175 A 8/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

175 A 8/2025- 32 - text  12 175 A 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Derflem ve věci žalobce: A. M., narozený X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2025, č. j. KUUK/029224/2025/DS/Pan takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 18. 3. 2025, č. j. KUUK/029224/2025/DS/Pan, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Městský úřad Podbořany, odbor dopravy, (dále jen „správní orgán I. stupně“) svým rozhodnutím ze dne 19. 11. 2024, č. j. OD/39572/2024/Kuz, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným (i) z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 20. 5. 2024 v čase kolem 10:30 hodin na pozemní komunikaci v obci Vroutek, na křižovatce silnice II. třídy č. 226 ulice Podbořanská a silnice III. třídy č. 22116 ulice Nádražní, jako řidič motorového vozidla při jízdě držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení, čímž porušil § 7 odst.. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, (ii) a z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 20. 5. 2024 v čase kolem 10:30 hodin na pozemní komunikaci II. třídy č. 226, ve směru jízdy od Vroutku na Podbořany, jako řidič motorového vozidla při přepravě nákladu – průhledného igelitového materiálu – nezajistil, aby ochrana nákladu na vozidle byla upevněna tak, aby náklad neohrožoval bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a neznečišťoval pozemní komunikaci a zároveň se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním nepoškozoval životní prostředí, čímž porušil § 52 odst. 2 a § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Žalovaný žalobci uložil správní trest – pokutu ve výši 4 500 Kč – a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 2 500 Kč. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. V žalobě žalobce namítal že prvostupňové rozhodnutí ani napadené rozhodnutí nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech, protože správní orgány žalobcovu vinu dovodily jen z výpovědí zasahujících policistů. Podle žalobce se nezabývaly tím, zda bylo možné z policejního vozidla dohlédnout na žalobce sedícího v nákladním vozidle tak, aby mohli policisté svým zrakem vnímat jeho pohyby a předmět, který měl držet v ruce. Uvedl, že kdyby policisté do nákladního vozidla viděli, skutková věta by jistě nebyla vyjádřena alternativně, naopak by správní orgány postavily na jisto, zda žalobce držel telefon, nebo jiné zařízení, a zda ho držel v ruce, nebo jiným způsobem. Namítl, že skutek není jednoznačně specifikován a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 4. Žalobce s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že se v přestupkovém řízení uplatní stejné zásady jako v právu trestním, zejména zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Odkázal na rozsudek, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že správní orgán může uložit sankci za spáchání přestupku pouze pokud je prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Uvedl, že podle judikatury patří držení hovorového zařízení řidičem za jízdy mezi tzv. obtížně zachytitelné přestupky, protože se odehrávají uvnitř jedoucího vozidla a z velké vzdálenosti je lze pozorovat jen stěží, je u nich proto třeba klást vyšší požadavky na přesvědčivost důkazů. Připomněl, že je podle ustálené judikatury třeba zkoumat, zda vůbec měli policisté možnost spatřit spáchání přestupku. Provedené důkazy musí podle žalobcem citované judikatury tvořit jednoznačný, provázaný a nerozporný systém informací, který nemůže vést k jinému závěru, než že řidič za jízdy držel mobilní telefon v ruce. Nutným předpokladem takového důkazního standardu pak je, aby policisté vůbec mohli něco takového dostatečně detailně pozorovat. S odkazem na judikaturu uvedl, že při hodnocení svědeckých výpovědí policistů hrají důležitou roli např. výhledové podmínky, vzdálenost od vozidla a čas, po který mohli přestupek pozorovat. Namítl, že správní orgány v rozporu s požadavky judikatury nezjistily, zda policisté mohli do kabiny žalobcem řízeného nákladního vozidla vůbec vidět. 5. Žalobce odkázal na rozsudek ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-86, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že výpověď policisty může být podkladem pro shledání viny řidiče zpravidla jen tehdy, je-li její obsah v souladu s dalšími na této výpovědi nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpověď policisty by měla podle žalobcem citovaného rozsudku vysokou míru věrohodnosti, pokud by policista popsal mobilní telefon natolik přesně a konkrétně (typem, barvou, designem apod.), že by mohl být ztotožněn s mobilním telefonem prokazatelně užívaným řidičem v době, kdy vozidlo řídil, a přitom by bylo prokázáno, že se policista nemohl ani nepřímo či následně (např. od svého kolegy nebo sám při kontrole řidiče po jeho zastavení aj.) dozvědět, jaký telefon řidič užíval, a to jinak, než tím, že ho sám viděl telefon za jízdy držet. Podle žalobcem citovaného rozsudku takové věrohodnosti výpovědi nebude v řadě případů dosaženo a jiné důkazy nebudou k dispozici, avšak ani v takové situaci nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za trestní obvinění ve smyslu Evropské úmluvy o lidských právech, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Žalobce namítl, že při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků správní orgány těmto požadavkům judikatury nedostály. 6. Žalobce připomněl, že Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, vyslovil tak, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou soudy povinny pečlivě hodnotit věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a postupovat obezřetně při vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Podle žalobcem citovaného nálezu nemohou soudy opomenout pochybnost o nezainteresovanosti svědků na výsledku řízení, zejména pokud jejich svědecká výpověď stojící proti výpovědi obviněného představuje jediný přímý důkaz. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak podle citovaného nálezu nelze shledat vinu za situace, kdy jediným přímým důkazem je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Tyto judikaturní závěry lze podle žalobce vztáhnout i na přestupkové řízení. Žalobce namítl, že v jeho případě žalovaný nepostupoval tak, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 7. Podle žalobce se v případě zasahujících policistů nejednalo o osoby, u nichž by a priori bylo možno vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení či osobní vztah k žalobci, a to i s ohledem na to, že oba shodně vypověděli, že žalobce znají. Správní orgány podle žalobce opomněly zjistit, jak se žalobce a svědci znají, jaké jsou jejich vzájemné vztahy apod. Uvedl, že Ústavní soud ve svých nálezech podotýká, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou státní pravomoci vykonávány. 8. Za lichou žalobce označil argumentaci správních orgánů, že držení mobilního telefonu za jízdy a odlétání igelitových pytlů z nákladního vozidla je pozorovatelné pouhým okem, avšak těžko se zachycuje exaktně fotografií nebo videozáznamem. Namítl, že v řízení i přes návrh žalobce nedošlo k předložení takovýchto záznamů, a to i přesto, že vozidla Policie České republiky jsou vybavena záznamovým a lokalizačním zařízením, které jsou policisté podle pokynu Policejního prezidenta č. 75/2018 o provozu lokalizačních a záznamových zařízení povinni při zahájení výkonu služby zapnout a v průběhu služby je bezdůvodně nevypínat. Dodal, že pokud k jednání, které mu žalovaný klade za vinu, skutečně došlo, byli policisté povinni jeho vozidlo neprodleně zastavit a zamezit tak znečišťování prostředí a ohrožování bezpečnosti provozu. 9. Žalobce se vyjádřil k výpovědi policisty, který před správním orgánem I. stupně vypověděl, že z nákladního vozidla během jízdy z Vroutku do 7 km vzdálených Podbořan odlétaly igelitové pytle. Uvedl, že tato výpověď zcela odporuje jeho tvrzení, že předtím vy