78 Ad 3/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 Ad 3/2026- 42 - text  20 78 Ad 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: O. T. B., narozený X zastoupený zmocněnkyní I. B., narozenou X oba bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/249816-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/249816-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 19. 5. 2025, č. j. 64420/2025/MOS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), rozhodl přiznat žalobci příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně od února 2025 s odůvodněním, že jej považuje za osobu závislou na pomoci jiné osoby v I. stupni závislosti – lehká závislost, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá tři základní životní potřeby, a sice péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Žaloba 2. Žalobce v žalobě nejprve obsáhle zrekapituloval průběh daného správního řízení a uvedl, že napadené rozhodnutí trpí podstatnými vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Zdůraznil, že žalovaný rozhodl na základě nepřesvědčivého posudku posudkové komise ze dne 3. 11. 2025 (dále jen „posudek ze dne 3. 11. 2025“). Namítl, že žalovaný nijak nehodnotil posudek ze dne 3. 11. 2025 z hlediska jeho přesvědčivosti a věrohodnosti, a bez dalšího uzavřel, že jde o podklad úplný, objektivní a přesvědčivý. Podle žalobce však posudek ze dne 3. 11. 2025 nesplňuje požadavky vymezené judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016-22. Připustil, že posouzení soběstačnosti musí vycházet z odborného hodnocení zdravotního stavu a že posudková komise byla v projednávané věci obsazena specialistkou v oboru psychiatrie, zdůraznil však, že správné odborné obsazení komise samo o sobě nemůže postačovat k závěru o přesvědčivosti jejího posudku. 3. Za zásadní vadu rozhodnutí žalobce označil skutečnost, že žalovaný neprovedl jako rovnocenný důkaz záznam ze sociálního šetření a neporovnal jej s posudkem ze dne 3. 11. 2025. Podle žalobce se žalovaný neměl spokojit s pouhým tvrzením, že výsledky sociálního šetření byly posudkovou komisí zohledněny. Podotkl, že nezohlednění sociálního šetření výslovně namítal již v odvolání, a to v návaznosti na obsah posudku Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“), v němž byla zjištění ze sociálního šetření zachycena, avšak posudkové závěry s nimi byly v rozporu. Podle žalobce pak hodnocení žalovaného nevysvětluje, která konkrétní skutková zjištění sociálního pracovníka ohledně jednotlivých aktivit základních životních potřeb nebyla dle posudkové komise odrazem objektivních funkčních důsledků jeho zdravotního postižení a z jakých konkrétních medicínských důvodů. Žalobce proto trval na tom, že posudek ze dne 3. 11. 2025 je v tomto směru ještě méně přesvědčivý než posudek IPZS, který alespoň konkrétní zjištění ze sociálního šetření uváděl. 4. Dále žalobce uvedl, že v rozsahu neuznaných základních životních potřeb jsou závěry posudkové komise založeny výlučně na negativním výčtu posudkových kritérií nebo modelových skutkových situacích, jež by z medicínského hlediska mohly odůvodňovat nezvládnutí příslušné základní životní potřeby. Podle žalobce však tyto obecné výčty nebyly nijak vztaženy ke konkrétním skutkovým zjištěním ze sociálního šetření, na která žalobce výslovně poukazoval v odvolání. Zdůraznil přitom, že nešlo o subjektivní domněnky jeho nebo pečující osoby, nýbrž o objektivizovaná zjištění sociálního pracovníka. 5. Ve vztahu k základní životní potřebě komunikace žalobce namítl, že ze sociálního šetření vyplynulo, že trpí dyslálií, občas se zadrhává v řeči, hovoří jednoduše a odmítá komunikovat s cizími lidmi. Podle žalobce jde o skutečnosti významné i z hlediska písm. c) bodu 1 přílohy vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“), neboť atypické užívání jazyka a odmítání komunikace s cizími osobami jsou funkčními důsledky jeho diagnóz. Uvedl, že problémy s komunikací pozorované při sociálním šetření byly potvrzeny také psychiatrickou dokumentací a vlastním vyšetřením při jednání posudkové komise, která zaznamenala, že řeč je setřelá vývojovou vadou. Podle žalobce jde o funkční důsledky Aspergerova syndromu, vývojové poruchy řeči a středně těžké depresivní fáze. Dodal, že posudková komise ve věci přesto uzavřela, že je žalobce schopen se dorozumět a porozumět mluvené srozumitelné řeči. 6. Pokud jde o základní životní potřebu stravování, žalobce namítl, že se posudková komise nijak nevypořádala s vazbou mezi těžkým atopickým syndromem a nutností dietního režimu. Z hodnocení na str. 8 napadeného rozhodnutí navíc podle žalobce nevyplývá, zda posudková komise vůbec akceptovala, že je v jeho případě dietní režim nutný. Současně žalobce poukázal na zjištění sociálního šetření, podle nichž je jeho schopnost vybrat si a zkonzumovat stravu závislá na aktuálním psychickém stavu a jeho matka nad těmito aktivitami základní životní potřeby stravování vykonává dohled. Posudková komise měla přesto uzavřít, že je schopen dodržovat dietní režim, vybrat si vhodné dietní nápoje a potraviny a konzumovat je v potřebných intervalech. Podle žalobce však takový závěr nevyplývá ani ze sociálního šetření, ani z dalších podkladů, a je proto spekulativní. 7. Ve vztahu k základní životní potřebě oblékání a obouvání žalobce uvedl, že ze sociálního šetření vyplynulo, že nerozezná vhodnost oblečení s ohledem na počasí, chce nosit stále totéž oblečení a neřeší jeho čistotu. Posudková komise pak podle něj tato zjištění nijak nevyhodnotila, neporovnala je s medicínskými hledisky a nevysvětlila jejich vztah k funkčním důsledkům duševní poruchy. Ačkoliv se soustředila převážně na fyzické předpoklady, uzavřela, že s ohledem na absenci těžké poruchy duševních schopností není dán medicínský důvod pro nezvládnutí výběru vhodného oblečení. Žalobce k tomu podotkl, že jeho diagnózy mají povahu závažných duševních poruch a jejich funkční důsledky v této oblasti byly právě sociálním šetřením objektivizovány. 8. U základní životní potřeby tělesná hygiena žalobce namítl, že sociální šetření zjistilo neschopnost dodržovat pravidelný režim hygieny i čištění zubů. Současně uvedl, že v souvislosti s atopickým ekzémem nezvládá celkovou hygienu, neboť těžko dostupná místa postižená ekzémem musí omývat a osušovat pečující osoba. Podle žalobce však posudková komise tato zjištění nezohlednila ani zčásti, zato uváděla irelevantní úvahy o facilitátorech v podobě madel či sedáků, aniž by bylo srozumitelné, jak by takové pomůcky mohly kompenzovat důsledky jeho duševního postižení při celkové hygieně nebo čištění zubů. Žalobce rovněž podotkl, že komise bezdůvodně hovořila o pomoci při vstupu do sprchy, výstupu z ní či o dohledu kvůli riziku pádu, ačkoliv takové formy pomoci v řízení nikdy netvrdil a ani nevyplývaly ze sociálního šetření. 9. Žalobce uzavřel, že tvrzení žalovaného a posudkové komise o zohlednění výsledků sociálního šetření je vágní. Dovozoval proto rozpor rozhodnutí s § 3 a § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách a v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 54 Ad 14/2023-65, podle něhož nelze považovat za řádné zhodnocení sociálního šetření pouhé obecné konstatování, že se s ním posudková komise seznámila a vzala je v úvahu, aniž by uvedla konkrétní skutková zjištění a posoudila jejich vazbu na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Dodal, že žalovaný ani posudková komise nepřihlédli k základnímu principu hodnocení soběstačnosti, podle něhož nezvládnutí byť jediné aktivity tvořící obsah konkrétní základní životní potřeby vede k závěru o nezvládnutí celé této základní životní potřeby. 10. Dále žalobce brojil proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedl, že žalovaný převzal závěry posudkové komise, aniž by v odůvodnění sám vyložil, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jak vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. Podle žalobce se tak nevypořádal se záznamem ze sociálního šetření ani s odvolacími námitkami. Za nepřezkoumatelnou žalobce považoval zejména část odůvodnění, v níž žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí zdůraznil, že posudkovým kritériem není a nemůže být pouze tvrzení pečující osoby a že posudkovým kritériem není ani nezvládání úkonů, jestliže tíže on