4 Ads 29/2007 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 17/2010- 71 - text 8 pokračování 5Ad 17/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Mgr. O. H., bytem L. 2201/28, 190 00 P. 9, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti žalovanému ministru vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/KM-PK, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, č. j. 90/2010, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2005 propustil rektor Policejní akademie ČR žalobce ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), neboť porušil služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Služební poměr podle výroku rozhodnutí skončí podle § 108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. doručením rozhodnutí, neboť žalobcovo jednání je třeba posuzovat jako úmyslné zvlášť závažné porušení služební přísahy. V odůvodnění rektor shrnul obsah usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2005; podle něj žalobce dne 1. 3. 2005 ležel v podnapilosti na lavičce zastávky autobusů MHD v Praze 4 v ulicích Michelská a Nuselská. Přivolaným policistům při provádění služebního zákroku vyhrožoval újmou na zdraví a smrtí, při přemísťování do vozidla Rychlé záchranné služby fyzicky napadl policisty i zdravotnické pracovníky a dále jim vyhrožoval smrtí a ublížením na zdraví jak při převozu k lékařskému ošetření do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí, tak při převozu na záchytnou protialkoholní stanici na Bulovce. Muselo být proti němu použito donucovacích prostředků. V samotných prostorách záchytné protialkoholní stanice útočil fyzicky a verbálně proti dalším zakročujícím policistům; sanitáře pokousal do ruky. Objem alkoholu v krvi u něj činil 2,51 g/kg; dále bylo zjištěno, že žalobce měl u sebe osobní zbraň a celkem 6 ks upravených nábojů se střelou se zvýšeným ranivým účinkem, jejichž držení zákon zakazuje. Rektor citoval služební přísahu policisty a uvedl, že toto jednání (fyzické a verbální napadání policejní hlídky a zdravotníků, vyhrožování ublížením na zdraví a smrtí) je neukázněné a nečestné a porušilo služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Žalobcovo neukázněné jednání má vysoce negativní vliv na ostatní policisty, na další zaměstnance Policie i na veřejné mínění. Zvláštní pravomoci policisty musejí být vyváženy jeho smyslem pro povinnost dodržovat zákony; veřejnost to také od policistů očekává a žalobcovo jednání poškozuje Policii u veřejnosti. Žalobcovo jednání je v příkrém rozporu s povinnostmi, morálkou a etikou policisty, zvláště vzhledem k tomu, že je služebně zařazen jako vysokoškolský učitel Policejní akademie České republiky a výchovně i pedagogicky působí na posluchače. Žalobce byl vyzván, aby se k události vyjádřil; podle vlastního sdělení si však vše pamatuje jen v dějových útržcích, podrobnosti si nevybavuje. Podle rektora je žalobcovo jednání neslučitelné s postavením policisty ve společnosti a diskredituje dobré jméno Policie; další ponechání žalobce ve služebním poměru by ještě prohloubilo tyto negativní dopady. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí služebního funkcionáře zamítl žalovaný dne 8. 6. 2010 a napadené rozhodnutí potvrdil (rozhodoval přitom poté, co jeho dvě předchozí rozhodnutí byla zrušena pro nepřezkoumatelnost). Uvedl, že žalobcovo jednání bylo zároveň předmětem trestního řízení; odsuzující rozsudek potvrdil validitu důkazů, které byly v souladu se zákonem použity i v řízení o propuštění ze služebního poměru. Žalovaný shrnul obsah zjištění, která byla získána v trestním řízení. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno dne 10. 3. 2005, obžaloba byla podána dne 23. 11. 2005. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2006 byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestných činů zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti, výtržnictví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a nedovoleného ozbrojování. Žalobce i státní zástupce se proti rozsudku odvolali; Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování, přesto uložil žalobci shodný trest. Zdůraznil přitom, že žalobce spáchal trestné činy v přímém úmyslu a byl za ně plně odpovědný. Dne 12. 11. 2009 vyhověl žalovaný žalobcově žádosti o nahlížení do podkladů rozhodnutí (relevantní kopie mu již dříve byly zaslány); žalobce nenamítl, že by podklady nebyly úplné. Dne 26. 11. 2009 se žalobce účastnil jednání senátu poradní komise ministra vnitra a předložil stanovisko k věci. Na stejnopis doporučení pro rozhodnutí ministra, který zpracoval senát poradní komise, reagoval žalobce písemností nazvanou „Specifikace důkazů“. Ve svém rozhodnutí žalovaný nejprve vyložil pojem „porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem“. V duchu judikatury NSS a Ústavního soudu zdůraznil, že policista musí vykazovat morální a charakterové kvality; jeho závazek chovat se čestně a ukázněně trvá nejen při plnění služebních povinností, ale také v osobním životě. Policista, který by se v době volna dopouštěl jednání, za které jinak Policie postihuje jiné občany, nemůže disponovat potřebným morálním kreditem; takové jednání přitom ohrožuje nejen jeho vlastní autoritu a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních úkolů, ale také poslání a autoritu Policie jako veřejného sboru. Pokud se tedy policista svým jednáním třeba i v soukromém životě výrazně odchýlí od přísahou požadovaného čestného, statečného a ukázněného chování, dopustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy. Poté žalovaný konfrontoval tento pojem se skutkovými zjištěními v této věci. K dokazování je podle § 130 zákona č. 186/1992 Sb. možno použít všech prostředků, které mohou přispět ke zjištění skutečného stavu věci; bylo tedy plně na místě využít materiály shromážděné v trestním řízení. Ačkoli by agresivní žalobcovo chování bylo možno s určitou dávkou velkorysosti chápat těsně poté, co byl probuzen policejní hlídkou, trvalo toto chování další dvě hodiny; žalobci přitom muselo být zřejmé, že policejní hlídka plní úkoly uložené zákonem a že je k tomu oprávněna. S ohledem na délku žalobcova chování tedy nejde o exces a nelze usoudit, že má žalobce v osobnosti trvale zakotvenou čestnost a ukázněnost. Žalobce kladl odpor nejen pasivně, ale i aktivně (kopáním, fyzickým útokem proti policistovi, pokousáním zaměstnance záchytné stanice); jeho výhrůžky ublížením na zdraví či smrtí mohly v zúčastněných osobách vyvolat důvodnou obavu, neboť žalobce měl u sebe zbraň s náboji. Z toho je zřejmé, že žalobce se jednání dopustil úmyslně, ostatně nedbalost již z povahy jeho jednání nepřipadá v úvahu. Ze znaleckých posudků je zřejmé, že žalobce netrpí duševní poruchou a opilost, v níž se nacházel, nebyla patologická nebo komplikovaná; za své jednání byl proto plně odpovědný. Je tedy nade vší pochybnost, že žalobce hrubým způsobem porušil zájmy chráněné právními předpisy, které měl jako policista sám chránit; učinil tak na místě veřejnosti přístupném, přičemž napadaným osobám bylo známo, že je policistou. Intenzita jeho chování dosáhla zvláštní závažnosti, což z popsaného jednání žalobce přesvědčivě vyplývá a potvrzuje to i fakt, že byl žalobce posléze pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro tři trestné činy, spáchané v jednočinném souběhu a v přímém úmyslu. Žalovaný – aniž si osoboval právo posuzovat způsob, jakým pozůstalý prožívá úmrtí blízkého příbuzného – uvedl, že do takové situace se nutně dostane většina lidí, a mnohdy k úmrtí dochází i za daleko tragičtějších okolností. Přihlédnout k psychickému rozpoložení pozůstalého však lze snad při rozhodování o výši kázeňského trestu nebo v trestním řízení; tyto úvahy nemohou mít vliv na to, zda je žalobce odpovědný za své jednání a zda se ho dopustil úmyslně či z nedbalosti (navíc se tak nestalo bezprostředně po otcově smrti či pohřbu). Stejně tak nemá význam, že k porušení pracovní kázně došlo poprvé. K namítanému procesnímu pochybení rektora žalovaný uvedl, že ke skutku došlo 1. 3. 2005 a následně obdržel rektor kopii usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 3. 2005. Rektor žalobce vyzval, aby k věci podal písemné vysvětlení, což žalobce dne 14. 3. 2005 učinil. Řízení bylo zahájeno tím, že rektor vyzval žalobce k podání vysvětlení, čímž vůči němu učinil první úkon. Řízení se podle tehdejšího i současného zákona o služebním poměru zahajuje zcela neformálně a žalobce byl při zahájení řízení srozuměn s tím, v jaké věci je řízení vedeno a kdo je vede; navíc podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), může být prvním úkonem v tomto typu řízení doručení rozhodnutí o propuštění (§ 184 odst.