7 Afs 172/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Ca 101/2008- 27 - text 12 pokračování 7Ca 101/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: M.K., bytem Krátká 262, 294 42 Luštěnice, zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem se sídlem Bořivojova 21, Praha 3, proti žalovanému:Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.1.2008, čj. 473/08-1100-2035371, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl k odvolání žalobce změněn dodatečný platební výměru vydaný Finančním úřadem v Benátkách nad Jizerou dne 17. 5. 2004, čj. 14772/04/049971/3857, kterým byla správcem daně žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 ve výši 66.645,- Kč tak, že dodatečným platebním výměrem stanovenou daň vyměřenou daň ve výši 66 645,- Kč snížil na 63 285,- Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce již v předchozím řízení odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný svým rozhodnutím čj. 883/05-110, ze dne 8. 2. 2005, které bylo žalobci doručeno dne 11. 2. 2005, a to tak, že odvolání částečně vyhověl a dodatečně daň vyměřil ve výši 66.325,- Kč. Žalobce požádal o přezkoumání uvedeného rozhodnutí žalovaného a po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem čj. 8 Ca 248/2007-62 ze dne 7. 9. 2007 tak, že napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný pak opětovně rozhodl o podaném odvolání svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 2008 čj. 473/08-1100-203537, které je nyní napadeno touto žalobou, tak, že vyměřenou daň ve výši 66 645,- Kč snížil na 63 285,- Kč. Žalobce v podané žalobě k skutkovým okolnostem případu uvedl, že je účastníkem sdružení, jehož předmětem činnosti je též výkup, oprava a prodej dřevěných přepravních palet. Výkup dřevěných palet prováděli účastníci sdružení od obyvatelstva. Správci daně předložili účastníci sdružení doklady o výkupu dřevěných palet od konkrétních osob. Při přezkoumání údajů na předmětných dokladech bylo správcem daně zjištěno, že rodná čísla uvedená na dokladech neodpovídají jménům osob. Účastníci sdružení sdělili správci daně, že údaje zapisované do předmětných dokladů nekontrovali podle osobních průkazů a do dokladů zapisovali údaje tak, jak jim je prodávající osoby nadiktovaly. Správce daně zpochybnil výkup palet a vyžadoval na žalobci prokázání, že žalobce vykoupil dřevěné parkety od konkrétních osob uvedených na dokladech. Žalobce předložil několik čestných prohlášení od osob, od kterých dřevěné palety účastníci sdružení odkoupili a tyto osoby výkup potvrdily a odůvodnily, proč při výkupu palet uvedly nesprávné údaje. Na prokázání toho, že dřevěné palety účastníci sdružení skutečně vykoupili od obyvatelstva, navrhl žalobce výslech svědků, dalších účastníků sdružení a jiných osob, které se pohybovaly v areálu, ve kterém docházelo k výkupu dřevěných palet. Správce daně však provedl pouze navržené výslechy osob, od kterých účastníci sdružení vykoupili dřevěné palety a které tito účastníci osobně znali, navrhované výslechy dalších osob neprovedl s tím, že by tyto výslechy nemohly prokázat, že dřevěné palety byly nakoupeny od osob uvedených na dokladech o výkupu. Ve zprávách o daňové kontrole správce daně konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalobce vede jednoduché účetnictví, kde je podmínkou pro uplatnění výdajů i průkaznost platby, byly ve zprávách uvedené žalobcem subjektem vystavené výdajové pokladní doklady označeny jako neprůkazné a výdaje v hotovosti k těmto výdajovým pokladním dokladům nebyly uznány jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle § 24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění platném v rozhodném zdaňovacím období (dále jen „ZDP“). Na těchto výdajových pokladních dokladech jsou uvedeny jako příjemci platby osoby dle správce daně neexistující (dle ověření v celostátním registru) a tyto doklady nelze tudíž považovat za důkaz, dokládající údaje v něm uvedené, neboť z důvodů neexistence jedné ze smluvních stran nemohl právní vztah vůbec vzniknout. Nezákonnost postupu správce daně spatřuje žalobce v tom, že správce daně postupoval v důkazním řízení v rozporu s ustanovením § 31 odst. l , 2 a 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) a při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 ZSDP, a že výše uvedený dodatečný platební výměr je v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 ZDP, a že i odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je s těmito ustanoveními v rozporu. Pro posouzení správnosti a zákonnosti postupu a rozhodnutí správce dně a žalovaného je základem posouzení charakteristiky daňového výdaje tak, jak je vymezena ust. § 24 odst. 1 ZDP. Daňově uznatelným výdajem je takový výdaj, u něhož je prokazatelná jednoznačná a nepochybná souvztažnost s příjmy daňového subjektu. Daňový subjekt je povinen tuto skutečnost prokázat, jak vyplývá z ust. § 31 odst. 9 ZSDP. Lze zároveň vyvodit rozhodující kritérium pro možnost uznání daňového výdaje. Tím je jeho návaznost na příjem daňového subjektu. Výdaje je nutno jednoznačně a logicky řadit k daňovým příjmům. Návaznost výdajů na příjmy z podnikatelské činnosti předpokládá ZDP v ust. § 24 odst. 3, které zdůrazňuje, že u poplatníků, u nichž zdanění podléhají příjmy z podnikatelské činnosti, se jako výdaje uznávají pouze výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. které jsou předmětem daně podle § 3 tohoto zákona. Daňovým výdajem se tedy rozumí takový výdaj, který podnikatel vynaložil za účelem dosažení zdanitelných příjmů. V daňovém řízení prokazuje daňový subjekt, že výdaj mu jako podnikateli přinesl zdanitelný příjem. Nestane-li se tak, není takový výdaj výdajem daňovým a nelze o něj snížit základ daně. Žalobce nesouhlasí se závěrem daňových orgánů, v průběhu daňového řízení důkazní břemeno neunesl a předmětné výdaje správci daně neprokázal. Žalobce uvádí, že předložil skladovou evidenci, inventury zásob, pokladní deníky a navrhl výslechy svědků, které by potvrdily, že výkupy byly prováděny od obyvatelstva v deklarovaném rozsahu. Nelze dovodit, že by žalobce předmětné dřevěné palety od obyvatelstva neodkoupil a že by tyto palety pořídil jiným způsobem. Důkazní řízení bylo ze strany správce daně provedeno vadně, když tento odmítl provést výslechy svědků, které by tvrzené výdaje žalobce prokázaly. Správce daně tak nedbal, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Názor správce daně a žalovaného, že čestné prohlášení ZSDP nepřipouští nemá oporu v zákoně. Podle ustanovení § 31 odst. 4 ZSDP lze jako důkazní prostředek užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, tedy i čestná prohlášení. Skutečnosti uvedené v čestných prohlášeních lze prověřit např. výslechem osob, které čestná prohlášení vydaly. Žalobce je toho názoru, že u daně z příjmů je při výkupu dřevěných palet od obyvatelstva jiná situace než u daně z přidané hodnoty, kde předpokladem uznání odpočtu DPH je předložení daňového dokladu. Prodej dřevěných palet obyvatelstvem nepodléhá dani z příjmů a nedochází zde tedy k žádnému případnému krácení daně. Je zde stejná situace jako při výkupu druhotných surovin nebo obalů. Žalobce se dosud nesetkal s případem, že by v obchodech prodejci požadovali na zákaznících jejich osobní údaje např. při výkupu vratných skleněných obalů a přesto mu není znám jediný případ, kdy by správce daně neuznal prodejcům částky, vyplacené za vrácené obaly z důvodu, že prodejci neprokázali, od kterých konkrétních osob vratné obaly vykoupili. Postup správce daně vůči účastníkům sdružení je tak v rozporu se základní zásadou daňového řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 ZSDP, podle které mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Při hodnocení důkazů je správce daně povinen tyto hodnotit ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 ZSDP jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti a přitom je povinen přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Při hodnocení důkazů pominul správce daně skutečnost, že žalobce prokázal povinnými evidencemi existenci vykoupených dřevěných palet a nijak se s touto skutečností nevyrovnal a nepřihlédl k ní. Stejně vadně pak postupoval v odvolacím řízení žalovaný. Při stanovení daňové povinnosti tedy správce daně ani žalovaný nepřihlédli k tomu, že žalobce, aby mohl dřevěné palety prodat svým odběratelům, musel si tyto palety nějakým způsobem obstarat. Přitom žalobce navrhoval relevantní důkazy o tom, že si předmětné palety obstaral výkupem