5 As 19/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 155/2010- 169 - text 18 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, IČ 67010041, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, Praha 1, za účasti: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, Na Pankráci 546/56, Praha 4, IČ 65993390, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem Sokolovská 49, Praha 8; 2) Obec Prackovice nad Labem, se sídlem Obecní úřad Prackovice nad Labem, Prackovice nad Labem 54; 3) Obec Řehlovice, se sídlem Obecní úřad Řehlovice, Řehlovice 1; 4) Společnost ochránců životního prostředí, občanské sdružení, IČ:71201122, se sídlem Nerudova 34, Litoměřice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.5.2010 č.j.1011/530/10 41722/ENV/10, proti Stanovisku EIA ze dne 15.11.1996,č.j. 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o. a proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 14.2.2001,č.j.M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou, doručenou dne 14.6.2010 Městskému soudu v Praze se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, č.j.1011/530/10 41722/ENV/10 ze dne 14.5.2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (rovněž i občanského sdružení Společnost ochránců životního prostředí) a potvrzeno rozhodnutí Správy CHKO České středohoří ze dne 25. 9. 2006, čj.: 00170/CS/SR/-XII-8/06/Pe, jímž byl vydán souhlas dle § 44 odst. 1 a dle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZOPK“) k povolení stavby „Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice“ na území CHKO České středohoří. Žalobce navrhuje, aby soud dle § 78 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., s. ř. s. zrušil i prvostupňové rozhodnutí Správy CHKO ze dne 25. 9. 2006 č.j. 00170/CS/SR/-XII-8/06/Pe a aby současně podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal i zákonnost vydání těchto podkladů: Stanoviska Ministerstva životního prostředí o hodnocení vlivů na životní prostředí ze dne 15. 11. 1996 č.j.: 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o. (dále jen „stanovisko EIA“) a rozhodnutí ministra životního prostředí o výjimce ze zákazů stavět na území chráněných krajinných oblastí (CHKO) nové dálnice postupem dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. ze dne 14. 2. 2001, č.j.: M/100130/01 SRK/813/R-1057/00. Žalobce k podmínkám přípustnosti žaloby a své žalobní legitimaci k podání žaloby uvedl, že ji zakládá § 65 odst. 1 ve spojení s článkem 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy (příp. i s odst. 3 a 4 tohoto článku) a čl. 10a směrnice č.85/337/ES ve znění směrnice č. 2003/35/ES (dále jen „směrnice“). Na základě těchto ustanovení se žalobce může domáhat přezkumu napadeného rozhodnutí i jeho podkladů, a to po stránce hmotné i procesní, když naplňuje definiční pojmy znaku dotčená veřejnost, a proto mu příslušejí práva vyplývající z čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy a čl. 10a směrnice. Žalobce dále dle § 65 odst. 2 s. ř. s. tvrdí, že byl postupem žalovaného na svých procesních právech uvedeném v části III. této žaloby dotčen takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí. Žalobce v žalobních důvodech (bod III) tvrdí (bod 1.), že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním a tím bylo porušeno ustanovení § 3, § 36 odst. 3 a § 68 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a § 1 zákona č. 114/1992 Sb. Žalobce od soudu obdržel dne 8. 4. 2010 zrušující rozsudek ze dne 30. 3. 2010, č.j.: 5 A 48/2010-108, takže očekával, že žalovaný v intencích rozsudku zruší prvoinstanční rozhodnutí Správy CHKO nebo upozorní účastníky řízení, že soud jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 2007 zrušil a odvolací řízení pokračuje. Žalovaný ale neoznámil účastníkům řízení, že v řízení je znovu pokračováno, a rovnou vydal nyní napadené rozhodnutí. Tím žalovaný porušil svou povinnost oznámit účastníkům zahájení řízení dle § 47 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen správní řád), ale i svou povinnost dle § 36 odst. 3 správního řádu umožnit účastníkům řízení se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Během předchozího soudního přezkumu vstoupily v platnost nový správní řád a novela zákona č. 114/1992 Sb., která v § 1 mj. stanovuje, že při rozhodování o ochraně přírody „je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry“. Za tohoto nového právního stavu by bylo logické, když by žalovaný prvoinstanční rozhodnutí zrušil a podstoupil spis Správě CHKO, neboť ta se ve svém rozhodnutí nezabývala a logicky ani nemohla zabývat regionálními a místními poměry a hospodářskými, sociálními a kulturními potřebami obyvatel. Žalovaný byl proto povinen opatřit si podklady o tom, jaké jsou regionální a místní poměry a hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel, nechat účastníky řízení se k těmto novým podkladům vyjádřit. Žalovaný však provedl řízení tak, jako kdyby žádní účastníci v řízení nebyli a jakoby neexistoval právní výklad soudu v jeho rozsudku. Žalované rozhodnutí tak porušuje i § 3 správního řádu, neboť nevychází ze zjištěného stavu věci, neboť nezohledňuje novelu § 1 zákona č. 114/1992 Sb. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl seznam podkladů, ze kterých vycházel, a do odůvodnění rozhodnutí SCHKO nevložil seznam podkladů, ze kterých vycházela. Tím žalovaný porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť není zřejmé, na základě čeho rozhodoval. Dále žalovaný do výroku rozhodnutí Správy CHKO nevložil údaj, kdo je účastníkem řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu, čímž ještě porušil § 68 odst. 2 věty prvé správního řádu. Žalovaný tímto jednáním porušil práva žalobce dle ustanovení správního řádu shora uvedených. Žalovaný se dále (bod 2.) v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami v bodě 2. odvolání žalobce ze dne 18. 10. 2006, čímž porušil § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce ve svém odvolání namítal, že použití nepůvodních druhů dřevin pro dálnici D8-0805 Lovosice – Řehlovice je v rozporu s územním rozhodnutím ze dne 5. 6. 2003 v jeho podmínkách č. 4 a č. 33. Žalovaný se ale k této k námitce o otázce rozporu s územním rozhodnutím nevyjádřil. Žalobce v odvolání namítal, že prvoinstanční rozhodnutí Správy CHKO dle § 44 odst. 1 a § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. k povolení dálnice D8-0805 je v rozporu s územním rozhodnutím ze dne 5. 6. 2003. Žalovaný se ale k této námitce nijak nevyjádřil, tzn. k tomu, zda je či není orgán ochrany přírody, tj. Správa CHKO, vázán při vydávání souhlasu k povolení stavby podmínkami pravomocného územního rozhodnutí, a zda je či není prvoinstanční rozhodnutí v rozporu s pravomocným územním rozhodnutím. Žalovaný se tak svým postupem nepřezkoumatelně vypořádal s námitkou žalobce v jeho odvolání ze dne 18. 10. 2006, že nelze vydat žalované (a prvoinstanční) rozhodnutí v rozporu s územním rozhodnutím (resp. s podmínkami č.4 a č.33) stavby dálnice D8-0805. Žalované rozhodnutí totiž umožňuje v rozporu s územním rozhodnutím sázet na tělese dálnice místně nepůvodní druhy rostlin. V bodě 3. žalobce tvrdí, že povolovaná stavba dálnice D8-0805 Lovosice – Řehlovice podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/2001 Sb. podléhá posouzení vlivů na životní prostředí a dle § 10 odst. 4 cit. zákona je stanovisko EIA nezbytným podkladem pro vydání žalovaného rozhodnutí, jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č.j.: 5 A 48/2010-108 a z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 19. 1. 2009, č.j.: 1 As 91/2009-83. Nezákonnost postupu Ministerstva životního prostředí (dále též jen „MŽP“) při vydání stanoviska EIA je natolik závažná, že způsobuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, žalobce proto žádá o jeho přezkum. Nejvyšší správní soud opakovaně rozhodl, že stanovisko EIA není samostatně soudně přezkoumatelné, nicméně lze ale provést jeho soudní přezkum v rámci žaloby proti „konečnému rozhodnutí“, kterým je rozhodnutí žalobou napadené. Žalobce proto žádá, aby soud přezkoumal zákonnost stanoviska EIA č.j.: 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o. ze dne 15. 11. 1996. Nezákonnost procesu EIA žalobce spatřuje v tom, že v roce 2004 proběhlo tzv. krajinářské vyhodnocení, které vybralo ze tří koridorů (A, B, C) dálnice D8-0805 v úseku Lovosice – Řehlovice přes Chráněnou krajinnou oblast (CHKO) České středohoří (se sedmi variantami V1-V5 a S1-S2 v nich se nacházejících) koridor „C“, v němž měly být nadále posouzeny pouze dvě povrchové varianty V1 a V2 s velmi krátkými tunely (viz kopie mapy se sedmi variantami v příloze žaloby). Tímto procesem(z něhož byla veřejnost vyloučena) byly z dalšího posuzování vyloučeny všechny varianty vedení dálnice dlouhými tunely a varianta vedení dálnice mimo CHKO České středohoří (prochá