— Nejvyšší správní soud

11 Ca 285/2009- 40 - text 8 pokračování 11 Ca 285/2009 11 Ca 285/2009 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobce: D. M. V. , v řízení zastoupen Mgr.Z. J., LL.M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2009, čj: MV-82638-9/OAM-2008 t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1.9.2009, čj: MV-82638-9/OAM-2008 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Správní orgán Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie rozhodl dne 17.2.2009, čj: CPR-10481-2/ČJ-2008-9CPR-T262 o zastavení řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí ve věci správního vyhoštění žalobce. Poukázal na to, že dne 8.1.2008 bylo žalobci Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Odborem specializovaných činností, Oddělení pátrání uložené správní vyhoštění pod čj: CPUL-245-/ČJ-2008-4003-SV s dobou platnosti na 3 roky. Žalobce namítá, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení § 122 odst. 5 písm. b) zákona č. 326/1995 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů v platném znění (dále jen zákon o pobytu cizinců), když nesouhlasí s výkladem pojmu „svěření do náhradní výchovy“ pokud správní orgán uvedl, že v případě předběžného opatření podle § 76 a) občanského soudního řádu nejde o rozhodnutí příslušného orgánu o svěření do náhradní výchovy ve smyslu § 87 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Žalobce byl jako nezletilý cizinec bez doprovodu umístněn do Zařízení pro děti – cizince na základě rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření dle ustanovení § 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalobci v okamžiku nařízení předběžného opatření zbývalo do dosažení zletilosti necelých 5 měsíců a soud v jeho případě ústavní výchovu nařídit nestihl. To ale dle žalobce nic nemění na skutečnosti, že byl svěřen rozhodnutím soudu do náhradní výchovy, resp. do péče Zařízení pro děti – cizince. Na žalobce se po dobu, kdy byl umístěn do Zařízení pro děti – cizince, vztahoval režim zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchovy. Šlo tedy skutečně o výkon náhradní výchovy, neboť za výchovu v tomto období zodpovídalo školské zařízení – Zařízení pro děti – cizince, jehož činnost je upravena v zákoně č 109/2002 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchovy a nebyla vykonávána péče rodičů jakožto zákonných zástupců. Ustanovení § 87 zákona o pobytu cizinců nedefinuje pojem „náhradní výchova“, v tomto směru odkazuje na zákon č. 94/1963 Sb., o rodině. V důvodové zprávě k návrhu zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců je pouze uvedeno, že ustanovení § 87 „vytváří možnost trvalého pobytu ze zákona tzv. nalezeným cizincům“. Ani zákon o rodině nezná termín „náhradní výchova“. Zákon o rodině používá termín „výchovná opatření“. § 42 zákona o rodině uvádí, že jde o opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost a tato opatření může učinit pouze soud. Zákon dále v hlavě druhé hovoří o těchto opatřeních: svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby (§ 45), pěstounská péče (§ 45a), nařízení ústavní výchovy nebo svěření do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 46). Všechna tato výchovná opatření je možné dle žalobce označit termínem náhradní výchova, neboť rodičovská zodpovědnost rodičů dítěte je ve všech uvedených případech omezena a dítě se nenachází v péči svých rodičů. Žalobce nezpochybňuje, že v případě předběžného opatření jde o opatření dočasné, avšak i přesto jde o svěření dítěte do náhradní péče. Z § 1 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní a ochranné výchovy vyplývá, že „účelem zařízení (školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy) je zajišťovat nezletilé osobě, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově nebo o předběžném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání“. Z toho vyplývá, že náhradní výchova (dle zákona náhradní výchovná péče) je vykonávána rovněž na základě rozhodnutí soudu o předběžném opatření a nikoli pouze na základě rozhodnutí soudu o ústavní nebo ochranné výchově. Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť se s citovanou námitkou uvedenou v odvolání nijak nezabýval. Žalobce poukázal na to, že shora uvedeným výkladem správního orgánu ve smyslu § 87 zákona o pobytu cizinců dochází k diskriminaci části nezletilých cizinců, kteří se nacházejí na území ČR bez doprovodu svých rodičů a jsou svěřeni do péče školského zařízení pro výkon ústavní výchovy pouze na základě usnesení o předběžném opatření. Zde by jim následně měla být nařízena ústavní výchova. Většina nezletilých přichází do zařízení ve věku 16 – 18 let a části z nich je ústavní výchova nařízena včas, tedy před dosažením zletilosti, části z nich nikoli. Ministerstvo vnitra a cizinecká policie vážou na rozhodnutí o ústavní výchově další řešení pobytu „nezletilých bez doprovodu“ po dosažení 18 let, dochází k diskriminaci nezletilých, kterým se nestihne ústavní výchova do dosažení zletilosti nařídit, ať už z jakýchkoli důvodů. Tato skupina je zbavena možnosti upravit si svůj pobytový status po dosažení zletilosti, ocitá se v nevýhodném postavení. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě popřel oprávněnost podané žaloby a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se výkladem ustanovení zákona o pobytu cizinců podrobně zabýval, neboť žalobce v podané žalobě uvedl shodné argumenty jako v odvolání. Předběžné rozhodnutí soudu dle § 76a o.s.ř. není vzhledem ke své povaze rozhodnutím ve věci svěření do náhradní výchovy ve smyslu § 87 zákona o pobytu cizinců. Jeho smyslem je okamžité a časově omezené řešení neodkladné situace před samotným zahájením řízení ve věci svěření do náhradní výchovy, a to bez determinace výsledku samotného řízení, předběžné opatření nenahrazuje rozhodnutí soudu ve věci. Žalobce nebyl svěřen rozhodnutím soudu do náhradní výchovy ve smyslu § 87 zákona o pobytu cizinců. Předběžné opatření soudu vzhledem ke své dočasné povaze a omezené platnosti (1 měsíc) nemůže vyvolat důsledky stanovené v § 87 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a § 122 odst. 5 písm. b) zákona o pobytu cizinců a pobyt cizince na území ČR se tak řídí ustanovením § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K odkazu na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní a ochranné výchovy, na které žalobce opětně upozorňuje, uvedl žalovaný, že toto ustanovení toliko definuje účel určitého zařízení a vymezuje okruh osob, kterým poskytuje své služby. Žalovaný nezpochybňuje, že skupina nezletilých, v jejichž případě bylo vydáno předběžné opatření spadá do režimu zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy. I tento zákon výslovně rozlišuje mezi rozhodnutím soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově a naproti tomu rozhodnutím soudu o předběžném opatření a nepodřazuje rozhodnutí soudu o předběžném opatření pod pojem rozhodnutí o ústavní výchově nebo ochranné výchově. Nezletilým osobám umístěným v zařízení na základě předběžného opatření pak pro své účely stanoví shodný režim. Zákon o pobytu cizinců však obdobné ustanovení ohledně předběžného opatření podle § 76a o.s.ř. neobsahuje. Soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby rozhodl bez nařízení jednání a vzhledem k tomu, že žalovaný se zamýšleným postupem soudu souhlasil a žalobce se ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil, postupoval soud v souladu s ustanovením § 51 s.ř.s. a rozhodl bez nařízení jednání. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Odboru specializovaných činností, Oddělení pátrání Ústí nad Labem ze dne 8.1.2008 pod čj: CPÚL-245-/ČJ-2008-4003-SV bylo panu D. M. V. uloženo dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR byla stanovena na 3 roky. Následné odvolání bylo rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 21.2.2008 zamítnuto. Dne 21.7.2008 podal cizinec žádost o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 122 odst. 5 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Dne 22.7.2008 bylo cizinci oznámeno zahájení správního řízení, k tomuto oznámení se cizinec vyjádřil a sdělil, že byl svěřen do náhradní výchovy, jak vyžaduje předmětné ustanovení zákona o pobytu cizinců. Z důvodu dosažení zletilosti nedošlo k pravomocnému u