4 As 33/2004 — Nejvyšší správní soud

60 A 10/2026- 26 - text  60 A 10/2026 - 26 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem AK Židuliaková, Roul & partners, Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026, č. j. SO/P/98/2026/Va/02 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se domáhala přezkumu shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru správního a živnostenského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 12. 2025, CJ MML 380434/25. 2. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se měla dopustit tím, že dne X v době kolem 16 hod. na X v Liberci úmyslně urazila X vulgárním výrazem „ty píčo jedna“. Za spáchání přestupku jí byl podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a dle § 7 odst. 4 písm. a) zákona o některých přestupcích uložen správní trest pokuty ve výši 1 000 Kč. Dále byla žalobkyni uložena povinnosti nahradit náklady správního řízení v paušální výši 2 500 Kč. II. Žaloba 3. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí vydaná v obou stupních jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodu, neboť v nich absentuje správní úvaha o tom, zda jednání žalobkyně naplnilo zákonný znak hrubé urážky a zda skutečně došlo k ublížení na cti. Skutková podstata podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích nepostihuje jakýkoliv nevhodný či neslušný projev, ale jen takový, který dosahuje intenzity hrubé urážky a současně zasahuje do cti jiného. Správní orgány měly povinnost zkoumat intenzitu projevu výrazu užitého žalobkyní, jeho kontext, vztah mezi účastníky, okolnosti, za nichž byl pronesen, i osobu adresáta. Správní orgány se také spokojily s formálním závěrem, že materiální znak přestupku byl naplněn, aniž provedly úvahu o intenzitě zásahu. Podle žalobkyně byl opomenut širší kontext případu. Výrok byl pronesen v situaci, kdy žalobkyně tvrdila, že jí byla poškozenou odcizena věc (mobilní telefon), což bylo součástí verbální výměny zachycené na videozáznamu, tato okolnost je relevantní pro posouzení intenzity i škodlivosti jednání. Dále bylo významné, že přímo osoba postižená je veřejně činnou osobou – političkou, a musí tak dle příslušné judikatury strpět širší míru kritiky a expresních projevů. 4. Vadu řízení dále žalobkyně spatřovala v tom, že nebylo prokázáno datum, kdy mělo k přestupku dojít. Konkrétní datum je sice uvedeno ve výroku rozhodnutí, ale z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důkazů správní orgán k tomuto závěru dospěl, neodkázal na žádný důkaz, který by datum skutku spolehlivě prokazoval. Nedostatek není marginální, datum spáchání je zásadní náležitostí výroku rozhodnutí, nezbytnou pro hodnocení překážky věci rozhodnuté. 5. Další procesní pochybení spočívalo v tom, že osoba přestupkem přímo postižená při ústním jednání pouze odkázala na výpověď učiněnou před Policií ČR, aniž ji zopakovala. Postup je problematický z hlediska zásady a ústnosti dokazování, důkaz vypovědí má být proveden přímo před správním orgánem, pouhý odkaz na dřívější výpověď učiněnou mimo řízení není plnohodnotným provedením důkazu. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, zda a v jakém rozsahu správní orgány z této výpovědi vycházely. Pokud z ní vycházely, jedná se o procesní vadu s vlivem na zákonnost rozhodnutí. Pokud nikoliv, pak není zřejmé, z jakých konkrétních podkladů správní orgán skutkový stav dovodil. 6. Závěrem žalobkyně namítla, že správní orgán I. stupně ve výzvě k doplnění odvolání nepoučil žalobkyni o následcích neodstranění nedostatků podání. Dovolávala se závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67. Žalobkyně si nebyla vědoma toho, že v případě, že nedoplní odvolání ve stanovené lhůtě, může žalovaný přistoupit k vydání rozhodnutí, aniž by byl s jejími námitkami obeznámen. 7. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný odmítl, že by byla rozhodnutí nepřezkoumatelná. Již v oznámení o zahájení řízení bylo výslovně uvedeno, že výraz „ty píčo jedna“ je hodnocen jako hrubá urážka na cti. Veřejně pronesená vulgární nadávka vůči výrazně starší ženě zjevně překračuje rámec pouhé nevhodnosti. Hrubě urážlivý charakter použitého výrazu je natolik samozřejmý, že o něm nebylo třeba dále polemizovat. K námitce, že X je veřejně činnou osobou, žalovaný konstatoval, že z veřejně dostupných informací tato skutečnost nevyplývá. Působení v oblasti sociálních služeb a občanských iniciativ ji samo o sobě do této kategorie neřadí. Smyslem útoku nebyla kritika politického názoru či výkonu veřejné funkce, ale zjevná osobní animozita, šlo o samoúčelnou vulgární urážku osobního charakteru. 9. K námitce absence odůvodnění data spáchání přestupku žalovaný konstatoval, že od počátku řízení bylo uváděno konzistentně, žalobkyně měla možnost se vůči této skutečnosti ohradit, nijak ji nezpochybnila. Nebyla-li otázka data spáchání skutku v odvolání otevřena a současně nevyvstala žádná pochybnost o jeho správnosti, neměl žalovaný povinnost tuto skutečnost znovu dokazovat ani zvlášť odůvodňovat. Správní orgány vycházely z údajů, které nebyly zpochybněny, nebyl důvod se od vymezení skutku odchylovat. Žalobkyně neuvádí, že ke skutku došlo jiného dne. Zásadní význam má skutečnost, že žalobkyně byla v průběhu řízení pasivní, žádné konkrétní námitky neuplatnila, za dané situace nelze po správních orgánech požadovat, aby prováděly dokazování nad rámec toho, co bylo sporné. 10. Důvodná není ani námitka, že osoba přímo postižená při ústním jednání pouze odkázala na svou výpověď učiněnou před Policií ČR. Ze spisového materiálu ani z rozhodnutí prvoinstančního orgánu nevyplývá, že by byl proveden důkaz výslechem této osoby, ani že by správní orgán její výpověď z policejního řízení hodnotil jako samostatný důkazní prostředek. Pouze zaznamenal, že při ústním jednání odkázala na svou dřívější výpověď, která je součástí spisu. Vyjádření bylo od počátku zamýšleno jako vyjádření k projednávané věci, nikoliv jako důkaz výslechem, o tom svědčí i způsob protokolace. Skutkový stav byl primárně postaven na kamerovém záznamu, který jednoznačně zachycuje verbální útok žalobkyně. 11. Také námitka týkající se pochybení při vydání výzvy k odstranění nedostatku podaného odvolání není důvodná. Žalobkyní označený rozsudek se týká žádosti o povolení k pobytu, tedy řízení zahajovaného na žádost, což má zásadní význam. Odvolací řízení má samostatnou právní úpravu, správnímu orgánu není uložena povinnost poučovat odvolatele o následcích neodstranění vad odvolání. V označeném rozsudku NSS vycházel z § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který stanoví povinnost poučit žadatele o následcích neodstranění vad žádosti, kterým je zastavení řízení. Takový následek se odvolacího řízení netýká, správní řád neumožňuje odvolání pro vady odmítnout ani řízení zastavit. Následek postupu vyplývá přímo ze zákona, správní orgán jej nemusel ve výzvě zvlášť oznamovat. 12. Žalovaný uzavřel, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, bylo prokázáno, že se žalobkyně předmětného jednání dopustila, ostatně to ani nepopírá, argumentace směřuje pouze k tomu, že výraz považuje za přijatelný vzhledem k osobě, vůči níž byl pronesen. Takový názor však nemá oporu v právu ani judikatuře. Podle žalovaného nebyly tvrzeny ani zjištěny vady řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Replika 13. Žalobkyně předně setrvala na námitce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť správní orgány neodůvodnily, proč konkrétně mělo posuzované jednání naplnit zákonný znak hrubé urážky a zásahu do cti. Vyjádření žalovaného jen potvrzuje důvodnost žaloby. Žalovaný uvádí, že hrubě urážlivý charakter výroku je „natolik samozřejmý“, že jej nebylo třeba podrobněji odůvodňovat. Ani ve vyjádření nepředkládá přezkoumatelnou úvahu, proč právě v posuzovaném případě dosahoval předmětný výrok intenzity hrubé urážky a představoval zásah do cti poškozené. Nadto žalovaný ve vyjádření potvrzuje, že správní orgány zohledňovaly další okolnosti, např. veřejnost výroku, věk poškozené či údajnou osobní animozitu žalobkyně, tyto úvahy měly být zachyceny již v odůvodnění správních rozhodnutí, argumentaci nelze doplňovat ve vyjádření. Žalovaný se současně pokouší relativ