— Nejvyšší správní soud

10 A 312/2009- 37 - text 18 pokračování 10 A 312/2009-37-55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: MAFRA, a.s., IČ:45313351, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 22.7.2009, sp.zn. SPR-1117/09-14, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou Městskému soudu v Praze dne 21.9.2009 se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „předseda Úřadu“), sp.zn. SPR-1117/09-14 ze dne 22.7.2009, kterým podle § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu zamítl rozklad žalobce podaný proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“ nebo „orgán I.stupně“) sp.zn. SPR-1117/09-7 ze dne 30.4.2009. Tímto rozhodnutím byla žalobci, za porušení povinnosti stanovené v § 9 zák.č. 101/2000 Sb., a to povinnosti zpracovávat citlivé údaje s výslovným souhlasem subjektu údajů a bez tohoto souhlasu pouze v případech uvedených v § 9 písm. b) až i) zákona, kterého se dopustil tím, že v článku zveřejněném dne 14.1.2009 prostřednictvím zpravodajského serveru iDnes.cz nazvaném „Liberecká policie pátrá po chlapci, který zřejmě roznáší vir HIV“, uvedl informaci o tom, že šestnáctiletý J.K. je nakažen virem HIV, a tím spáchal správní delikt podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona, uložena podle § 45 odst. 3 téhož zákona č. 101/2000 Sb. pokuta ve výši 40.000,- Kč a dále uloženo nahradit náklady řízení v částce 1.000,-Kč. Žalobce napadá rozhodnutí předsedy Úřadu v celém rozsahu pro nezákonnost, kterou spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a v nedostatečně zjištěném stavu věci a v tom, že skutkový stav, který vzal za základ napadeného rozhodnutí nemá ve spisech oporu. Obdobnými vadami trpí podle žalobce i rozhodnutí orgánu I. stupně (v dalším textu soud označuje orgány obou stupňů rovněž i jen jako „žalovaného“). Žalobce předně (bod IV.) nesouhlasí se závěrem, že se v daném případě jednalo o zpracování citlivého údaje ve smyslu § 9 písm.a) zákona, přičemž nebyl dán souhlas subjektu údajů a současně nebyly naplněny předpoklady pro zpracování citlivých údajů bez souhlasu subjektu údajů podle § 9 písm.b) až i) zák. č. 101/2000Sb.(dále též jen „zákon“). Nezákonnost rozhodnutí (bod V.) spatřuje žalobce v tom, že podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou zaručeny svoboda projevu a právo na informace, zároveň je tato svoboda omezena, pokud se týká soukromí osob čl. 10 Listiny. Při posuzování zpráv uváděných v tisku či jiných médiích je třeba tyto svobody vyvažovat, to se děje cestou žalob na ochranu osobnosti. Příslušná ustanovení zákona č. 101/2000Sb. nelze podle žalobce vyložit tak, jak činí žalovaný, neboť by tím rozhodoval v soukromoprávním sporu mezi provozovatelem internetového rádia a soukromou osobou, navíc aniž by si obstaral alespoň stanovisko dotčené osoby, zda má na zahájení sporu zájem, pak se jedná o zavedení cenzury ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny. Žalobce poukazuje na rozdíl mezi shromažďováním informací a osobních údajů pro jiné účely než pro účely výkonu svobody projevu a shromažďováním takovýchto informací za účelem jejich šíření v rámci výkonu svobody projevu. Pokud by měl zákon dopadat i na nakládání s osobními údaji shromažďovanými médii (jednotlivě bez souvislosti s přehledy či rejstříky) za účelem uveřejnění informací, nesplňoval by limity dané pro omezení svobody projevu a práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 3 Listiny, neboť při existenci úpravy na ochranu soukromí podle čl. 11 a násl. občanského zákoníku, se nemůže jednat o opatření nezbytné. Žalobce namítá, že na daný případ byla nesprávně aplikována věcná působnost zákona. Zákon dopadá jen na systematické zpracování osobních údajů. To vyplývá ze zákonné definice pojmu „zpracování osobních údajů“ a pojmu „shromažďování osobních údajů“ podle § 4 písm. e) a f) zák. č. 101/2000 Sb., kdy zákonným znakem obou definic je systematičnost v nakládání s osobními údaji. Argumentace rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 6.11.2003 ve věci C-101/01 Lindqvist, podle kterého činnost uvádění různých osob na internetové stránce a jejich identifikace jménem tvoří zpracování osobních údajů zcela nebo částečně automatizovanými způsoby podle čl. 3 odst. 1 Směrnice č. 95/46/ES, je nesprávná, pokud dovozuje, že uveřejnění údajů o J.K. (dále jen „pohřešovaný chlapec“) bylo zpracováním osobních údajů. Takovýto závěr neobstojí jak z pohledu textu a účelu zákona, tak ani ve světle rozhodnutí ve věci C-101/01 a rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-73/07 (Tietosuojavaltuutettu. v. Satakunnan Markkinapörssi Oy. and. Satamedia Oy). Pokud rozhodnutí vychází z logické konstrukce, že žurnalistická činnost je zpracováním údajů → proto uveřejnění dotčeného údaje spadá pod režim zákona → proto došlo k porušení zákona → proto bude aplikovaná sankce podle § 45 zák. č. 101/2000 Sb., zcela pomíjí text dané normy a základní zásady aplikace norem. Podmínkou pro aplikaci normy § 45 zák. č. 101/2000 Sb. je, že došlo ke zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů, proto se žalovaný měl zabývat tím, zda skutečně došlo ke zpracování osobních údajů a zda žalobce systematicky prováděl s osobními údaji operace podle § 4 písm. e) zák. č. 101/2000 Sb. Naplnění hypotézy dané normy vůbec nebylo zkoumáno a v této souvislosti nebyly provedeny žádné důkazy, rozhodnutí vychází ze zcela obecného tvrzení, že „je zcela zjevné, že účastník řízení vyhledává, shromažďuje a dále zpracovává osobní údaje mnoha subjektů, a to pod jednotícím záměrem a cílem (účelem zpracování), kterým je poskytování informací veřejnosti“. Žurnalistická činnost může spadat pod pojem zpracování osobních údajů pouze za předpokladu, že v jejím rámci budou skutečně osobní údaje zpracovávány (automaticky či v rejstřících). Ust. § 4 písm. e) zák. č. 101/2000 Sb. výslovně stanoví, že za zpracování je třeba považovat operace prováděné s osobními údaji, tedy nikoliv s jedním osobním údajem. Nakládání s jedním osobním údajem jedné osoby tak nikdy nemůže být zpracováním osobních údajů. Aby se jednalo o zpracování osobních údajů, tak by se muselo jednat o systematickou činnost týkající se více osobních údajů (tzn. že by musely být zpracovávány v nějakém rejstříku apod.) Proto je zcela nepřípadná argumentace rozsudkem Soudního dvora C-101/01 ve věci Lindqvist, protože soudem řešený případ spočíval právě v současném zveřejnění více osobních údajů, navíc za zcela jiné skutkové situace. Daná činnost žalobce, spočívající v uveřejnění předmětného údaje je podle žalobce z regulace uvedeného zákona vyjmuta (§ 3 odst. 4 zákona). Žalovaný porušil svoji povinnost vykládat zák. č. 101/2000 Sb. eurokonformním způsobem. Směrnice č. 95/46/ES (dále jen „Směrnice“) samotná omezuje svoji oblast působnosti na zcela nebo částečně automatizované, ale i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny, regulaci podléhá tak do určité míry hromadné zpracování vícero údajů, nikoliv nahodilé nakládání s osobními údaji (byť opakované, ale izolované), jak je provádějí média při své žurnalistické činnosti. Žalovaný vyložil otázku dopadu zákona na informace uveřejňované médii v rozporu se zásadami, pakliže argumentuje tím, že český zákonodárce nestanovil výjimky ve smyslu čl. 9 Směrnice, a proto je třeba aplikovat zákonné povinnosti na média v plné míře. Pomíjí tak to, že Směrnice předpokládá konstrukci prováděcích předpisů vnitrostátních takovou, aby bylo zohledněno ústavně zaručené právo na svobodu projevu a ukládá tak toto právo zohledňovat. Český zákonodárce zjevně dospěl k závěru, že toto právo je dostatečně zohledněno již tím, že zákon nedopadá na jiné než systematické zpracování osobních údajů. Pokud žalovaný dospěl k opačnému závěru, a tedy ve vztahu k médiím nebyla regulace zmírněna, pak měl postupovat v souladu s judikaturou Soudního dvora a eurokonformním výkladem tento nedostatek překlenout. Podle žalobce však žalovaný vykládá zákon (viz jeho odkaz na str. 7 a 8 rozhodnutí) v přímém rozporu s textem, ale i se Směrnicí. Žalobce rovněž nesouhlasí s argumentací žalovaného ohledně jeho námitky, že je dán zájem veřejnosti na tom, aby se dozvěděla o charakteru onemocnění pohřešovaného chlapce, přístup žalovaného je v rozporu s úlohou médií v demokratickém právním státě. Nezákonnost rozhodnutí spatřuje dále v tom, že se žalovaný nesprávně vypořádal i s výjimkami ze zákazu uveřejňování citlivých osobních údajů podle § 9 písm.b) až i) a jejich možnou aplikací na daný případ. Předseda Úřadu se v podstatě ztotožnil s argumentací orgánu I. stupně a vůbec se nevypořádal s argumen