78 Ad 30/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 Ad 30/2025- 46 - text  20 78 Ad 30/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobce: M. G., narozený X bytem X zastoupený zmocněnkyní M. Š. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/191785-916, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/191785-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/191785-916, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 27. 1. 2025, č. j. 16434/2025/UUA, jímž bylo podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), rozhodnuto zamítnout návrh žalobce na změnu výše příspěvku na péči od listopadu 2024 a poskytovat příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení, přičemž konstatoval, že je napadené rozhodnutí v rozporu se zákonem, a to zejména s § 2, § 3, § 36, § 50 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 8, § 9 a § 25 zákona o sociálních službách, jakož i s vyhláškou č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Dále uvedl, že bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nepřesvědčivého posudku, přičemž žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a se zásadou materiální pravdy. 3. Následně žalobce zmínil, že žalovaný ignoruje konstantní judikaturu správních soudů týkající se právě příspěvků na péči, neboť navzdory rozsudkům vydaným v konkrétních případech nedochází k žádné změně správní praxe žalovaného, přičemž tedy odůvodnění rozhodnutí žalovaného i posudků posudkových komisí MPSV (dále jen „posudkových komisí“) zůstávají i přes výtky soudů nezměněné, tj. formulářové a bez dostatečné individualizace. Žalobce k tomu dodal, že postup žalovaného ve věci tak vyvolává pochybnost o porušení zákazu libovůle při výkonu veřejné moci. 4. Žalobce též namítl, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ačkoliv žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise vypracovaného ve věci, ten podle žalobce zjevně nedostál kautelám judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalobce uvedl, že žalovaný označil posudek posudkové komise za „stěžejní důkazní prostředek“, byť je takový přístup k hodnocení důkazů v rozporu s dotčenou právní úpravou a judikaturou správních soudů, jelikož všechny podklady uvedené v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, zejména výsledky sociálního šetření, mají rovnocennou povahu a jejich eventuální rozpor nelze vypořádat nezákonným nadřazením jednoho důkazního prostředku nad jiný. Žalovaný pak dle žalobce odůvodnění napadeného rozhodnutí založil na přepisu nosných částí posudku posudkové komise a s posudkem samým se vypořádal konstatováním obecných kritérií převzatých z interní instrukce žalovaného č. 15/2016. Žalobce tedy v řešeném případě namítl, že má odůvodnění posudku posudkové komise formulářovou povahu a není vůbec založeno na principu individualizace. 5. Podle žalobce je napadené rozhodnutí v některých částech nepřezkoumatelné, a to kvůli chybějícím důvodům či nepodloženým spekulativním zjištěním vycházejícím z podkladového posudku. Žalovaný tak měl v napadeném rozhodnutí konstatovat zjištění plynoucí ze záznamu ze sociálního šetření a úvahy, jimiž byl veden při hodnocení těchto okolností, a to v komparaci s vlastními posudkovými závěry. Současně se měl žalovaný vypořádat s vyjádřením žalobce obsaženým již v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a uvést komplexní právní hodnocení věci. 6. K tomu žalobce namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí, na základě posudku posudkové komise, vyslovil závěr, že při posuzování zdravotního stavu žalobce nebylo možno pracovat s diagnózou porucha autistického spektra, protože ta nebyla diagnostikována na specializovaném pracovišti či kompetentním dětským psychiatrem. Tento závěr žalovaného však dle žalobce zcela postrádá zákonný titul, neboť žádným právním předpisem není stanoveno, že by diagnostika poruch autistického spektra musela být obligatorně provedena způsobem, na který poukázal žalovaný. Žalobce také doplnil, že podal žádost o zvýšení příspěvku na péči ve věku vyšším než 18 let, a tudíž by bylo stěží možné pro rozhodné období zajistit jeho vyšetření dětským psychologem. Poukázal i na dikci § 8 odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), z něhož se podává, že vyšetření (dětského) klinického psychologa je fakultativním (nikoliv obligatorním) podkladem pro posuzování zdravotního stavu; rovněž tak zmínil čl. 5 odst. 10 interní instrukce žalovaného č. 15/2016. 7. V této souvislosti žalobce také uvedl, že pokud žalovaný konstatoval, že se vzájemně vylučují diagnózy Aspergerův syndrom a lehká mentální retardace, pak tento závěr nemá oporu v právních předpisech a nepodává se ani z posudkového zhodnocení posudkové komise, resp. byl v jejím posudku citován pouze v souhrnu podkladů (z doporučení školského poradenského zařízení). Dle žalobce je tedy napadené rozhodnutí v tomto ohledu vnitřně rozporné. 8. Nadto žalobce upozornil na skutečnost, že jeho ošetřující psychiatr MUDr. E. P. v diagnostickém souhrnu žalobce uvádí poruchu autistického spektra (Aspergerův syndrom), přičemž naproti tomu nezmiňuje lehkou mentální retardaci. 9. Žalobce poté uvedl, že žádným právním předpisem není stanoveno, že by osoby s lehkou mentální retardací měly paušálně a automaticky zvládat vyjmenované základní životní potřeby. Žalovaná tedy stran diagnózy lehké mentální retardace, navíc bez současného zohlednění ostatních duševních poruch žalobce, učinila podle žalobce závěr popírající princip individualizace posouzení jeho konkrétního případu. K tomu žalobce doplnil, že v lékařské zprávě psychiatra MUDr. E. P. ze dne 26. 3. 2025 není lehká mentální retardace uvedena v jeho diagnostickém souhrnu a že pro účely posouzení jeho soběstačnosti jako osoby ve věku 20 let bylo naprosto irelevantním, k jakému vývoji v oblasti soběstačnosti dochází u dítěte trpícího lehkou mentální retardací. Připomněl též, že zákonné podmínky (kritéria) stavu závislosti se dle § 8 zákona o sociálních službách podstatně liší v případě osob do 18 let věku a osob starších 18 let. 10. Žalobce též namítl nepřezkoumatelnost závěru žalovaného, že je extrakce PEG sondy dne 19. 2. 2025 důvodem pro neuznání nezvládání základní životní potřeby stravování, neboť se jednalo o přepis hodnocení posudkové komise, k němuž žalovaný neuvedl žádné vlastní úvahy. Žalovaný si přitom musel být vědom toho, že žalobce trpí závažnou formou mentální anorexie s kachexií a svalovou dysbalancí, přičemž je z důvodu mentální anorexie uznán invalidním ve třetím stupni invalidity. Žalobce doplnil, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by extrakce PEG sondy znamenala automatický vznik soběstačnosti ve stravování. 11. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „žádosti žalobce o uznání invalidity v roce 2022 nebylo vyhověno“, pak se dle názoru žalobce jednalo také o nepřezkoumatelný závěr, neboť v tomto ohledu nebylo ani naznačeno, z jakých podkladů bylo toto sdělení zjištěno; nadto je dané tvrzení v hrubém rozporu se skutečným stavem. K tomu žalobce zrekapituloval, že mu byl původně přiznán invalidní důchod v roce 2024; nyní je invalidním ve třetím stupni což má přímý odraz v neschopnosti zvládat jednotlivé základní životní potřeby. Shora citovaná nesprávnost tak dle žalobce činí napadené rozhodnutí, resp. podkladový posudek, rovněž nepřesvědčivým (popř. měl být předmětný posudek v tomto ohledu doplněn). 12. Za vadu rozhodnutí pak žalobce označil to, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal s hodnocením záznamu ze sociálního šetření, byť se podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách jedná o samostatný podklad pro vydání rozhodnutí, který musí žalovaný hodnotit v souladu s principem volného hodnocení důkazů, a to zvláště za situace, kdy v podkladovém posudku konkrétní vypořádání se s výsledky sociálního šetření chybí. Žalovaná tedy se záznamem ze sociálního šetření vůbec nenakládala jako s podkladem pro vydání rozhodnutí a vůbec ho nehodnotila. Dle žalobce je přitom podkladový posudek posudkové komise natolik nepřesvědčivý, že rozhodnutí žalovaného nenaplňuje povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 13. Dále žalobce namítl, že posudková komise v rozporu s podkladovou zdravotnickou dokumentací odmítla uznat, že žalob