7 Afs 15/2007 — Nejvyšší správní soud

10 Af 4/2011- 74 - text 13 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobkyně: Mgr. D.K., zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou AK Rödl & Partner,v.o.s. se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12.2010 čj. 052/97 174/2010-905, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22.12.2010 čj. 052/97 174/2010-905 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.712, Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Moniky Novotné, advokátky. Odůvodnění Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým byla podle § 55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád), zamítnuta její žádost podaná 23.6.2009, doplněná podáními ze dne 29.6.2009, 8.9.2009, 11.12.2009, 27.1.2010, 12.7.2010, 19.7.2010 a 16.9.2010, o prominutí spotřební daně z lihu ve výši 313.333,-Kč z daňového přiznání ke spotřební dani z lihu za zdaňovací období prosinec 1992, podaného dne 15.4. 1993. Zamítnutí žádosti žalovaný odůvodnil takto: „ Ministerstvo financí posoudilo důvody uvedené žádosti a dospělo k závěru, že nejsou naplněny podmínky k prominutí daně, neboť v daném případě neshledalo nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Paní Mgr. K. nepřiznala daňovou povinnost z předmětných lihovin na dani z obratu, ale přiznala ji až na spotřební dani v rámci daňového přiznání vyplněného 14. 4. 1993 a doručeného na Finanční úřad v Havířově dne 16. 4. 1993, tedy tak, jak bylo upraveno v § 41 odst. 2 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. Tímto způsobem paní Mgr. K. sama deklarovala skutkový stav, který správce daně akceptoval, když ve věci nezahájil vytýkací řízení, ale daňovou povinnost na základě podaného daňového přiznání vyměřil. Paní Mgr. K. v této věci nepodala žádné odvolání a včas nepodala ani opravné nebo dodatečné daňové přiznání“. Žalobkyně v žalobě tvrdí (bod I.), že skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí žalovaného se nezakládají na pravdě, neboť v průběhu roku 1992 dovezla ze zahraničí zboží podléhající od 1.1. 1993 spotřební dani (alkoholické nápoje). Tyto nápoje v průběhu roku 1992 předala na základě komisionářských smluv do komisního prodeje. Dne 16. 4. 1993 podal sice podle § 41 odst. 2 zákona o spotřební dani přiznání ke spotřebním daním a vypočetla daň ve shora uvedené výši, tento postup však byl způsoben jejím omylem v interpretaci zákona o dani spotřební. Ten ukládal povinnost provést k 31. 12. 1992 inventuru a za zjištěné dovezené zboží, které bylo na skladě, odvést daň spotřební. K takovému postupu však v jejím případě důvod nebyl, neboť předmětné zboží již v roce 1992 bylo vyskladněno z důvodu předáním komisionáři, který je následně měl prodat, k tomuto prodeji však nedošlo, neboť zboží bylo následně odcizeno. Nedošlo tedy ani k prodeji ve smyslu zákona o spotřební dani. S ohledem na to neměla vůbec uvedené daňové přiznání podávat. Žalobkyně uvádí, že není daňovým poradcem a navíc měla od začátku devadesátých let vážné zdravotní problémy a ze zdravotních důvodů tak promeškala potřebné lhůty, o nápravu daného stavu se pokouší od roku 2001, kdy podala žádost o obnovu řízení. Ve svém vyjádření ze dne 15.7.2010 k „Předkládací zprávě o prominutí daně“, zpracované Finančním úřadem v Havířově ze dne 8.7.2009 /připojeno k žalobě na čl.4-5 soudního spisu, dále jen „vyjádření k Předkládací zprávě“/ výslovně upozornila žalovaného je 27. 8. 2001 podala dodatečné přiznání ke spotřební dani k 31. 12. 1992, snížené o uvedenou částku, a tím správci sdělila, že na dani spotřební nemá nedoplatky; na toto podání správce daně nereagoval a proto věc považovala za vyřízenou. Teprve dodatečně správce daně uvedl, že opomněl dodatečné přiznání zaevidovat a rozhodnout o něm. Od roku 2001 podnikla veškeré právní kroky k tomu, aby mohl daň opravit, veškerá soudní řízení v této věci však skončila zamítavě s odůvodněním, že proběhly zákonné lhůty pro dodatečné přiznání. Prominutí daně tak představuje jediný způsob, jak se domoci nápravy nastalé situace, která bude odpovídat i platným zákonům, konkrétně zákonu o spotřebních daních ve znění platném k 1. 1. 1993. Nesrovnalosti v uplatňování daňových zákonů podrobně rozvedla ve vyjádření k Předkládací zprávě a s těmito důvody se rozhodnutí žalovaného nijak nevypořádalo. Není tak možné určit, zda a v jakém rozsahu se s jejími důvody žalovaný ztotožňuje a v jakém rozsahu a proč je odmítá. Rozhodnutí Ministerstva financí je tak nepřezkoumatelné. V bodě II. žalobkyně poukazuje na ust. § 55a daňového řádu. Jde o právní normu, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem je představován „důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů“ a „ důvodem odstranění tvrdosti“, aplikace pojmu tak závisí na posouzení v každém jednotlivém případě a zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu tohoto pojmu či nikoliv, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je tak věcí správního orgánu ve stanovených mezích takový následek určit, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět, daň či její příslušenství prominout či nikoliv. Dodržení těchto mezí- správního uvážení či jeho zneužití- je podle závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu přezkoumatelné v rámci správního soudnictví. V bodě III. žalobkyně namítá, že v daném případě žalovaný nerozhodl zákonných mezích správního uvážení, když svévolně opominul důvody nesrovnalostí, tak jak je uvedla ve svém vyjádření k předkládací zprávě a soustředil se pouze na okolnost jejího omylu při podání přiznání ke spotřební dani. Dle napadeného rozhodnutí by tak na tom byla lépe, kdy by daňové přiznání nepodala a následně se bránila postupu správce při vymáhání daňového nedoplatku, než za situace, kdy takové přiznání podala. Tento postup je zcela proti smyslu ust. § 55a daňového řádu. Subjektivní úkon daňového dlužníka tj. podání daňového přiznání totiž nemůže být tou skutečností, od které se odvíjí posouzení toho, zda v daném případě objektivní okolnosti nasvědčují tomu, že jsou dány nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových předpisů. Žalovaný pak vůbec nevzal v úvahu, že daňové přiznání podala po jednání se správcem daně, který tvrdil, že takový postup je jediný správný. Přitom sám správce daně doporučil žalovanému její nedoplatek na spotřební daň prominout. Finanční ředitelství v Ostravě, které se k žádosti vyjadřovalo naprosto nezákonně a bez jakéhokoliv právního podkladu, naopak navrhovalo žádosti nevyhovět, a to přesto, že tvrdilo, že má za pravděpodobné, že faktická daňová povinnost nevznikla na dani spotřební. V daném případě jde o to, že podle § 41 odst. 2 a 3 zákona č. 584/1992 Sb. byly fyzické a právnické osoby povinny přiznat a odvést spotřební daň z inventarizovaných zásob vybraných výrobků, zakoupených do 31. 12. 1992 bez daně z obratu, ovšem jen za situace, kdy šlo o zboží, které měly k tomuto datu fyzicky na skladě. Žalobkyně tvrdí, že toto zboží na skladě neměla, protože jí bylo již v roce 1992 odcizeno, k datu podání daňového přiznání však neměla v ruce pravomocný doklad, který by toto prokazoval. Šlo o situaci, kdy k 31.12. 1992 zanikla Česká a Slovenská Federativní republika a ona zboží ještě před rozpadem státu vyvezla na Slovensko, na zboží umístěné na Slovensku k datu rozpadu státu by se proto mělo pohlížet jako na zboží vyvezené do zahraničí a mělo by se postupovat podle pravidel pro vývoz zboží, tedy s osvobozením od spotřební daně. Ze zákonné formulace důvodu o prominutí daně „z důvodu nesrovnalostí vyplývajících daňových zákonů“ je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli nesrovnalosti, které vyplynou při aplikaci tj. uplatňování daňových zákonů, jak správcem daně tak daňovým subjektem. Takový stav nastává i tehdy, pokud se správce daně nebo daňový subjekt dostane do situace, kterou daňový zákon neřeší - absenci právní normy lze proto považovat za důvod nesrovnalosti, vyplývající z uplatňování daňových zákonů. Náhradním řešením je pak nesprávné uplatňování obecně závazného právního předpisu v praxi a toto náhradní řešení je v rozporu s právem. O takové situaci lze hovořit v případě, kdy s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Tak tomu bylo i v jejím případě, kdy zákon o dani spotřební ve znění platném k 1. 1. 1993 neřešil: - jak vypořádat daň u zboží, které k 31.12.1992 nebylo fyzicky na skladu, neboť bylo odcizeno (bez pravomocného potvrzení o odcizení zboží); - jak vypořádat daň u zboží, které sice nebylo vyve