce dodal, že z výsledku dokazování nevyplývá jednoznačný závěr, že manželství žalobce bylo uzavřeno pouze za účelem získání pobytového oprávnění, a tedy nelze jeho žádost zamítnout z důvodu, že se dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců. 8. Ve vztahu k směrnici 2004/38/ES podotkl, že rodinnému příslušníkovi občana EU může být žádost o udělení víza zamítnuta ze zákona toliko z důvodů, že žadatel neprokázal, že se na něj směrnice č. 2004/38/ES vztahuje, nebo vnitrostátní orgány prokázaly, že žadatel o vízum představuje skutečnou, aktuální a dostatečně vážnou hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví, anebo vnitrostátní orgány prokázaly, že došlo ke zneužití nebo podvodu. V posledních dvou případech navíc nesou důkazní břemeno vnitrostátní orgány, protože musí být schopny prokázat své tvrzení. Dodal, že ze zákona a konstantní judikatury správních soudů vyplývá, že žádost o vízum je možné zamítnout pouze v případech, že zastupitelský úřad po řádném zjištění skutkového stavu „přesvědčivě doloží“ zneužití práv. Žalobce uvedl, že správní orgán žádné zneužití práv nedoložil a své závěry opřel pouze o představu, jak má fungovat manželství a o neprokázaná podezření. Dle žalobce v daném případě platí materiálně právní princip „v pochybnostech ve prospěch“ či „in dubio pro libertate“, pročež měly správní orgány rozhodnout v jeho prospěch. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost a část námitek označil za toliko obecné bez vztahu ke konkrétním částem nebo argumentům napadeného rozhodnutí Konstatoval, že s námitkou zásahu do rodinného a soukromého života se vypořádal již v napadeném rozhodnutí. 10. Žalovaný uvedl, že není pravdou, že založil svoje rozhodnutí pouze na skutečnosti, že manželství bylo uzavřeno již při prvním osobním setkání manželů, kterému nepředcházela dlouhodobá známost manželů. Napadené rozhodnutí stojí na komplexu důkazů, který v rozporu s tvrzením žalobce skutečně vede k závěru, že sňatek byl s vysokou mírou pravděpodobnosti uzavřen za účelem získání pobytového oprávnění a práce v restauraci matky žalobcovy manželky. Podotkl, že manželé se seznámili online a na sňatku se dohodli dříve, než se osobně setkali. Z dokladů předložených žalobcem není zřejmé po jak dlouhé období jejich komunikace probíhala. Za významný označil i rozpor ohledně frekvence komunikace, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jde o odlišné výpovědi v rámci paralelního pohovoru, tedy se vztahují ke stejnému časovému období. Žalovaný v této souvislosti připomněl, že existence právního nebo finančního závazku či vedení společné domácnosti jsou kritérii posuzování účelovosti sňatku uvedených ve sdělení Komise č. COM (2014) 604 final, jehož přílohu tvoří Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU. Rovněž výpověď manželů ohledně jejich seznámení nebyla shodná. Podle žalovaného je skutečným cílem žalobce ekonomická migrace a manželství je pouze prostředkem k dosažení tohoto cíle. 11. Nesouhlasil se žalobcem, že by pohovory vedl formalisticky či zaujatě. Měl za to, že své závěry přesvědčivě doložil. K námitce týkající se aplikace principu „in dubio pro libertate“, žalovaný uvedl, že účelovost z povahy věci není možné prokázat na jisto, k čemuž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. 44 A 65/2019. Dodal, že žalobci ani nikomu jinému neurčuje, jak má vést manželství, ale pouze si na způsob vedení manželství dělal názor do té míry, do jaké nasvědčuje účelovosti žalobcovy motivace k uzavření manželství. Jakkoli kvalita vztahu není rozhodná, tak rozhodné jsou skutečnosti, které nasvědčují pravou motivaci žalobcova jednání. Pokud byli manželé seznámeni svými sourozenci, žalobce má rodinu v České republice, nemá dobré ekonomické zázemí ve Vietnamu, seznámili se na dálku a rozhodli se uzavřít sňatek dříve než se osobně setkali, je pravděpodobné, že minimálně v době vydání napadeného rozhodnutí bylo převažujícím účelem získat vízum do České republiky a potažmo výhody pojené s životem v ekonomicky rozvinutější zemi. 12. Žalovaný konstatoval, ž